Ať církev obnoví hlásání Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného.
Přizpůsobení se světu vedlo k tomu, že církev je bezvýznamná a má tendenci zanikat. Práce na synodě, aby byla užitečná pro církev a svět, by měla podporovat velkou misii pro lidi v každém národě, protože spása od hříchu je důvodem pro Krista. A srdcem misie je liturgie.
Jestliže kardinál Kasper zašel tak daleko, že označil chystaný závěrečný dokument německé synodální cesty za "nekatolický", svědčí to o situaci, v níž se dnes katolická církev v Německu nachází: církev bez významu, která má - z lidského pohledu - silnou tendenci zaniknout. Po Druhém vatikánském koncilu církevní představitelé obecně přijali strategii přizpůsobit se světu, aby zůstali v centru pozornosti a neztratili věřící, což se ukázalo jako chyba, která nás dovedla do současné situace.
Stačí navštěvovat kostely v neděli: těch pár lidí, kteří tam ještě chodili před pandemií, už s tím přestalo, a to i vzhledem k tomu, že biskupové špatně zvládli karantény vyhlášené vládami. S touto situací se setkáváme po celém světě. V tomto zmatku se kněží dostávají do depresí a řeholníci utíkají z institutů, protože přestávají chápat svou identitu, zatímco ti, kteří se přizpůsobí, se stávají nepoznatelnými.
Svatý Augustin nás ve své slavné Řeči o pastýřích nabádá, abychom nezoufali, protože i když se pastýři přestanou starat o své ovce, sám Ježíš je bude nadále pást, a právě proto budou v Církvi vždy věrní připraveni vydávat svědectví pravdě a bránit Kristovo jméno. Stále je politováníhodné, že se velcí i malí pastýři církve zabývají pozemskými záležitostmi; kněz, který například zakládá školu pro mladé lidi z podsvětí nebo poskytuje domov migrantům, by měl usilovat o to, aby jim zprostředkoval evangelium, které je právě posláním církve a vytváří pevný základ pro obrácení k Bohu a následný mravní život.
Bující nemorálnost a bezpráví jsou potírány posláním evangelia. Pastoři nesmí začít říkat věci politiků a odborářů, které v sobě nemají charakter pravdy. "To, co lidé očekávají od duchovních v sociálních záležitostech" (název pastýřského listu kardinála Giuseppe Siriho), spočívá v tom, "aby se lidé, rodiny a organizace stali lepšími... Jinými slovy, evangelium je potřebné pro všechny lidi". Církev se musí ujmout hlásání Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, který dal svůj život za všechny, chudé i bohaté, a nepřišel na zem hájit nějaká sociální práva, ale zachránit nás před hříchem, zatracením a smrtí.
Práce diecézí na synodalitě, aby byla užitečná pro církev a svět, by měla probouzet naléhavost této hodiny a podporovat velkou misii pro lidi v každém národě podle nezrušitelného pověření Pána před jeho nanebevstoupením. Kdyby ti, kdo řídí církev, skutečně cítili naléhavost a důležitost záchrany duší stejně, jako dnešní vlády cítí naléhavost a důležitost záchrany lidí před Covidem," napsal mimo jiné profesor Tommaso Scandroglio, "jistě by připravili evangelizační plán, který by se alespoň duchem a zdůvodněním podobal těm, které byly vypracovány pro boj s pandemií. Biskupové zapomněli, že nejhorším virem je hřích a jeho varianty, ale že mu lze předcházet nebo ho léčit výchovou, modlitbou, svátostmi a skutky lásky. To by znamenalo "odcházející církev".
Ježíš Kristus svěřil církvi rozšíření svého vlastního poslání: "aby poznali tebe, Otče, a tvého Syna". Jak vysvětluje svatý Hilarius z Poitiers: "Abychom ukázali tomuto světu, který tě ignoruje, nebo kacíři, který tě popírá, že jsi Otec, Otec jednorozeného Boha... budeme klepat na všechny dveře, které brání uznání pravdy. Ale na tobě záleží, zda předmět naší modlitby splníš, zda budeš přítomen tomu, o co se prosí, zda otevřeš těm, kdo klepou" (De Trinitate, Lib. 1, 37; PL 10, 48). Církev je povolána k účasti ve stejném duchu jako proroci a apoštolové, aby pokračovala ve stejném smyslu, v jakém oni hlásali evangelium, a pamatovala, že kdo vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Takto rozlišujeme ducha pravdy od ducha bludu. Duch svatý nebyl poslán, aby zjevil nové učení, ale aby vedl ke Slovu, které se stalo tělem. Dnes však mnozí církevní představitelé nevěří, že Vtělení je jádrem křesťanství a že je to to, co je třeba předávat, protože se domnívají, že není pochopeno a že to není to, co srdce člověka očekává. Přes neustálé zdůrazňování Slova, kdybychom pochopili jeho božskou moc, moc evangelia - říká apoštol - byli bychom schopni mu porozumět.
aby poznali tebe, Otče, a tvého Syna". Jak vysvětluje svatý Hilarius z Poitiers: "Abychom ukázali tomuto světu, který tě ignoruje, nebo kacíři, který tě popírá, že jsi Otec, Otec jednorozeného Boha... budeme klepat na všechny dveře, které brání uznání pravdy. Ale na tobě záleží, zda předmět naší modlitby splníš, zda budeš přítomen tomu, o co se prosí, zda otevřeš těm, kdo klepou" (De Trinitate, Lib. 1, 37; PL 10, 48). Církev je povolána k účasti ve stejném duchu jako proroci a apoštolové, aby pokračovala ve stejném smyslu, v jakém oni hlásali evangelium, a pamatovala, že kdo vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Takto rozlišujeme ducha pravdy od ducha bludu. Duch svatý nebyl poslán, aby zjevil nové učení, ale aby vedl ke Slovu, které se stalo tělem. Dnes však mnozí církevní představitelé nevěří, že Vtělení je jádrem křesťanství a že je to to, co je třeba předávat, protože se domnívají, že není pochopeno a že to není to, co srdce člověka očekává. Přes neustálý důraz na slovo, kdybychom chápali jeho božskou moc, moc evangelia," říká apoštol, "které vyhání démony, otevírá nebeské brány, vštěpuje ctnosti a uděluje spásu, věnovali bychom se jako praví misionáři tělem i duší tomuto úkolu a sociální úkoly bychom přenechali jiným. Pán nepřišel získat celý svět, ale duše, po kterých žízní.
Srdcem misie je liturgie, která je zdrojem a vrcholem života církve, a tedy i předávání evangelia lidem všech národů a národností. V posvátné liturgii totiž určitým způsobem pokračuje až do konce časů božské zjevení, které se odehrálo na Chrámové hoře (srov. J. RATZINGER, Gesù di Nazaret, Rizzoli, Città del Vaticano/Milano 2007, s. 356). Bohužel se při vzdělávání kleriků i laiků upustilo od traktátu De locis theologicis, který umožňoval, aby se teologie dělala s dokumentárním kritériem, a tak každého zavazoval, aby každé tvrzení zdůvodnil údaji ze Zjevení. Vraťme se k pochopení a předávání právě tohoto prostřednictvím bohoslužby - na což mnozí zapomněli - a neredukujme ji na světský výkon. Pro vážnou reformu liturgie je nezbytné vrátit bohoslužbu k posvátnu, tedy ke vztahu s transcendentním Bohem, který se vtělil. Liturgie slouží ke spojení nebe se zemí a pravidla, podle nichž má být Bůh uctíván, nejsou výsadou lidí, ale je to sám Bůh, kdo je stanoví, aby se k němu mohli modlit, jak se mu zlíbí, s důstojností a úctou, které náleží jen jemu.
V liturgii a v misii hledíme na Ježíše Krista, přičemž máme stále na paměti Křtitelova slova: "On musí růst, já musím zmizet". Boží království patří těm, kdo umí být pokorní a uznávají, že Bůh sám je všechno, zatímco my jsme jen "neužiteční služebníci". Jako v nebeském Jeruzalémě musí církev napodobovat posvátnou liturgii, a tak sestupuje z nebe na zem, vzdává slávu Bohu a zachraňuje lidi. Tak se naplňuje poslání, které stejně jako liturgie nemůže být produktem našich rukou, ať už jsme synodální prací jakkoli zaneprázdněni. Co je v dnešní sekularizaci pro katolickou církev naléhavější: synodalita nebo misie?
„aby poznali tebe, Otče, a tvého Syna". Jak vysvětluje svatý Hilarius z Poitiers: "Abychom ukázali tomuto světu, který tě ignoruje, nebo kacíři, který tě popírá, že jsi Otec, Otec jednorozeného Boha... budeme klepat na všechny dveře, které brání uznání pravdy. Ale na tobě záleží, zda předmět naší modlitby splníš, zda budeš přítomen tomu, o co se prosí, zda otevřeš těm, kdo klepou" (De Trinitate, Lib. 1, 37; PL 10, 48). Církev je povolána k účasti ve stejném duchu jako proroci a apoštolové, aby pokračovala ve stejném smyslu, v jakém oni hlásali evangelium, a pamatovala, že kdo vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Takto rozlišujeme ducha pravdy od ducha bludu. Duch svatý nebyl poslán, aby zjevil nové učení, ale aby vedl ke Slovu, které se stalo tělem. Dnes však mnozí církevní představitelé nevěří, že Vtělení je jádrem křesťanství a že je to to, co je třeba předávat, protože se domnívají, že není pochopeno a že to není to, co srdce člověka očekává. Přes neustálý důraz na slovo, kdybychom chápali jeho božskou moc, moc evangelia," říká apoštol, "které vyhání démony, otevírá nebeské brány, vštěpuje ctnosti a uděluje spásu, věnovali bychom se jako praví misionáři tělem i duší tomuto úkolu a sociální úkoly bychom přenechali jiným. Pán nepřišel získat celý svět, ale duše, po kterých žízní.
Srdcem misie je liturgie, která je zdrojem a vrcholem života církve, a tedy i předávání evangelia lidem všech národů a národností. V posvátné liturgii totiž určitým způsobem pokračuje až do konce časů božské zjevení, které se odehrálo na Chrámové hoře (srov. J. RATZINGER, Gesù di Nazaret, Rizzoli, Città del Vaticano/Milano 2007, s. 356). Bohužel se při vzdělávání kleriků i laiků upustilo od traktátu De locis theologicis, který umožňoval, aby se teologie dělala s dokumentárním kritériem, a tak každého zavazoval, aby každé tvrzení zdůvodnil údaji ze Zjevení. Vraťme se k pochopení a předávání právě tohoto prostřednictvím bohoslužby - na což mnozí zapomněli - a neredukujme ji na světský výkon. Pro vážnou reformu liturgie je nezbytné vrátit bohoslužbu k posvátnu, tedy ke vztahu s transcendentním Bohem, který se vtělil. Liturgie slouží ke spojení nebe se zemí a pravidla, podle nichž má být Bůh uctíván, nejsou výsadou lidí, ale je to sám Bůh, kdo je stanoví, aby se k němu mohli modlit, jak se mu zlíbí, s důstojností a úctou, které náleží jen jemu.
V liturgii a v misii hledíme na Ježíše Krista, přičemž máme stále na paměti Křtitelova slova: "On musí růst, já musím zmizet". Boží království patří těm, kdo umí být pokorní a uznávají, že Bůh sám je všechno, zatímco my jsme jen "neužiteční služebníci". Jako v nebeském Jeruzalémě musí církev napodobovat posvátnou liturgii, a tak sestupuje z nebe na zem, vzdává slávu Bohu a zachraňuje lidi. Tak se naplňuje poslání, které stejně jako liturgie nemůže být produktem našich rukou, ať už jsme synodální prací jakkoli zaneprázdněni. Co je v dnešní sekularizaci pro katolickou církev naléhavější: synodalita nebo misie?
Nicola Bux
Pramen: La Nuova Bussola Quotidiana
