Prolhaná Ostpolitik Vatikánu stále v provozu
Ve zveřejnění "po částech" se seznamujeme o rozhovoru, který papež František poskytl agentuře Reuters a v němž odpovídal na otázky korespondenta Philipa Pullella. Epizoda z 5. července se týkala Číny. František vyjádřil naději, že tajná dohoda mezi Vatikánem a čínskou komunistickou vládou, která byla podepsána v roce 2018 a jejíž platnost vyprší v říjnu příštího roku, bude obnovena, protože podle něj dosud probíhala dobře (podobně to hodnotil i mluvčí ministerstva zahraničí Čao Li-ťien).
František se pak pustil do historického hodnocení diplomatické politiky otevřenosti vůči komunistickým vládám, kterou Svatý stolec provádí od 60. let 20. století, takzvané Ostpolitik, a ocenil její výsledky. Toto jsou jeho slova zadostiučinění: "Mnozí říkali mnoho věcí proti Janu XXIII., proti Pavlu VI., proti Casarolimu... ale taková je diplomacie. Tváří v tvář uzavřené situaci je třeba hledat možné, nikoli ideální, diplomacie je uměním možného a uskutečňování možného. Svatý stolec měl vždycky takové velké muže. Parolin to však dělá s Čínou.
Tato prohlášení jsou do značné míry v rozporu se zprávami přicházejícími z Číny i s hodnocením výsledků Ostpolitik. K první oblasti můžeme uvést velmi aktuální příklad. Jak v minulých dnech informovala agentura AsiaNews, výročí založení Komunistické strany Číny se slavilo 29. června v katedrále v Lešanu (v provincii S'-čchuan). Slavnosti se zúčastnil biskup Lei Shiyin. Ve své homilii vyzval věřící, aby "naslouchali slovu strany, pociťovali milost strany a následovali stranu".
Agentura uvádí, že biskup Lei byl po vysvěcení na kněze bez papežského mandátu v roce 2011 obviněn z toho, že má milenku a děti, a byl exkomunikován; v roce 2018 papež František exkomunikaci zrušil. Časopis Compass opakovaně informoval o velkých obtížích čínských katolíků tváří v tvář plánu učinit z náboženství státní orgány (viz zde). Nelze pochopit, v čem by mohl spočívat úspěch Ostpolitik kardinála Parolina v Číně.
Ještě méně lze pochopit, v čem spočíval úspěch Casaroliho Ostpolitik. V roce 1974 navštívil Casaroli, od roku 1967 vatikánský ministr zahraničí, Kubu. Při této příležitosti pronesl následující výroky: "Katolíci žijící na Kubě jsou v socialistickém režimu spokojeni"; "Katolíci a kubánský lid obecně nemají se socialistickou vládou sebemenší potíže"; "Katolíci na ostrově jsou respektováni ve svém přesvědčení stejně jako všichni ostatní občané"; "Kubánská katolická církev a její duchovní vedení se vždy snaží nevytvářet socialistickému režimu, který na ostrově vládne, žádné problémy".
Při bližším zkoumání zjistíme, že i současný jazyk Vatikánu vůči čínskému komunistickému režimu je ve stejném duchu. Není známo, zda je v tajné dohodě klauzule, která Vatikánu ukládá nekritizovat Peking - což je velmi pravděpodobné -, ale s jistotou se ví, že Vatikán tak nečiní. Po celou dobu platnosti tajné dohody nezazněla žádná slova odsouzení nebo alespoň kritiky čínské politiky porušování lidských práv, těch lidských práv, před kterými Jan Pavel II. slavnostně prohlásil: "Postavíme se na odpor!".
Vatikán se však nejen zdržuje kritiky, ale také chválí, stejně jako Casaroli na Kubě. Všichni si pamatujeme, že arcibiskup Sánchez Sorondo z Vatikánu právě v roce 2018, tedy v roce tajné dohody, prohlásil, že "ti, kdo nejlépe realizují sociální učení církve, jsou Číňané".
Když Casaroli vyslovil tyto diplomatické nepravdy o situaci katolíků na Kubě, mohl si někdo myslet, že kubánský komunismus je slučitelný s katolickým náboženstvím. Totéž si dnes můžeme myslet o čínském komunismu. Včerejší i dnešní Ostpolitik propaguje komunismus a prezentuje ho bez poskvrny.
Když se kardinál Willebrands vydal v roce 1971 na Ukrajinu, tehdy ještě do Sovětského svazu, aby se setkal s pravoslavným primasem Pimenem, musel přijmout jeho prohlášení o neplatnosti aktu, kterým se Ukrajinci v roce 1595 vrátili ze schizmatu ke katolické církvi. Stálo to za to? A stálo za to nevyslechnout důvody nesouhlasu kardinála Slipyje na biskupské synodě v roce 1971? Nebo odvolání kardinála Mindszentyho z ostřihomské arcidiecéze v roce 1974, aby usnadnil sblížení s maďarskou komunistickou vládou? Stálo za to přistoupit na to, že během koncilu nepadne ani slovo o komunismu, aniž by se podařilo zabránit tomu, aby sovětské tajné služby trvale sídlily v Římě, dokonce ovlivňovaly diskuse otců a vymýšlely očerňující kampaň proti kardinálu Wyszynskému.
Jan Pavel II. si Casaroliho ponechal ve funkci ministra zahraničí až do roku 1990, ale prosazoval svou vlastní, velmi odlišnou Ostpolitiku. Pro ty druhé sovětský systém vždycky vydržel a člověk s ním musel žít. Pro ty první byl ztělesněním zla a bylo třeba se mu postavit. Kolapsy v letech 1989 a 1991 daly polskému papeži za pravdu. Dokonce ani čínský komunistický režim by neměl trvat věčně, jak se zdá předpovídat nová vatikánská Ostpolitik.
Nuova Bussola Quotidiana
