Lumen de Lumine

Alenka v říši Amoris laetitia

 

 

Autorka Dr. Anna M. Silvas je proslulý odborník v oboru církevních Otců, zvláště východních. Patří k řeckokatolické rumunské církvi a žije v Armidale v Austrálii. Vyučuje na univerzitě v New England a na Australské katolické univerzitě. Přednáší v kurzech o manželství, rodině a sexualitě a o vývoji ženského mnišství a asketismu ve středověku. Svůj komentář k Amoris laetitia přednesla velkému auditoriu biskupů a kněží a zveřejnila na stránkách farnosti bl. Johna Henry Newmana.

* * *

Nezbytnost postavit se kriticky k dokumentu papežského úřadu je bezprecedentní situace. Bylo by k tomu zapotřebí nějakého velkého světce, jako je sv. Pavel, sv. Atanáš, sv. Bernard nebo sv. Kateřina Sienská, který by měl odvahu a duchovní pověření, tzn. pravý dar proroctví, aby řekl pravdu Petrovu nástupci a přivedl ho k lepšímu duchovnímu postoji a koncepčnímu rámci.

Kde jsou světci s intelektem očištěným dlouhým stykem s Bohem, žijící modlitbou a askezí, obdarovaní inspirovaným slovem a schopní takového úkolu? Kde jsou tyto osoby?

1. Znepokojení obecného rázu

Autorka se úvodem odvolává na Boží zákon, který Bůh vyryl svým prstem do kamenných desek (Ex 31, 8; 32,15); K Desateru patří: Nesesmilníš (Ex 20,14) a Nepožádáš manželku svého bližního (20,17).

Náš Pán sám prohlásil: Kdo se rozvede se svou ženou a ožení s jinou, dopouští se cizoložství (Mk 10,11). Svatý Pavel to zdůraznil větou: Proto když by za života svého muže chtěla patřit jinému muži, budou jí říkat cizoložnice (Řím 7, 3).

V ohlušujícím mlčení se slovo „cizoložství“ ve slovníku Amoris laetitia (dále AL) vůbec nevyskytuje. Místo toho zde nacházíme něco jako „neregulérní svazek“a „neregulérní situace“, přičemž „neregulérní“ je v uvozovkách, jakoby se autor chtěl od toho držet v odstupu.

Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání (Jan 14,15). A tato napomenutí opakují Janovy listy v různých obměnách. To neznamená, že naše jednání je ospravedlněno našimi subjektivními city, ale spíše, že naše subjektivní dispozice je prověřována v našem jednání, to znamená v „úkonu poslušnosti“.

Bohužel konstatujeme, že ve slovníku AL nejsou obsaženy výrazy jako „přikázání“, stejně tak jako „poslušnost“. Místo toho zde několikrát nacházíme tzv. „ideály“.

Další klíčový pojem, který v jazyku dokumentu postrádám, je bázeň Boží, tj. onen úžas před svrchovaností Boha, který je počátkem moudrosti, jednoho z darů Ducha Svatého při biřmování. Tato svatá bázeň se od určité doby vytratila z široké části moderní katolické diskuze. Jedná se o „eulabeia“ v řečtině a „pietas,“ a „religio“ v latině: srdce otevřené vůči Bohu, autentický duch náboženství.

Další pojem, který schází v AL, je „věčná spása“. Nejsou zde jmenovány ani nesmrtelné duše, které dychtí po věčné spáse. „Věčný život“ a „věčnost“ se objevují v § 168 a 166 jako nevyhnutelné dovršení osudu dítěte, ale bez zmínky o nezbytnosti milosti a zápasu a bez zmínky o věčné spáse, která je součástí této cesty.

K čemu je takový rozvláčný text, třikrát delší než Familiaris consortio? Je to jistě velká pastorační nezdvořilost. Papež František chce, aby se to všechno přečetlo „s trpělivostí a pozorností“ (§ 7). Někteří z nás to opravdu přečetli. Velká část textu je nudná, zvětralá. Františkovu řeč shledávám nejen tu a tam, ale všude plochou, jednorozměrnou, povrchní, dalo by se říct naivní, bez smyslu pro hloubku, s vyloučením slov svatých a pravdivých, která zvou zajet na hlubinu.

Jedna z málo vítaných charakteristik AL jsou mnohé nakvašené a nevrlé komentáře papeže Františka, polemické výpady, které degradují ráz dokumentu. Např. v poznámce (351) papež napomíná kněze, že zpovědnice nemá být mučírnou. Mučírnou?

Jiná pasáž (§ 36) říká:Kromě toho jsme často prezentovali manželství způsobem, který jeho sjednocující účel, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci ponechával ve stínu téměř exkluzivního důrazu na povinnost plodit potomstvo.

Kdo má alespoň malé znalosti o vývoji nauky o manželství, ví, že sjednocujícímu dobru věnuje obnovenou pozornost alespoň na začátku Gaudium et spes (§ 49) s historickým zázemím několika desetiletí.

Podle mého soudu jsou tyto útočné a nepodložené karikatury nedůstojné té vážnosti, jakou si zaslouží apoštolská exhortace.

V § 121 – 122 máme exemplární ukázku, jak zcestný je styl papeže Františka. Po úvodním popisu manželství jako „drahocenného znamení“ a „ikony Boží lásky pro nás“, obratem po několik řádcích se tento obraz Krista a jeho církve stává „strašným břemenem“, které se manželům nakládá. Výraz „břemeno“ je použit už v § 37. Ale kdo očekává od snoubenců okamžitou dokonalost? Kdo nechápe, že manželství je projekt na celý život, život růstu v prožívání této svátosti?

Řeči papeže Františka o emocích a vášni (§§ 125, 242, 143, 145) nemají nic společného s naukou církevních otců a učitelů duchovního života a velkou církevní tradicí, ale spíše odrážejí mentalitu populárních médií. Prostoduché směšování erotiky a sexuální tužby v § 151 je plodem zcela laické vize, která vůbec nezná dokument „Deus caritas est“ papeže Benedikta, ponořený do meditativního výkladu tajemství spojujícího »eros«, »agapé« a kříž.

Ocitáme se v rozpacích nad výklady dvojznačného smyslu v § 243 a 246, které ponoukají názor, že je to svým způsobem vina církve nebo něco takového, že by se církev snad měla omluvit za skutečnost, jestliže její údy vstupují do objektivně cizoložného společenství, a tak se vylučují z účasti na sv. přijímání. Toto je vůdčí myšlenka, která prostupuje celý dokument.

Několikrát jsem se při četbě tohoto dokumentu zastavila a zamyslela: „Takové množství stránek, a vůbec se tu nemluví o Kristu“. Příliš často jsme syceni dlouhými trapnými radami venkovského strýce, které by mohl poskytovat nějaký laický novinář bez víry, stránky Reader’s Digest nebo víkendová příloha novin o životním stylu.

Je pravda, že některé části církevní nauky jsou uvedeny solidně, např. pasáže proti svazkům osob stejného pohlaví (§ 52), polygamii (§ 53), ideologii gender (§ 56) a potratu (§ 84); je zde potvrzena nerozlučnost manželství (§63) a jeho cíl plodit potomstvo, objevuje se zde podpora Humanae vitae, pokud jde o práva rodičů na výchovu vlastních dětí (§ 84), o právo dítěte na otce a matku (§ 172, 175), o význam otcovství (§ 176, 177). Je zde tu a tam jakési poetické zamyšlení např. o zrání dobrého vína jako obrazu vyzrávání manželů.

Ale všechna tato chvályhodná nauka je podle mého názoru podkopána celkovou rétorikou exhortace a vůbec celého pontifikátu papeže Františka. Ona potvrzení katolické nauky jsou vítaná, ale musíme si položit otázku: nemají spíše váhu přechodného entuziasmu než aktuální autority katedry sv. Petra? Říkám to zcela vážně. Můj instinkt mi říká, že další materiál bude o tzv. „manželství osob“ stejného pohlaví. Jestliže je možné ospravedlnit stav objektivního cizoložství na základě konstruktivních prvků, které již nebo ještě nekorespondují s církevní naukou o manželství (292) a omlouvat to tzv. „pastorační cestou postupného růstu“ atd., kam až bude možno dojít při aplikaci stejného rozumování nad svazky osob stejného pohlaví? Ano. Může zde být otázka dětí, jak to známe z homosexuální agendy. Jenže i někdejší redaktor Katechismu katolické církve kardinál Schönborn, jehož nám pro jeho hermeneutiku AL jakožto „vývoj nauky“ papež František znovu deleguje, nachází se již, jak se zdá, jako „v evoluci“ k nauce o potenciálním „dobru“ homosexuálních svazků.  (Pokračování)

            Pramen: www.chiesa