SAMIZDAT 2A
2. 7. 2016
Předmětem velkého střetu je Ježíš v Eucharistii
Andrea Riccardi, lídr komunity San Edigio na tiskové konferenci popřel, že by kardinál Martini v konkláve 2005 hlasoval pro Bergoglia: „Říká se, že Martini, také jezuita, soudil o Bergogliovi, že není na výši úkolu“.
Myslím, že ve skutečnosti pro něho hlasoval, ale měl pravdu, když soudil, že není na výši úkolu. Není na výši, a to z mnoha závažných profilů, jak ukazuje propast, v jaké se ocitá při řízení církve. Ale i z lidského hlediska je Bergoglio zcela nevhodný pro tak závažný a delikátní úkol.
Je obtížné najít u něho rysy ctnosti moudrosti. A především je takřka nemožné najít znamení zvláštní asistence Ducha Svatého.
Kdykoliv Bergoglio mluví spatra (aniž by četl napsaný text), říká nesmysly, které děsí a jsou jak rány krompáčem do katolické církve.
Stačí citovat jeho každodenní homilie u Svaté Marty. A nejen to. Ve čtvrtek v Lateránské bazilice zašel až do rouhání a v podstatě pošlapal katolické manželství.
V neděli 26. června během letu z Arménie prakticky rehabilitoval a blahoslavil rozkolníka a bludaře Martina Luthera. A pokud jde o společné Prohlášení z roku 1998, jak později vysvětlil Ratzinger, tento dokument neobsahuje prohlášení, že jsme zajedno v nauce o ospravedlnění, a především „církev nikdy neřekla, že by v této záležitosti se Luther nemýlil.“
Naopak. Pravdou je, že sám kardinál Ratzinger, prefekt kongregace pro nauku víry, k otázce exkomunikace protestantů prohlásil po podpisu onoho dokumentu: hodnota exkomunikací zůstává v platnosti. Kdo popírá nauku předkládanou tridentským koncilem, je proti nauce a víře církve.
To všechno má zásadní význam, protože „rehabilitace Luthera“ je symbolický prapor, který by modernisté od 70. let chtěli vztyčit nad katolickou církví jako znamení její porážky. Toto úsilí přichází především ze severu Evropy.
Jak dosvědčil kardinál Siri, tento záměr se objevil i na 2VK, ale pak se vynořila obava, že by někdo mohl vznést návrh kanonizace Luthera, čehož se Pavel VI. velice obával (Benny Lai, Il Papa non eletto, str. 233).
Jak vytušil modernista Ernesto Buonaiutti, takového vítězství není možno dosáhnout „proti“ papeži, nýbrž jen díky papeži spřízněnému, který by protestantizaci katolické církve realizoval shora postupnou cestou.
Byly pokusy získat pro takové „ekumenické objetí“ papeže Benedikta, který ovšem odpověděl: »dokud zde budu, nikdy!«.
Z tohoto zřetele můžeme hodnotit jeho „krok stranou“, slova jeho sekretáře letos v květnu, a také krátkou a výstižnou Benediktovu veřejnou řeč 28. června, první toho druhu po třech letech ústraní, o „transsubstanciaci“. Je to onen termín, na který tolik útočil Luther a který je ústředním pojmem tridentského koncilu.
Při oné oslavě v Sala Clementina věnoval kardinál Müller Benediktovi edici jeho sebraných spisů, kterou opatřil svým úvodem, ve kterém hovoří především o Ratzingerově neoblomné rezistenci proti ofenzívě Lutherových stoupenců. O té hovořil také jeho sekretář na tiskové konferenci 21. května t.r.
A v tomto kontextu také pochopíme podrážděnou reakci Bergoglia z 26. června, která měla připomenout Benediktovi, že 28. února 2013 v promluvě ke kardinálům slíbil svému nástupci poslušnost. Tvrdý Bergogliův vzkaz má zdůraznit, kdo je tu jediným papežem, kterému jsou všichni povinni se podřídit.
SAMIZDAT 2A, Antonio Socci Lo Straniero
(Viz také)
