Účinný nástroj vnitrocírkevní destrukce
1.9.2016
Naše politická a občanská převýchova k novým pořádkům se průběžně uskutečňuje co nejméně nápadným a nejvíce účinným 
způsobem. Nenápadným proto, že o tom namnoze ani nevíme, a účinným tak, že je nám podávána v malých soustech, aby nám dokonce imponovala a chutnala.
Tento osvědčený proces byl nyní podle vzoru ze sekulární oblasti implantován také do oblasti náboženské a teologické.
Guido Vinelli, který má dvacetileté zkušenosti z práce na poli ochrany rodiny, napsal pohotově knihu, která demaskuje aplikaci této podvodné metody na konkrétním příkladu Bergogliova traktátu Amoris laetitia.
Představuje ji mimo jiné na aplikaci šesti vybraných pojmů, které mají sloužit jako talismany, neboli neblahé nástroje k naší spolehlivé a bezbolestné převýchově.
Jsou to tyto termíny: pastorace, milosrdenství, naslouchání, rozlišování, provázení a integrace.
V novém „církevním“ slovníku mění tato slova svůj původní význam a získávají novou hodnotu, která může být až opačná ve srovnání s onou původní; jsou to termíny zdánlivě nevinné, které mohou získat nebezpečný manipulující vliv a umožnit nepostřehnutelný ideologický přesun, před kterým varoval již před padesáti lety Plinio Corrêa de Oliveira.
Vezměme např. první z „magických“ slov, od něhož se pak odvozuje nový obsah těch dalších.
Pastorace – z prostředku se stává cíl a dovednost evangelizace jako nejvyšší pravidlo celého křesťanství. Původně představovala pastorace úsilí o dosažení shody života s Pravdou. V konceptu této „nové pastorace“ získává samotná pastorace primát nad naukou, takže praxe života se už Pravdě nejen nepodřizuje, ale dokonce nahrazuje nauku. Jedním z (mnoha) konkrétních výsledků je primát svědomí nad zákonem (samozřejmě Božím), přičemž svědomím se rozumí osobní city, s jakými člověk posuzuje neomylným způsobem sám sebe.
Dalším klíčovým slovem je milosrdenství, které nyní staví do popředí dojem soucitu s bídou druhého, ale nikoliv proto, abychom mu posloužili a pomohli jediným pravým lékem, ale s „milosrdným přijetím“ hříšníka je akceptován a „ospravedlněn“ i hřích, a tak se nekajícímu hříšníku dostává falešné absoluce. Z obezřetnosti, aby nebyly akceptovány i nějaké hříšné situace, tíhne toto pastorační milosrdenství k obcházení zjevených pravd a dovedně se vyhýbá setkání s Boží spravedlností: výsledkem je hlásání relativismu a permisivního milosrdenství a s tím spojená neschopnost dosahovat toho, co je podstatné: osvěcovat bloudící a obracet hříšné.
Nakonec (skrze naslouchání, rozlišování a provázení) směřuje proces velkoryse k integraci: nová mluva už nemá na zřeteli „návrat k původnímu zdraví“ a je ochotna připouštět dříve neslýchanou „různost“ s využitím „preferenční volby“ (vzpomeňme na nová označení „neregulérní páry“ nebo homo - partnerství) a ve smyslu „preferenční volby“ připouští rozšíření „novot“ na celou církev, aby nebyly nápadnou výjimkou, ale aby nakonec zcela převládly a zdomácněly podle sloganu: bourat zdi a budovat mosty“. Už se nerozlišuje mezi zdí, která odděluje, a zdí, která chrání, a vytvářejí se tak předmostí, která dovolují kdekomu svévolně vstupovat do našeho domu, podporují odpadlictví a zbavují církev jejích nejvlastnějších hodnot.
Gianandrea de Antonellis, Corrispondenza Romana
