Německé schizma znamená konec papežovy autority
24. 4. 2021
Média, a nejen konzervativní katolíci, ale i laici, již několik měsíců varují před bezprostředností možností německého rozkolu po synodě, kterou v této zemi církev provádí. Uvidíme, co se stane, ale situace se jeví jako nezvratná. V této souvislosti předkládám několik úvah:
Přestože problematická cesta Němců s katolickou vírou je již letitá, není náhodou, že explodovala za papeže Františka. Historickou paralelu k pochopení situace možno vidět s přihlédnutím k peronistickému kmenu papeže. Když na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl Perón ještě v exilu v Madridu a chtěl převzít moc v Argentině, neodmítl žádné prostředky, včetně spojenectví s Peronistickou mládeží, která byla spíše marxistická. Tito mladí lidé ho ujistili, že v zemi vyvolají trvalé nepokoje a téměř každodenní násilné činy, které pomohou oslabit vládu Lanusse a připravit veřejné mínění na přijetí Peróna jako jediného schopného vyřešit chaos. Takže se vrátil a byl znovu zvolen prezidentem. O několik měsíců později však z balkonu Casa Rosada veřejně urazil mladé lidi, kteří mu pomohli znovu získat moc, vyloučil je z peronistického hnutí a ujistil je, že se lidé „všichni poučí“. A poučení přišlo na obou stranách: špinavá válka, která stála životy tisíců Argentinců a za jejíž důsledky se v zemi stále platí; zeptejte se stovek starších, kteří stráví své poslední dny ve vězení a čekají na soudní proces, kde vědí, že budou shledáni vinnými za vedení války. Stručně řečeno, Perón použil Peronistickou mládež k získání moci, a když už pro něj nebyla užitečná, odhodil ji a udělil ji tak lekci.
Bergoglio udělal něco podobného. K dosažení maximální moci v Církvi neváhal využít všech kardinálů, kteří by mu mohli být užiteční, od latinskoameričanů, kteří pro něj hlasovali pro kulturní spříznění, až po severoameričany, kteří hlasováním pro něho projevili naivitu. A dokonce i ti nejpokrokovější Němci se klamali nadějí, že nový papež mistrně schválí jejich nejhlubší aspirace: odstranění kněžského celibátu, svěcení žen na kněze, změny v sexuální morálce atd. Naproti tomu Bergoglio jako dobrý jezuita a dobrý peronista, jakmile dosáhl svého cíle a posadil se na Petrův trůn, pokusil se jich zbavit, ne způsobem Peróna, ale odložením sbírky laskavostí a žádosti Němců. A samozřejmě to nefungovalo. Nebo tak jako u generála: mladí vyloučení se radikalizovali v ozbrojených skupinách a začali dlouhé období teroru a vražd. Němci pochopili, že jsou využíváni, a tak dělají vlastní revoluci.
Rozdíl je v tom, že František nebude schopen se z lekce poučit. V článku před několika dny se Michael Warsaw dožadoval, aby Řím udělal něco pro zastavení německého rozkolu, než bude příliš pozdě. A srovnal situaci s tím, co se stalo s Lutherem: Řím reagoval příliš pomalu, a pak bylo příliš pozdě. Ale i když to přišlo pozdě, reakce byla účinná. Křesťanství bylo z velké části ztraceno, ale také z části zachováno. Papež byl odhodlaný a měl autoritu a podporu většiny biskupů, kteří si přáli být věrní ortodoxii, i vládců, kteří neváhali použít své zbraně k zadržení hereze.
Kde však nyní Bergoglio vezme podporu své autority ve prospěch ortodoxie? Tato osoba, která strávila celý pontifikát flirtováním se všemi kacíři a herezemi, které se volně potulují po celém světě, nemá kapacitu požadovat poslušnost nebo věrnost doktrinální poslušnosti. Dobrou zkouškou schopnosti autority, která u Svatého stolce stále zůstává, bude 10. květen, kdy 2500 německých kněží a „pastoračních pracovníků“ veřejně požehná všem párům osob stejného pohlaví, kteří si to přejí, v otevřeném vzdoru vatikánským normám. Důležité nebude, kolik se připojí nebo kolik bude požehnáno, ale reakce německého episkopátu a reakce Říma. Věřím, že nikdo nic neřekne, natož papež František, a to nejen proto, že poslední věcí, kterou chce, je udělat špatný dojem na mezinárodní progresivismus, ale protože ví, že ho nebudou poslouchat.
Bergoglio si je vědom, že pokud němečtí biskupové vyhlásí očekávané doktrinální změny, ocitne se se svázanýma rukama. „Omilosrdní“ je jako mnoho konzervativních biskupů tím, že je vyloučí z jejich pozic? Věděl, že může počítat s poslušností monsignora Rogelia Livierese nebo monsignora Pedra Martíneze, a že věřící z Ciudad del Este nebo San Luis skloní hlavy a podřídí se novému pastorovi, který k nim bude poslán. A také velmi dobře ví, že Němci nebo Rakušané se postaví proti jakémukoli druhu papežského milosrdenství, neopustí svá místa a věřící napadnou papežskou autoritu.
Na druhé straně Němci potvrzují, že jejich „synodální cesta“ dá hlasovat o učení církve a bude respektovat rozhodnutí většiny. A žádají jménem „standardů demokratické společnosti“, aby „doporučení a rozhodnutí přijatá většinou byla přijímána i těmi, kdo hlasovali jinak“. Jakou autoritu pak může mít Bergoglio? Před několika dny řekl „Vlády, dokonce dokonce i já jako vládce, jsme vykonavateli toho, co nám Bůh přikazuje prostřednictvím těch, kteří nás delegují. Pokud nedojde k žádné konzultaci s lidmi, nebude existovat suverenita.“ Bude snad ignorovat svrchovaná rozhodnutí „putujího německého lidu o tom, co by se se mělo věřit a praktikovat? Nemůže.
I kdyby Bergoglio v nadcházejících měsících zemřel, měl by jeho nástupce pravomoc zastavit rozkol? Pochybuji. Papežská autorita je oslabena; relativismus, který nám zanechal II. vatikánský koncil, který Jan Pavel II. projevil světu na setkání v Assisi a který se František neunavoval dokumentovat den co den po dobu osmi let, narušil každou možnost uvalení autority na progresivismus.
Srovnání s tím, co se stalo v šestnáctém století s Martinem Lutherem, je zajímavé. Pokud by se augustiniánskému mnichovi podařilo z jakýchkoli důvodů získat přilnutí knížat poloviny Německa, čeho by nemohl být mocný episkopát, jako je ten německý, schopný? Nebude se spoléhat na vojenskou pomoc sekulárních států, ale bude jim srdečně blahopřát k připojení k rozšíření práv moderní demokratické kultury. A s podporou velké části věřících, kteří vidí Řím jako starodávného strážce zcela zastaralého řádu.
Případný německý rozkol se bude šířit jako blesk a stejnou rychlostí jako internet po celém světě. A asi by nebylo tak divné, kdyby se k rozkolu přidaly například francouzské nebo americké farnosti. Pokud ano, byli by jejich biskupové schopni je potlačit, sesadit jejich faráře nebo vyhrožovat farníkům zákazem? Nevěřím. Tato opatření používá pouze monsignor Eduardo Taussig, biskup San Rafael, k potrestání těch, kteří se odváží spáchat sanitární svatokrádež přijímáním do úst. Pontifikát papeže Františka je již nezdařeným a dokončeným pontifikátem, i když hloubka propasti, do které spadne, ještě není známa.
Zdroj: caminante-wanderer.blogspot.com
