Odvážné dítě
17. 10. 2015
Máme tu dítě, které projeví výrazné gesto lásky ke svému otci rozvedenému a znovu sezdanému. Tímto gestem se podařilo – jistě ne záměrně – obnovit sebevědomí zatemněného mechanismu synodní války. Vrátilo dech do trub a pozounů, elektrizovalo pisálky, znovu nasypalo žáru a kadidla do vyhasínajících kaditelnic dojetí a dobrých citů, kolosální nasládlý mrak, který znovu strhl radostný válečný stroj a jeho terminály, aby opěvovaly velkolepé a progresivní tendence v synodě, která se zdála již váznout ve stavu kompromisu.
Co se stalo? Ve čtvrtek ráno don Roberto Rosa, jeden kněz, sloužící 
v Terstu – farář, kterého pozval papež, aby se účastnil biskupské synody, vyprávěl ve svém vystoupení unikátní epizodu, se kterou se údajně setkal. Minimum rozvahy by doporučilo alespoň minimální ověření pravdivosti toho, co se skutečně přihodilo v kostele v Terstu. Ale přijměme bona fide všechno a registrujme v mžiku známou händelovskou fanfáru Aleluja, která zazněla na potvrzení neodvolatelného faktu.
Výsledek? Čtenář, (posluchač, TV divák) musí spolknout ve čtvrtek večer tituly tohoto druhu:
Synoda: odvážné gesto dítěte znovu otevírá debatu o rozvedených; Synoda dojata gestem dítěte; Dojemný příběh, dítě se dělí o svoji Hostii s rodiči; Hostie rozlomená dítětem v kostele znovu uvádí do hry ano k přijímání rozvedených znovu sezdaných; Budou schopni synodní otcové dospět k tomu, k čemu dospělo dítě? Atd. s desítkami podobných formulací určených k tomu, aby pozvedly dobré lidové city.
V článcích a komentářích (dokonce i v novinách zdarma rozdávaných u vstupu do metra) čteme o „průlomovém gestu odvážného dítěte, které v den svého prvního přijímání dokázalo rozlomit Hostii na dvě části a dát polovinu svému otci, který ho doprovázel, ale který byl znovusezdaný jako rozvedený a nemohl přijímat „přímo“ (kuriózní je ono „přímo“ - jako by naopak bylo nějaké „nepřímo“? A dále: „Vyprávění dojalo papeže Františka a mnohé z 270 synodních otců.“ Shrnuto: „Malá epizoda, a přece určená zapůsobit silněji než mnoho slov pronesených na této synodě. V jiném komentáři je gesto dítěte definováno jako „církevní proroctví“ s poznámkou, že „dítě, které předešlo pastýře, není žádnou novinkou“, neboť prý „připomíná dvanáctiletého Ježíše, který v chrámě vyučoval učitele zákona“. Shrnutí: dítě je emblémem velkolepých progresivních šancí synody, je paklíčem, který slouží v prvním krocích k vypáčení silných veřejí a v dalších k dosažení oněch kroků, který se týkají přístupu sezdaných rozvedených k přijímání. Je to instrumentalizace, jaká by vyvolala spravedlivé rozhořčení těch, kteří se prohlašují za strážce žurnalistiky.
Tomu, kdo zná trochu mediální mechanismy naší společnosti, napadnou ihned některá pozorování: První: V naší masmediální společnosti je obyčejem zdůrazňovat extrémní případ v naději, že to přispěje v náležité míře k podpoře nějaké kauzy. Druhé: takový extrémní případ vyvolá vždy široké emoce, které jsou pákou 'dobrých citů'. Třetí: Je-li nástrojem dítě, tím lépe, protože děti (s výjimkou usmrcených v lůně matky) vyvolávají sympatie a nejvíce dojímají.
Čtvrté: Mysleli jsme si, že taková instrumetalizace dětí je rozšířena především v určitých banálních televizních programech, a zatím pronikla také do synody, kde se jedná o záležitostech, které je třeba brát velmi seriózně a s klidnou a jasnou myslí, s náležitou odborností, hlubokou vírou, obezřetností a přirozeně také zralostí srdce. Tedy s moudrostí, která má daleko k sentimentalismu vyprovokovanému špatnými rádci: levné emoce jsou typické pro společnost, která je v likvidaci, určitě ne pro tu, která chce budovat na skále.
fotto Il Piccolo »Rossoporpora« , Giuseppe Rusconi, překlad -lš-
