Lumen de Lumine

Najít pro církev východisko z krize

 

Otec Claude Barthe

Velké termíny se nezadržitelně blíží. Rozpad katolicismu se zrychluje, a to nejen v Německu. Proto je stále zřetelnější faktický rozkol mezi konzervativním katolicismem (ve smyslu, v němž Yann Raison du Cleuziou hovoří o katolících, kteří si zachovali jakousi "konzervativní linii") a o liberálně-koncilním katolicismem. Velké otřesy mohou biskupům, kteří budou mít vůli podnícenou všemohoucí Prozřetelností, nabídnout příležitost zahájit tvrdý boj za obrodu. Najdou se takoví nástupci apoštolů?

Spása, která nemůže být hierarchická

Církev se po událostech II. vatikánského koncilu ocitla v naprosto netypické krizi, v níž je ztížen obvyklý výkon magisteria. Důvodem jsou inovace, které tento koncil učí, a tento druh zřeknutí se, spočívající v odchodu od neomylného magisteria, alespoň jako reference, a jeho nahrazení pastoračním učením. Nejviditelnějším znakem této nové éry je liturgie, která je sama o sobě pastorační, někdy značně oslabená, pokud jde o její teologický význam.

Protože božská konstituce církve je založena na papeži a biskupech, východisko z krize může v dlouhodobém horizontu převzít pouze papež a s ním spojení biskupové. Budou se muset nutně věnovat ekleziologickému obratu v rámci katolické společnosti, která je dnes menšinová. Církev znovu objeví své vědomí, že je nadpřirozeným celkem svého mystického Těla na zemi, a to v chudobě prostředků, které jí ukládá situace ideologického pronásledování v moderním světě [1].

To označuje termín. Dříve mohli věřící církve (kdysi se k nim mohla přidat i křesťanská knížata), povzbuzeni sensus fidelium, v tomto směru jistě mnoho vykonat, zejména pro zachování tradičního lex orandi. Ale řádnou přípravou na svržení, o němž mluvíme, by bylo - nebo již je, i když stále ještě velmi slabě - reformní působení nástupců apoštolů v promyšleném společenství s obnovujícím papežem.

Nesmíme před sebou skrývat, že kdyby se jednoho dne vrátilo integrální vyznávání katolické víry, jak je obvyklé, kritérium příslušnosti k církvi, latentní rozkol jednoty, který mezi katolíky existuje už padesát let [2], by se nutně změnil v otevřené schizma. A to se může stát jen "se slzami a krví", morálně řečeno. Zároveň však bude osvobozující, protože pravda je ve své podstatě spásonosná, a to i pro schizmatiky, kteří jsou povoláni k volbě a obrácení. Měkká řešení krize takového rozsahu totiž bohužel nelze předpokládat.

Odchod od "lehkého" katolicismu, návrat k "celému" katolicismu

Jaký program si lze představit pro hierarchii budoucnosti a v blízké budoucnosti pro ty biskupy, kteří předvídají a připravují obnovu církve? V příštích několika číslech se dotkneme řady témat, která jsou vlastní reformě, a ještě předtím prolegomena k reformě, jako je rekompozice liturgie, návrat ke kázání o konečných cílech, obnovení disciplíny přijímání, výuka toho, co by se dalo zjednodušeně nazvat katechismem, morálka a zejména manželská morálka a formace kněží.

Ale v zásadě, jak říká Georges Weigel ve své knize Příští papež [3] - vydavatel dal každému z kardinálů během loňské srpnové konzistoře jeden výtisk - je lepší odklonit se od "lehkého" katolicismu a vrátit se k "celému" katolicismu. Je to - jak vysvětluje - "železný zákon", že v kontextu konfrontace mezi křesťanstvím, modernitou a postmodernitou přežijí a dokonce budou vzkvétat jen ta společenství, která si budou dobře vědoma své vlastní identity v otázkách nauky a morálky: "Příští papež bude muset pamatovat na to, že dogma osvobozuje. Anonymní kardinál, který přijal pseudonym Demos, autor memoranda o nadcházejícím konkláve, navazuje na antifonu: "Petrův nástupce jako hlava kolegia biskupů, kteří jsou zároveň nástupci apoštolů, hraje zásadní roli v jednotě a učení. Nový papež musí pochopit, že tajemství křesťanské a katolické vitality pramení z věrnosti Kristovu učení a katolické praxi [4]".

Ale to, co musíme očekávat od budoucího papeže, který se bude věnovat obnově katolicismu, musíme již nyní doufat od těch biskupů, o nichž jsme znovu uvedli, že jsou v myšlenkovém společenství s tímto papežem, který se k nim ještě nepřidal [5]. V takového papeže výslovně doufají George Weigel, kardinál Demos a biskupové připravení prohlásit se za vědomé reformátory nebo dokonce časopis Cardinalis, který začali vydávat mladí redaktoři.[6]

Tento papež a především tito biskupové se však budou potýkat s dvojím omezením, vnějším a vnitřním. Velmi silné vnější omezení: katolicismus žije nebo přežívá ve světě, který potvrzuje svou sekularitu společenským a institucionálním tlakem, jistě liberálním, ale ve skutečnosti dosti diktátorským. Sociologové Philippe Portier a Jean-Paul Willaime v knize La religion dans la France contemporaine. Entre sécularisation et recomposition [7] [Náboženství v současné Francii. Mezi sekularizací a rekompozicí, ed.] formulovat typologii a analýzu lhostejných a ateistů, kteří se od přelomu 60. a 70. let 20. století stali v současných společnostech většinou. Jsou to "sekularisté tvrzení" nebo "sekularisté lhostejnosti", kteří se vyvíjejí ve světě, kde náboženství chybí. Tito autoři poukazují na to, že tento svět bezbožnosti není prázdným prostorem: je artikulován kolem etiky autonomie, která je silně subjektivistická a značně významná. Dodejme, že delegitimizuje jakýkoli pokus o návrat k dogmatům a katolické morálce a že systematicky postihuje její obhájce.

Existuje však také vnitřní omezení: proud, který podporuje přizpůsobení se modernímu světu, si dlouho udrží mnohé ze svých hierarchických pozic a bude silně bránit jakémukoli návratu proudu ochrany přírody. To dokazuje i zuřivý odpor, na který narazil Benedikt XVI., když se nespokojil s ničím jiným než s konzervativnějším výkladem koncilu. To dává představu o tom, jaká může být opozice vůči čistému a prostému přijetí tradiční eklesiologie.

Obraťme stránku

Naše anticipační úvahy mohou vyvolat dojem oživení snu. Komplex katolíků zmatených kontrasty mezi tradičním magisteriem a novým magisteriem pastoračního typu však ani po půlstoletí nepřestal tento sen pěstovat ve spásné obrodě. Neustále vyzývali papežské magisterium, aby se obnovilo a vyjadřovalo starým způsobem: jednoduše řečeno, aby se vyjadřovalo jako magisterium. Nesčetné byly otázky, dubia, které mu byly adresovány v nejrůznějších podobách, od Liber accusationis opata Georgese z Nantes, který v roce 1972 velmi přímým způsobem požádal Pavla VI., aby sám sebe odsoudil, až po uctivé dubia kardinálů Caffarry, Meisnera, Burkeho a Brandmüllera, kteří v roce 2016 požádali papeže Františka, aby se vyjádřil k rozporu mezi tradiční morálkou a VIII. kapitolou Amoris lætitia, jinými slovy, aby s magisteriální autoritou odsoudil své vlastní učení.

Před tímto žádoucím odsouzením dotyční kardinálové a mnozí další učili tradiční nauku. Stalo se také, že někteří biskupové zašli tak daleko, že pozastavili uplatňování nové disciplíny na "znovu sezdané" rozvedené.

Na druhou stranu není třeba útočit na II. vatikánský koncil, aby bylo možné napadnout Amoris lætitia, protože od Humanæ Vitæ až po Benedikta XVI. zůstala morální nauka v podstatě tradiční, předkoncilní. Nicméně šok z odstoupení Benedikta XVI. a zvolení Františka v roce 2013 významně přispěl k posunu v myšlení od důsledků, bergoglismu, k příčinám, II. vatikánskému koncilu. Kritika koncilu, i díky odmítnutí vyvolanému papežem Františkem, získala v církvi jisté občanské právo [8]. Zdálo se tedy, že Deklarace z Abú Zabí [9], podepsaná papežem Františkem, stejně jako následující Dny v Assisi, kterým předsedali Jan Pavel II. a Benedikt XVI., jsou založeny na "respektu", který Nostra ætate č. 2 přiznává nekřesťanským náboženstvím [10]. Ratzingerovy blogy tak nyní věnují dostatek prostoru kritickým debatám o II. vatikánském koncilu, které byly dosud vyhrazeny tradicionalistickým kruhům. Takto vyšla kniha L'altro Vaticano II, kterou editoval vatikanista Aldo Maria Valli. Voci su un Concilio che non vuole finire [11], kde se sešli poměrně rozdílní autoři, ale prakticky všichni se shodli na formulaci důležitých výhrad k poslednímu koncilu.Na druhou stranu A. M. Valli zcela logicky položil konečnou otázku, k níž vede obrovská nemoc, kterou katolicismus trpí od roku 1965: co dělat s II. vatikánským koncilem, abychom se z této situace dostali? Otázka, na kterou se snaží odpovědět i všichni ti, kteří se vyhýbají zpochybňování koncilu a snaží se ho "zarámovat", aniž by se jim to kdy podařilo, jako například Benedikt XVI. se svou "hermeneutikou reformy nebo obnovy v kontinuitě".

Pozorujeme také, jak snaha o zarámování Koncilu nevyhnutelně vede k jeho zpochybňování. Proces, který zahájil sám Benedikt XVI. svým Summorum Pontificum v roce 2007, se ubíral tímto směrem nejen tím, že potvrdil právo na existenci liturgie před II. vatikánským koncilem, která je kultovním vyjádřením tehdejšího učení, ale také proto, že zahájením myšlenky "vzájemného obohacování" nové a starobylé liturgie se snažil dodat živost opakující se myšlence "reformy reformy", tedy myšlence postupné korekce liturgie Pavla VI. tím, že se přiblížil k tridentské liturgii.

Tato "reforma reformy" je typicky přechodným procesem - od jehož skutečného provedení papež Ratzinger bohužel upustil, s výjimkou některých detailů svých vlastních slavení -, procesem, který mohou v liturgii uplatnit biskupové nebo papež s pevnou obnovovací vůlí. Bude to nutné, protože nová liturgie vytvořila hluboce zakořeněné zvyky, které si i v prostředí příznivém pro návrat ke starým formám vynutí přípravu přechodných fází. Tento postupný proces aplikovaný na lex orandi může jistě analogicky inspirovat dogmatický návrat k lex credendi. Jde o vzdálenou analogii, protože v pojmovém vyjádření pravdy by nebylo možné provést žádné přizpůsobení, dokonce ani provizorní přechod.

Proč tedy mluvit o "reformě reformy" ve věcech učení? Zdá se nám, že sporné body II. vatikánského koncilu je třeba považovat za určitý druh námitky, videtur quod non, vznesené vůči magisteriu, podobně jako se ve středověkých školách vznášely námitky vůči mistru teologie. Ten by na tyto námitky odpověděl a své myšlenky by jasně formuloval se všemi potřebnými rozdíly. Takto nepostupoval Pius XII., abych uvedl jeden příklad z mnoha jiných, když k větě "Mimo církev není spásy" jeho současníci namítali zjevnou nespravedlnost takového výroku, vezmeme-li v úvahu malé procento těch, kteří mohli přijmout světlo Zjevení od úsvitu lidstva až do dnešních dnů. Pius XII. pak v Mystici Corporis odpověděl, že v Božím tajemství mohou dosáhnout spásy "ti, kteří se nějakou touhou a nevědomým přáním ocitnou zasvěceni mystickému tělu Vykupitele": i tito, které zná jen Bůh, jsou tedy církví spaseni (stejně jako jsou na druhé straně zatraceni ti, kteří se zdají patřit k církvi, ale ve skutečnosti jsou od ní odděleni herezí).

To by znamenalo skutečnou nápravu sporných oblastí, například hledání způsobu, jak kvalifikovat odloučené křesťany nikoli jako "nedokonalé" katolíky (Unitatis redintegratio, č. 3), což je pochybná pravověrnost, ale spíše na základě "prvků" církve, které se v jejich společenství nacházejí.

Před tímto žádoucím odsouzením dotyční kardinálové a mnozí další učili tradiční nauku. Stalo se také, že někteří biskupové zašli tak daleko, že pozastavili uplatňování nové disciplíny na "znovu sezdané" rozvedené.

Na druhou stranu není třeba útočit na II. vatikánský koncil, aby bylo možné napadnout Amoris lætitia, protože od Humanæ Vitæ až po Benedikta XVI. zůstala morální nauka v podstatě tradiční, předkoncilní. Nicméně šok z odstoupení Benedikta XVI. a zvolení Františka v roce 2013 významně přispěl k posunu v myšlení od důsledků, bergoglismu, k příčinám, II. vatikánskému koncilu. Kritika koncilu, i díky odmítnutí vyvolanému papežem Františkem, získala v církvi jisté občanské právo [8]. Zdálo se tedy, že Deklarace z Abú Zabí [9], podepsaná papežem Františkem, stejně jako následující Dny v Assisi, kterým předsedali Jan Pavel II. a Benedikt XVI., jsou založeny na "respektu", který Nostra ætate č. 2 přiznává nekřesťanským náboženstvím [10]. Ratzingerovy blogy tak nyní věnují dostatek prostoru kritickým debatám o II. vatikánském koncilu, které byly dosud vyhrazeny tradicionalistickým kruhům. Takto vyšla kniha L'altro Vaticano II, kterou editoval vatikanista Aldo Maria Valli. Voci su un Concilio che non vuole finire [11], kde se sešli poměrně rozdílní autoři, ale prakticky všichni se shodli na formulaci důležitých výhrad k poslednímu koncilu.

Na druhou stranu A. M. Valli zcela logicky položil konečnou otázku, k níž vede obrovská nemoc, kterou katolicismus trpí od roku 1965: co dělat s II. vatikánským koncilem, abychom se z této situace dostali? Na tuto otázku se snaží odpovědět i všichni ti, kteří se snažili koncil "zarámovat", aniž by se jim to kdy podařilo, jako například Benedikt XVI. se svou "hermeneutikou reformy či obnovy v kontinuitě".

Pozorujeme také, jak snaha o zarámování Koncinu nevyhnutelně vede k jeho zpochybňování. Proces, který zahájil sám Benedikt XVI. svým Summorum Pontificum v roce 2007, se ubíral tímto směrem nejen tím, že potvrdil právo na existenci liturgie před II. vatikánským koncilem, která je kultovním vyjádřením tehdejšího učení, ale také proto, že zahájením myšlenky "vzájemného obohacování" nové a starobylé liturgie se snažil dodat živost opakující se myšlence "reformy reformy", tedy myšlence postupné korekce liturgie Pavla VI. tím, že se přiblížil k tridentské liturgii.

Tato "reforma reformy reformy" je typicky přechodným procesem - od jehož skutečného provedení papež Ratzinger bohužel upustil, s výjimkou některých detailů svých vlastních slavení -, procesem, který mohou v liturgii uplatnit biskupové nebo papež s pevnou obnovovací vůlí. Bude to nutné, protože nová liturgie vytvořila hluboce zakořeněné zvyky, které si i v prostředí příznivém pro návrat ke starým formám vynutí přípravu přechodných fází. Tento postupný proces aplikovaný na lex orandi může jistě analogicky inspirovat dogmatický návrat k lex credendi. Jde o vzdálenou analogii, protože v pojmovém vyjádření pravdy by nebylo možné provést žádné přizpůsobení, dokonce ani provizorní přechod.

Proč tedy mluvit o "reformě reformy" ve věcech učení? Zdá se nám, že sporné body II. vatikánského koncilu je třeba považovat za určitý druh námitky, videtur quod non, vznesené vůči magisteriu, podobně jako se ve středověkých školách vznášely námitky vůči mistru teologie. Ten by na tyto námitky odpověděl a své myšlenky by jasně formuloval se všemi potřebnými rozdíly. Takto nepostupoval Pius XII., abych uvedl jeden příklad z mnoha jiných, když k větě "Mimo církev není spásy" jeho současníci namítali zjevnou nespravedlnost takového výroku, vezmeme-li v úvahu malé procento těch, kteří mohli přijmout světlo Zjevení od úsvitu lidstva až do dnešních dnů. Pius XII. pak v Mystici Corporis odpověděl, že v Božím tajemství mohou dosáhnout spásy "ti, kteří se nějakou touhou a nevědomým přáním ocitnou zasvěceni mystickému tělu Vykupitele": i tito, které zná jen Bůh, jsou tedy církví spaseni (stejně jako jsou na druhé straně zatraceni ti, kteří se zdají patřit k církvi, ale ve skutečnosti jsou od ní odděleni herezí).

To by znamenalo opravdovou a náležitou nápravu sporných oblastí, například hledání způsobu, jak odloučené křesťany kvalifikovat nikoliv jako "nedokonalé" katolíky (Unitatis redintegratio, č. 3), což je pochybná pravověrnost, ale spíše na základě "prvků" církve, které se nacházejí v jejich společenství, jako je křest, Písmo (ibidem), jako takové, kteří mají konkrétní prospěch z přípravy a pozvání k návratu do společenství s Kristem a církví.

Tato práce na nápravě nauky je jistě nejdůležitější z těch, které nástupci apoštolů, vědomi si potřeby obnovy církve - skutečné reformy - musí připravit pro budoucího papeže a musí ji vykonávat již ve jménu oné péče, kterou dluží celé církvi (Fidei Donum převzato z Lumen gentium 23), už tím, že jsou biskupy, doktory víry.

___________________

[1] Viz Res Novæ, listopad 2022, Za skutečnou reformu církve.

[2] Viz Res Novæ, říjen 2022, The Magisterium as a Quilt.

[3] Parole et Silence, 2020. Příští papež, Faith & Culture, 2021. The Next Pope, Ignatius Press, 2020.

[4] Mezi kardinály koluje memorandum o příštím konkláve. Tady je, Settimo Cielo Blog.

[5] Viz Res Novæ, červen 2022, Mlčí-li papež, ať mluví biskupové!

[6] Cardinalis - časopis kardinálů (cardinalis-magazine.com).

[7] Armand Colin, 2021.

[8] Viz Res Novæ, březen 2021, Kritika Rady se těší dobrému zdraví.

[9] "Pluralismus a rozmanitost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou moudrou Boží vůlí."

[10] "[Katolická církev] s upřímnou úctou pohlíží na tyto způsoby jednání a života, na tato pravidla a nauky, které se sice v mnohém liší od toho, co ona sama zastává a navrhuje, ale často odrážejí paprsek pravdy, který osvěcuje všechny lidi".

[11] A.M. Valli (ed. ), L'altro Vaticano II. Hlasy z Rady, která nechce skončit, Chorabooks, 2021,

Zdroj: resnovae.fr