Nápadná symbolika zhroucené katedrály
3. 11. 2016
Z několika desítek kostelů, jimiž se mohlo pyšnit městečko Nursia, neušetřilo poslední zemětřesení ani jeden. Stalo se tak v předvečer »Společné ekumenické modlitby« v luteránské katedrále v Lundu s papežem Františkem, Munibem Yunanem, prezidentem LWB, kteří podepsali Společné prohlášení, ve kterém se vyslovuje „vděčnost“ za duchovní a teologické dary přijaté skrze Reformaci a politování nad porušením jednoty církve.
Jak vždy uváděly historické knihy a dějiny církve, tuto jednotu rozbil Martin Luther a církev musela svolat tridentský koncil, aby odpověděla na jeho nehorázné hereze. Zemětřesení postihlo církev Říma stejně tak před 500 lety jako dnes.
Je všechno to, co papež František tvrdí, zváženo a promyšleno, nebo jde o rozšíření podle sentimentálních a pacifistických parametrů? Jak můžeme být vděční za všechny duchovní a teologické dary přijaté skrze Reformaci? Jakýmto lžím jsou věřící vystaveni? Manipulace s věrohodností osob je evidentní nejen ze strany laických autorit, ale také ze strany Vatikánu. Církev postihlo tragické zemětřesení, když se hroutily Boží domy v Nursii, srdci západního mnišství, nebo byly poškozeny a zasaženy v celém někdejším papežském státě.
Od 24. srpna do dnešního dne bylo zemětřesením postiženo na 5000 objektů velké historické a umělecké hodnoty. (Výčet těch nejvýznamnějších v tomto článku zabírá pět odstavců po osmi řádcích.)
Uvažoval papež, kardinálové a biskupové o těchto událostech, nebo si mysleli jako racionalisté a pozitivisté, že lidské aktivity nemají z Boží strany žádnou odezvu? Co ještě můžeme vidět ve stavu zhroucení po víře, náboženské praxi, po morálce, rodině, po chrámech? V dokumentech tridentského koncilu (1545-1563) je toto zavržení luterských tézí o ospravedlnění pouhou vírou:
Jestliže někdo tvrdí, že bezbožník je ospravedlněn pouhou vírou v tom smyslu, že se od něho nevyžaduje nic jiného, žádná spolupráce s milostí ospravedlnění a absolutně není nutné, aby se připravil a disponoval úkonem své vůle - anathema sit (Ds 1559, n. 9).
Luther vyvolal nenapravitelnou roztržku mezi přirozeností a milostí, připouštěl také téze gnosticko - manichejského typu, podle nichž je třeba pokládat přirozenost za nenapravitelnou. Na závěr při hledání výhodnější víry dospěl k popření Nejsvětější Svátosti oltářní, svátostí, dogmat a Římské církve.
Naše Církev je jediná Církev. S Lutherem nemáme co sdílet, stejně tak jako s Ariem, Manim, Marcionem a Fra Dolcinem.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
