Na okraj dvou slepených svátků
Začátek letních prázdnin stojí tradičně ve znamení kontroverzně slepených dnů, které stát ve svém kalendáři uznal za „dny pracovního klidu“, aby od památky přijetí národa do lůna církve a kulturních národů bezprostředně přešel k památce církevního představitele, který se se církví i společností dostal do tragického konfliktu s nedozírnými následky.
Dnešní člověk se může ptát: Stálo to zato rozpoutat tak velký spor o nějaké teologické téze? Chápat jejich závažnost a hodnotu může jen ten, kdo o nich nejen něco ví, ale kdo přijal bezvýhradně za své, že tyto „teologické definice“ nejsou lidské výmysly, ale jsou to součásti nedocenitelného pokladu jinak nedostupných pravd, které jsou základem Božího království na zemi. Předal nám je Ježíš Kristus, Boží Syn, když nám představil ve své lidské přirozenosti také svého nebeského Otce jako naprosto svrchovaného, nekonečně dobrotivého, moudrého a spravedlivého, takže můžeme mít naprostou důvěru v každé jeho slovo a přikázání jakožto pro nás to nejdrahocennější, nejpromyšlenější, nejdokonalejší a nejvýhodnější, a to i tehdy, když nás (zatím) přesahuje. Jak je možné, že tento Boží dar se může stát předmětem tak závažných historických konfliktů?
Rozhodující je základní, byť zcela opomíjená skutečnost: Onen Boží dar se od prvopočátku nezamlouvá ďáblu, který nás ze závisti nenávidí, a proto v roli falešného přítele se nám stále snaží všemožně namlouvat a zdůrazňovat: Nevěřte mu, klame vás. Nabízí nám na maličké, umně zabalené kousky rozdělenou svou jedovatou lež. Dělá to vytrvale, s nejvyšší opatrností, po malých rafinovaných krůčcích, ale řídí se přitom zásadou: Zpátky ni krok! Především za posledních 50 let došel nebezpečně daleko. (Odtud pramení všechna panující hrůza z tradice!)
A proto v dějinách církve není takřka období, kdy by vedle obdivuhodné svatosti v duchu evangelia nerašila také falešná a bludná víra a někdy až hanebný úpadek mravů a kázně. Úpadek pak vyvolává zpravidla aktivitu těch, kteří pokládají za své poslání usilovat o nápravu. Historická zkušenost nás vede k poznání, že je třeba mezi nimi rozlišovat: kromě reformátorů Bohem povolaných vystupují také reformátoři samozvaní. Zatímco ti první začínali sami u sebe a usilovali v pokání a pokoře o vlastní návrat k pravé víře a kázni, ti druzí nakonec ještě více rozmnožili panující nekázeň a zlořády, když podle svého vlastního zdání „napravovali“ nikoliv sebe, ale především nauku a ústavu církve. Cokoliv takového někdo učiní, pak ať chce nebo nechce, přináší to s sebou časově neomezené důsledky!
Když přišel svatý Benedikt z Nursie do Říma, aby se zde vzdělával, byl hluboce zklamán a doslova znechucen životem křesťanů a mládeže v tehdejším Věčném Městě. Jak na to reagoval? Nedal se slyšet jako kritik a reformátor. Odešel do hor, do samoty, aby zde žil přísným asketickým životem. Nepsal polemiky, nevymýšlel ani nehlásal nějakou novou či výhodnější teologii. Těch, kteří za ním přicházeli, aby ho následovali, se ujal se vší láskou, a protože měl na srdci především jejich časné i věčné dobro, napsal pro ně i pro sebe docela prostá, střízlivá, ale obdivuhodně moudrá, dodnes aktuální pravidla každodenního konkrétního chování a jednání.
Stala se neuvěřitelná věc: Benediktova Regula z jeho následovníků vychovala a dodnes vychovává mistrné a neobyčejně zdatné budovatele všech oborů duchovní i hmotné evropské křesťanské kultury a civilizace. (viz: Odkaz sv. Benedikta). Podobně si počínal svatý František z Assisi i Dominik Guzman, a další a další.
Skutečnost, že z období rozkvětu církve se může záhy vyklubat naopak období úpadku a rozvratu, jak jsme toho svědky na přelomu 14. a 15. století, nelze tedy připisovat jen lidskému činiteli a vlivům, kterých si všímají psychologové, sociologové a přidružené obory. Svou rozhodující roli zde hrají ve skutečnosti „brány pekelné“. Platí to také o onom „reformačním úsilí“, které se dramaticky odehrálo přímo na našem území.
Nakolik jeho původci a inspirátoři patřili k oněm „Bohem inspirovaným“, o tom podává nezvratné svědectví faktické ovoce jejich díla.
1. Bezprostřední plody: Ačkoliv v XV. století neexistovala média, mapující denně celý svět, zprávy o tom, co se dělo v samém srdci Evropy, v Čechách, na Moravě a okolí, se rychle rozšířily a děsily okolní Evropu. Její obyvatelé byli současníky masových vraždění a největších krutostí, které si v ničem nezadají se současným organizovaným terorismem proti křesťanům. Tyto zprávy dorazily až do Francie, kde oprávněně pobouřily velkou světici Janu z Arku do té míry, že napsala českým heretikům rozhořčený list. Pro jejich zběsilé počínání nemohla najít výstižnější příměr: srovnala je s řáděním Saracénů. Bitvou u Lipan tato zkáza neskončila, jen změnila svou tvář. (viz)
2. Dlouhodobé plody: Tyto události v historické i vybájené podobě, (včetně působení „božích bojovníků“) jakožto ovoce české aplikace wiklefovské reformace, jsou už 600 let vítaným tématem těm, kteří skrytě nebo zjevně nenávidí katolickou církev. Je to v dějinách zcela ojedinělé, ne-li absurdní, aby národ považoval za vrchol svých dějin dobu, kdy jeho vlastní soukmenovci v náboženském fanatismu ničili bez milosti jeho města, chrámy a kláštery i s jejich obyvateli. Součástí české kultury se stala hrdost na to, jak si tehdejší Evropa dlouho nedokázala poradit s těmito zfanatizovanými bojovníky. Toto protikatolické zaměření není vyhrazeno jen marxisticko – leninské interpretaci dějin, ale bujelo od počátku a velmi košatě se rozvětvilo v prostředí osvícenského a romantického vlastenectví 19. století. Z tohoto bludného opojení náš národ dodnes zcela nevystřízlivěl, naopak, v nejnovější době zdomácnělo postupně krok za krokem i tam, kde bychom to nejméně čekali.
3. Trvalé důsledky: Více než svým heretickým učenímzranili falešní reformátoři církev svou heretickou praxí, neřku-li rutinou a v tom je ona ďáblova lest: využívá pseudoreformátory, aby implantovali do církve tendenci k docela samozřejmé svévoli.
Co to je? Úplný protiklad základního a závazného odkazu Zakladatele Církve, který přišel, aby konal nikoliv vůli svou, ale vůli svého Otce. Svévole spočívá v tom, že si hledáme své vlastní řešení bez ohledu na Bohem zjevenou pravdu, na církví daný rámec, na vírou dané skutečnosti a konec konců bez ohledu na samotného Boha. Šíření a růst této satanské svévole se stává samozřejmou praxí a je možno ji přirovnat k dřevomorce, která se tiše rozlézá ve stavbě církve, až ji disponuje k zhroucení.
Zjevné jsou patologické nádory jako aplikace, jak Luther využil své vynalézavé svévole ve svých třech pověstných maximách: sola scriptura, sola fides, sola gratia. Tyto principy už nepředstavují reformu, ale nové náboženství, které se zcela vymyká z řádu svátostné milosti i ze struktury církve. Zárodek všech tří „sola“ nacházíme samozřejmě už u Vikleffa a jeho obdivovatelů a pokračovatelů, a dokonce i u valdenských.
Další zrání a zabydlování svévole mohlo nyní urychleně pokračovat, až v závěru 18. století triumfovalo: Její varianta je již zcela sekulární, vysloveně protináboženská a svrchovaně rouhavá: Je to slavné, byť ve skutečnosti sebevražedné revoluční trojheslo
volnost - rovnost - bratrství.
(Jeho zrození provázel podobný pogrom na katolíky, jaký jim připravili u nás „boží bojovníci“. Rukopis "autora" se nezapře. [viz] )
Pro tato hesla nevydali jejich autoři a inspirátoři žádný závazný návod k použití ani žádná omezující pravidla, protože taková pravidla by byla proti samotnému duchu těchto zásad. Používají se jako univerzální beranidlo na jakékoliv Boží přikázání či autoritu. Za dvě staletí jejich „platnosti“ a praktické aplikace došel „osvobozený“ člověk ve své volnosti a bohorovnosti k samým hranicím svých možností a prakticky nezbylo nic, co by mu ještě bylo svaté. Zatím si to pochvaluje a pramálo si připouští, co z toho může vzejít. Stručně řečeno, osvojil a zamiloval si životní způsob, který je proti jeho vlastní přirozenosti. I církev se snaží, aby za ním nezůstala příliš pozadu a vymýšlí si k tomu mistrné varianty.
I když pomineme základní fakt, že současný svévolně akceptovaný a namnoze zákonem podpořený a chráněný životní působ Západu má Bůh v krajní ošklivosti, je to „kultura“ dobře známá jako předzvěst a průvodce nadcházejícího zániku dekadentních a demoralizovaných civilizací.
Výmluvnou výstrahou by měla být skutečnost, že vymírající západní národy už před několika desetiletími samy zavdaly podnět k novému stěhování národů, a tím výměně kultur. Tento pohyb postupně sílil až se stal nezadržitelný. Nástupci někdejších katolíků, pak už jen křesťanů a nakonec svobomyslných svévolníků jsou a budou i se již zcela jinou kulturou převážně potomci oněch neblaze proslulých přistěhovalců, o kterých psala Čechům dva měsíce před svou smrtí sv. Jana z Arku.(viz)
-lš-
