Vánoce: hodina důvěry uprostřed noci světa
25. 12. 2015
Svaté Vánoce nejsou jen západní kulturní tradice nebo pouhá křesťanům drahá vzpomínka na to, co se událo před 2015 lety v Palestině. Vánoce jsou momentem, kdy se nám Vykupitel lidstva zjevuje v jeslích a žádá od nás jako Král a Pán vesmíru, abychom se mu klaněli. Narození je z tohoto hlediska ústřední tajemství naší víry, brána, která nám zajišťuje přístup ke Kristovu tajemství.
Papež Lev Veliký (440-461) píše: »Ten který je svou povahou neviditelný, stal se pro nás viditelný. To, co je nepochopitelné, chtělo se stát pochopené. Ten, který je dříve než čas, Pán vesmíru, zahalil svůj majestát, přijal podobu služebníka a začal přebývat v čase«. (Sermo in Nativitate Domini II. 52).
Zjevení vtěleného Slova v dějinách je také hodinou velkého jásotu andělů. Od počátku jejich stvoření na počátku vesmíru věděli, že Bůh se stane člověkem, a klaněli se mu v oslňující Nejsvětější Trojici. Toto zjevení oddělilo nepřekonatelným způsobem věrné anděly od odbojných, nebe od země a světlo od veškeré temnoty. V Betlémě konečně nastává pro anděly okamžik, ve kterém mohou před božským Dítětem, základem a centrem jejich vytrvalosti, se v úctě poklonit, jak říká Pater Faber.
Harmonie Gloria in excelsis naplňují nebe i zemi, ale mohly je v onu noc slyšet jen ty duše, které osvobozeny od světa žily v Boží lásce. Patří k nim betlémští pastýři. Nejsou z kruhu bohatých a mocných, nýbrž hlídají v osamělosti a nočním bdění stádo víry v Izraeli. Byli to prostí lidé, kteří byli otevřeni tomu, co je zázračné, a proto se při zjevní anděla ani nedivili. Ten je ozářil nebeským jasem a řekl:
Zvěstuji vám velikou radost, která je určena celému světu: Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel. Je to Mesiáš Pán. A to vám poslouží jako znamení: naleznete dítě ovinuté v plenkách a položené v jeslích (Lk 2,10-12).
Pastýři ochotně následovali andělův pokyn a byli přivedeni až k jeskyni, kde našli dítě v jeslích a Marii a sv. Josefa: Dostalo se jim milosti, že jako první na světě, po Marii a Josefovi, vzdali akt klanění betlémskému Dítěti. Na kolenou pochopili, že ve své prosté křehkosti je Dítě slíbený Mesiáš a Král vesmíru. Vánoce jsou první potvrzení Kristova království a jesličky jsou jeho trůn. Jesličky byly také skříní křesťanské civilizace, která v tomto okamžiku vznikla, a pastýři byli jejími prvními proroky. Program této nové civilizace byl obsažen ve slovech zástupů andělů, kteří v oné nocí hlásali:
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Pastýři s velkou radostí spěchali a hlásali všem na polích i na horách radostnou zvěst. Omnes qui audierunt mirati sunt (Lk 2,18). Všichni, kdo je slyšeli, se divili, ale ne všichni se vydali na cestu k Betlému. Mnozí byli ponořeni do svých činností a nechtěli žádné další úsilí, které by jejich život v čase i na věčnosti změnilo. Mnoho jiných přešlo kolem jeskyně v oněch dnech. Možná, že nahlédli zvědavě dovnitř, ale neporozuměli zázračné události a ani ji nechtěli pochopit.
Království Dítěte Ježíše však poznalo několik málo z nejmoudřejších lidí té doby. Mudrci, králové z Východu, byli mužové, jejichž zrak byl upřen k nebeským událostem. Hvězda byla pro mudrce jako anděl pro pastýře, jako hlas Boha, který o sobě řekl: Ego sum stella splendida et matutina. - Jsem zářivá jitřní hvězda (Zj 22,16). Mudrci stejně jako pastýři na Boží impuls odpověděli. Nebyli jediní, kteří se vydali na cestu na západ. Jiní možná pochopili, ale nechtěli opustit své doma, své záležitosti.
Pastýři byli Betlému blízko, mudrci daleko. Ale pro jedny i druhé platila zásada: Kdo hledá Boha s čistým a otevřeným srdcem, není opuštěn. Pastýři a mudrci přinesli dary zcela rozdílných hodnot. Darovali svatému Dítěti zrak, sluch, ústa, srdce, celý svůj život. Jedním slovem zasvětili své tělo a svou duši vtělené Moudrosti a učinili tak rukama Marie a Josefa v přítomnosti nebeských zástupů.
Tušili úplnou podřízenost Dítěte Boží vůli, ačkoliv bylo Logos, zcela se ponížilo, přijalo podobu služebníka a celé své lidství, až k smrti na kříži a slávě zmrtvýchvstání. Nezvolilo své postavení v pozemském životě, nýbrž dalo se minutu po minutě vést vedení milosti, jak napsal mystik 17. století Gaston de Renty. Úcta k božskému Dítěti je úcta, která nás učí radikálnímu sebeodevzdání Boží Prozřetelnosti, protože ono do plenek zavinuté Dítě bylo vtělený Bůh, který svou vůli podrobil, aby činil vůli svého Otce, který je nebesích, tím, že se podřídilo vůli dvou vznešených tvorů, nejsvětější Panně Marii a svatému Josefu.
Svaté Vánoce jsou dnem nejvyššího odevzdání Boží Prozřetelnosti, ale také bezmezné důvěry v tajemné Boží plány. Je to den, jak píše svatý papež Lev Veliký, kdy se Boží Syn zjevil, aby zničil dílo ďáblovo ( 1 Jan 3,8), den, ve kterém se s námi sjednotil, aby snížení Boha k lidem pozvedlo člověka až k Bohu ( Sermo in Nativitate Domini VII, §2).
Ve stejném kázání stěžuje si svatý Lev na pohoršení těch, kteří svého času vystoupili na schody svatopetrského chrámu, ale smísili modlitby církve se vzýváním nebeských hvězd a přírody: »Věřící musí takové odsouzeníhodné a zvrácené božstvo odmítnout, aby se úcta, kterou jsme povinni jedině Bohu, nesměšovala s obřady těch, kteří se klanějí tvorům. Písmo svaté píše: Jen Pánu Bohu svému se budeš klanět a jen jemu sloužit« (Lk 4,8, Dt 6,13n).
Je možné přeslechnout aktuálnost těchto slov, když se na fasádu chrámu sv. Petra promítá polopohanská podívaná a oslavuje panteistický kult přírody? Ale i v těchto temných hodinách musí mít katoličtí věřící stejnou důvěru, jakou měli pastýři a mudrci, když přistoupili k jeslím, aby rozjímali o Ježíši. V blízkosti Vánoc se rozplývají temnoty, do kterých se ponořil náš svět, a Boží nepřátelé se třesou, protože vědí, že se přiblížila hodina jejich zničení, a proto nenávidí Vánoce. My se však dívejme pohledem plným důvěry na svaté Dítě, které se narodilo, a prosme je, aby v temnotách osvítilo našeho ducha, v chladu zahřálo naše srdce a v noci naší doby posílilo zmatené svědomí.
Ježíšku, přijď království tvé!
Roberto de Mattei, Corispondenza Romana
