Bergoglio proti Ježíši Kristu
Papež si myslí, že je lepší než náš Spasitel
Neměl kardinál Kasper pravdu, když ohlašoval „velkou revoluci“? Nestaví Bergoglio apoštolskou exhortací „Amoris laetitia“ na hlavu učitelský úřad církve a sám sebe nad Kristova slova a Boží přikázání?
Podle jeho slov prý nikoliv, tvrdí, že nauku nemění. Ale ve skutečnosti se ode dneška otevírá brána k něčemu, co dosud Písmo svaté a Církev zapovídaly.
Operace „dvojí pravda“ byla ponořena v zamlžených a zcestných diskuzích. Proč? Aby se zakamuflovala ona „revoluce“, neboť v církvi není přípustné převracet Boží Zákon?
Ano, ale především se tak děje kvůli rafinované gradualitě: je to strategie uvařené žáby, která se nyní v církvi aplikuje. Žába hozená přímo do hrnce s vařící vodou, by z hrnce vyskočila. Když se dá do hrnce s vlažnou vodou, kterou pozvolna zahříváme, nakonec se uvaří, ani neví jak.
Tak jsme v těchto měsících svědky soustavné demolice katolické nauky. Každý den kousek. Nakonec bude církev nucena zvolit si osud jakési ‚OSN‘ pro náboženství s příměsí Greenpeace a CGL (Generální konfederace práce).
Ostatně – opakuji – byl to kardinál Kasper, který mluvil o „prvním kroku“ „revoluce“, a Kaspera také v únoru 2014 na konzistoři použil Bergoglio k tomu , aby hodil „bombu“ přijímání pro rozvedené a znovuoddadné .
MIMO CESTU
Tato „revoluce“ se uskutečňuje především tím, že se smazává pojem „smrtelného hříchu. Kardinál Müller na to správně upozornil:
„Největším pohoršením, které může dát církev, není, když v ní jsou hříšníci, ale , když přestane rozlišovat mezi dobrem a zlem a relativizuje je; přestane vysvětlovat, co je to hřích, a ospravedlňuje ho domnělou větší vstřícností a milosrdenstvím vůči hříšníkovi.“
Jan Pavel II. objasnil, že varovat před hříchem a před rizikem věčného zavržení je největším projevem mateřské lásky Církve.
To musí být hlavním úkolem papeže: Ježíš Kristus uložil Petrovi aby, bratry „utvrzoval ve víře“, nikoliv aby mátl, destabilizoval a sváděl na scestí.
Leč taková už je Bergogliova epocha. Sám kardinál Müller, strážce víry, řekl před třemi měsíci jedné novinářce z Die Zeit, že nepokládá papeže Bergoglia za heretika, ale dodal: „Zcela jiná věc je, když je nauka víry oficiálně prezentována způsobem nešťastným, scestným a vágním“ (fuorviante).
Vzhledem k roli, kterou tento kardinál zastává, jeví se mi tato slova závažná jako balvany. Protože „fuorviante“ znamená zavádějící mimo cestu. Je přípustné, aby papež „zaváděl na scestí“?
Kromě toho exhortace ukazuje, že tato zcestná dvojakost není nechtěná náhoda, ale záměrná strategie. A opravdu, od včerejška propukl zběsilý vír interpretací samotné exhortace, vyvolaný zamlženým textem a kontradikcemi, které vyvolávají bouři.
DVOJÍ PRAVDA
Zmatek živí sám papež Bergoglio, ačkolivjak mu káže povinnost podle evangelia hovořit s absolutní jasností: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.
Dnes naopak jsou dvojí cesta a dvojí pravda zcela evidentní, proto se bergogliovská partaj na vnitřním fóru snaží ujišťovat věřící a tvrdí, že se nic nemění (k čemu tedy ty dva roky zemětřesení v církvi a nyní dokument o 200 stránkách?), zatím co na externím fóru znějí fanfáry na oslsvu epochální změny.
Všechny laické ultrabergogliánské listy to oslavují titulky: „Synoda, otevření papeže Františka“; „Přijímání pro rozvedené a sezdané umožněno“ (Repubblica); „Papež povoluje svátosti i pro znovuoddané“ (Corriere).
Proč papež nenařídí otci Lombardimu, aby popřel tuto novinářskou interpretaci, ale ukládá mu, aby překotně dementoval banální drb o jeho zdravotním stavu? Není důležitější bránit víru před eventuálním zkomolením, než dementovat zdravotní problémy?
Perfektním příkladem této pečlivě připravené dvojakosti je kluzká tisková konference k prezentaci exhortace, kterou vedl kardinál Schönborn a která se protáhla na dvě hodiny.
V dnešním Vatikánu zavládla dvojí pravda.
ZAVRŽENÍHODNÉ
Zde je křiklavý příklad z textu exhortace. Aby bylo možno tvrdit, že nauka se nemění, Bergoglio musel určitým způsobem připomenout, za jakých podmínek mohli „rozvedenci“ přistoupit k přijímání: když se zavázali, že budou žít „jako bratr a sestra“.
To byla rozhodující pasáž ve Familiaris consortio Jana Pavla II., které měla být také ústředním bodem Bergogliovy exhortace, pokud měla tvořit kontinuitu trvalého učitelského úřadu.
Ale toto pravidlo Bergoglio v textu ani necituje, objevuje se pouze v okrajové poznámce n.329, aby ji hned nato naboural slovy, že bez určitých „intimit“ by byla „věrnost“ kompromitována.
Z toho plyne, že pro Bergoglia neexistuje rozdíl mezi rodinou a neregulérními svazky, že „neregulérní situace neexistují a není možno říct, že se jedná o smrtelný hřích“. To je rozhodující bod.
A tak ikdyž se zde neříká výslovně, že takové páry mohou být připuštěny k svatému přijímání, dává se na vědomí, že je to možno případ od případu připustit.
LIKVIDACE CÍRKVE
Exhortace de facto protiřečí liteře a duchu dekretu o ospravedlnění tridentského koncilu, dogmatické konstituci Lumen gentium (2VK) a morální encyklice Jana Pavla II. Veritatis splendor.
Exhortace opravdu nepokládá za absolutní dobro být v Boží milosti a tedy dosáhnout spásy duší ( nejvyšší zákon Církve), ale spíše hledí na sociální, sociologické a sentimentální úvahy a těžce tak podvádí a klame věřící ve věci jejich postavení před Bohem a vystavuje těžkému ohrožení jejich spásu.
Bergoglio se varuje mluvit o „mravním zákonu“, který církev po staletí uchovává v dogmatech a kanonických dispozicích. Anebo ho prezentuje opovržlivě jako něco „abstraktního“, co se na „konkrétní“ situace nedá aplikovat.
Dospěl až k tomu, že protestuje proti samotnému Ježíši při jeho střetu s farizeji o otázce rozvodu (Mt 19, 3-12). Bergoglio totiž tvrdí, že není možno prezentovat „teologický ideál manželství v příliš abstraktní podobě, jako uměle konstruovaný a vzdálený od konkrétní situace a od skutečných možností rodin jako takových“ (36).
Byla by to prý „přehnaná idealizace“. A co horšího, „není možno vkládat na dvě omezené osoby strašné břemeno povinnosti, že mají být obrazem dokonalé jednoty mezi Kristem a jeho církví“ (122).
Jako protiváhu Bergoglio stanoví nové těžké hříchy. Je to hřích tzv. „rigoristů“, kteří se proviňují tím, že připomínají Boží zákon. Ale především jsou to ti, kteří nesdílejí jeho politické ideje o sociálních otázkách.
V části 186 připomíná Bergoglio nakonec slova sv. Pavla, který ukládá, jak přijímat náležitě Tělo Kristovo, jinak jíme a pijeme své „odsouzení“. Ale k vysvětlení, co znamená „náležitě“, neříká Bergoglio nic o stavu Boží milosti, (jak tomu církev vždy učila).
Nevaruje páry, které žijí ve stavu „smrtelného hříchu“, ale rodiny, „které se uzavírají do vlastního pohodlí.... které zůstávají lhostejné k utrpení chudých a potřebných“.
Smrtelné hříchy jsou tak vyřazeny. Bergoglio stanoví hříchy sociální (nebo socialistické). Tedy, pro lepší pochopení, přijímání eucharistie by se měli vyhýbat ti, kteří nesdílejí jeho ideje o imigraci.
Antonio Socci, Libero 10. dubna 2016
