Počet kněží
Čísla jsou často nemilosrdná ve své suché a hrubé objektivitě, ale jsou možná nejlepším a nejpřesnějším ukazatelem situace. Jejich předností je také to, že se vyhýbají sporům mezi znepřátelenými frakcemi a představují realitu takovou, jaká je. A i když by jisté ideologie rády popíraly realitu, když tvrdošíjně neodpovídá jejich představám, z logického hlediska zůstává nepřekonáno rčení contra factum non valet argumentum: důkaz faktů je nevyhnutelný, pokud se chceme seriózně zabývat argumentací.
Pokud například lékařské analýzy odhalí změněné hodnoty, které ohrožují normální fyziologii těla, nestačí se přesvědčovat, že je člověk v pořádku, nebo se dokonce přetvařovat, jako by se nic nedělo: jde o patologii, která může mít škodlivé a někdy i smrtelné následky. V tomto kontextu je jediným rozumným řešením, místo blábolit a spoléhat se na šamany a šamanky, přiznat si nemoc a co nejdříve zahájit vhodnou léčbu.
Abychom se dostali k podstatě diskurzu: existují parametry, které ukazují, jak katolická církev v Itálii směřuje, a to ani ne tak pomalu, k zániku. Zánik, nikoliv bezvýznamnost nebo marginalizace. Ale z čeho by se dal takový definitivní a neblahý výsledek zjistit? Z počtu kostelů, které jsou zavírány a odsvěcovány, aby byly "vyřazeny z provozu"? Ne, signál je alarmující, ale církev se nemůže omezit na fyzickou budovu. Podíváme se tedy na počet věřících navštěvujících nedělní mši, který se po omezení Covidu propadl na nebývale nízké procento? Ne, pohled na prázdné kostelní uličky bolí u srdce, ale nelze to brát jen jako otázku počtu. Máme se tedy podívat na počet zrušených nebo sloučených farností a následně klesající počet mší svatých? Ale ne, to je důležitý aspekt, který se týká administrativních a právních omezení, nedotýká se podstaty; a pak je jedním z nešťastných hesel "méně mší, více mší". Podíváme se na údaje o impozantním poklesu počtu členů mužských a ženských řeholí? Ne, opět se jistě nejedná o dynamické znamení, ale samotný život církve to neovlivňuje tak jednoznačně. Jsme tedy svědky stále tekutějšího učení, v němž je v kázání místo pro všechno možné, jen ne pro hlásání evangelia Ježíše Krista? Tato otázka je kapitální, ale teologická analýza se zde neprovádí, omezíme se na empirický průzkum.
Jaké je tedy kritérium, které je třeba vzít v úvahu, abychom pochopili samotné přežití církve v blízké budoucnosti? Jednoduše: počet kněží. Aniž bychom se chtěli vracet do let (z hlediska čísel katastrofálních) bezprostředně po II. vatikánském koncilu a přejít přímo k dnešku a statistikám posledních let, můžeme pro stručnost uvést, že v italských diecézích slouží 33 kněží. 914 v roce 2018, 33 512 v roce 2019, 33 045 v roce 2020 a 32 408 v roce 2021: čísla jsou celková a zahrnují také kněze, kteří již nemohou sloužit na plný úvazek, a "posily" kněží ze zahraničí.
Vyhlídky jsou žalostné, a pokud bychom udělali matematickou projekci současných údajů váženým průměrem do budoucna, vzhledem k tomu, že v loňském roce bylo záporné saldo asi 640 jednotek, které se navíc v čase stále zvyšuje kvůli vysokému průměrnému věku italských kněží a stále prázdnějším seminářům, vychází nám, že zhruba do čtyřiceti let by v Itálii už žádní kněží nebyli. Ano, do roku 2062, což není tak daleko, konec, což je všem ke cti.
Je zřejmé, že prognóza se počítá s čísly z posledních let, ale spíše se dá předpokládat, že se zde trend volného pádu - z anagrafických důvodů - za dvě až tři desetiletí zastaví a počet kněží se nějak stabilizuje, jistě na číslech nesmírně nižších, než jsou ta současná, v nichž bude navíc významnější přítomnost Tradice, která má větší počet povolání a mnohem mladší průměrný věk kněží. Ve Francii, která je sekularizovanější než naše země, tento trend již probíhá.
A pak, spes ultima dea. Samozřejmě nestačí jen pasivně důvěřovat Prozřetelnosti, ale je třeba se angažovat a spolupracovat na jejím působení. Jeden moudrý biskup, když vzpomínal na příklad, který mu dal jeden rolník, rád opakoval, že Prozřetelnost způsobuje, že půda přináší plody jen díky rolníkovu nasazení, jinak bychom měli jen pole kopřiv.
