Mýtus synodality je návratem do Babylonu
Přípravný dokument pro synodu o synodalitě se netají tím, že cílem je "naplánovat a uskutečnit 'nový humanismus' a synodálním způsobem podpořit přínos každého člověka podle oblasti jeho angažovanosti a kompetencí". Je tedy otázkou, zda se synoda bude zabývat otázkami, jako je sekularizace, rozšířený ateismus, úpadek kněžských a řeholních povolání, jejich formace, mravní život a milost jako podmínky pro přijetí svátostí, náboženská nevědomost, skutky milosrdenství a lásky atd.
Zdá se, že po tom všem není ani stopy; místo toho je zde stopa politiky, ekonomie, sociální spravedlnosti, solidarity, společného dobra, udržitelné ekologie, a to vše s cílem dosáhnout "integrálního humanismu". Vyvstává otázka: není humanismus, který přinesl Ježíš Kristus, jenž, jak říká svatý Irenej, přinesl všechno nové tím, že přinesl sám sebe (omnem novitaten attulit semetipsum afferens), již dostatečný?
Dále dokument navrhuje desítku témat: "společná cesta, naslouchání, ujmout se slova, slavení, spoluzodpovědnost v misii (jako pokřtění), dialog v církvi a ve společnosti, s ostatními křesťanskými vyznáními, autorita a účast, rozlišování a rozhodování, formace v synodalitě". Zdá se, že cílem příští synody, stejně jako té německé, je vnitřní demokratizace církve. Je třeba si povšimnout, že zde chybí obrácení a evangelizace; i II. vatikánský koncil uvádí, že "církev je svou povahou misionářská" (Ad gentes 2), nikoliv synodální; proto by stačilo, kdyby se řídila Ježíšem přijatou evangelizační metodou: setkáním s člověkem v prostředí, kde žije, výzva k následování (povolání) v církvi, která je právě kon-vokací, vyslání na misii, slovem a pozváním k obrácení. Místo toho jsme přešli od hesla "všem sloužící" církve, které razil Pavel VI., k "všesynodální" církvi Františkově.
Lumen gentium 18 však uvádí, že církev je hierarchická, to znamená, že je řízena "posvátným principem", svatým řádem, který má tři úkoly: učit, posvěcovat a řídit, jinak se církev stává něčím jiným. Církev není synodální proto, že se shromažďuje na synodě; navíc už definice "koncilní církve" je nesprávná, protože církev není stálý koncil. Synoda se koncilu v malém podobá, ale na rozdíl od koncilu není, alespoň zatím, poradní, protože je pouze zástupcem kolegia biskupů. Jedině papež a sjednocené kolegium biskupů mohou rozhodovat, protože jsou božskou institucí. Kromě toho je dobře znám rozdíl mezi biskupskou synodou a diecézní synodou, která zahrnuje i laiky, trochu podobně jako synody východních církví.
Je pravda, že církev je společenská skutečnost, coetus fidelium podle svatého Tomáše, a není redukována na hierarchii; hierarchie se totiž musí vyznačovat autentickou pokorou a smyslem pro spravedlnost; svátosti jsou velké, ovšem velké ve službě pravé bohopocty, kterou Kristus v Duchu prokazuje Otci. Po těchto slovech se však zdá, že chceme v synodalitě najít řešení současné krize, čímž upadáme do sebereferenčnosti, pokud se podíváme na rétoriku, která charakterizuje tolik literatury na toto téma: jsou tací, kteří říkají, že příští synoda bude nejdůležitější událostí po II. vatikánském koncilu. V závěru Instrumentum laboris, citujícím papeže Františka, je však uvedeno vyznání: "Pamatujme, že cílem synody, a tedy i této konzultace, není vytvářet dokumenty, ale rodit sny, vzbuzovat proroctví" (č. 32).
Toto odvolávání se na sny a představy je na jedné straně projevem rostoucího infantilismu v církvi a na druhé straně ideologického podezírání rozumu a inteligence víry. Texty a analýzy na toto téma mají stejné charakteristiky: údajně hybný voluntarismus a velkou slabost v doktrinálních a historických kořenech. Pro autory slovo "synodalita" vyjadřuje samotné tajemství církve v její základní realitě, zatímco ve skutečnosti označuje jen malou část institucionálního aparátu církve. Zapomíná se zde, že se jedná o mystické Tělo Ježíše Krista "rozprostřené a sdělované", jak řekl biskup Bossuet, o univerzální svátost spásy, která je zároveň znamením a nástrojem vykoupení, nikoli o megaskupinu spoluodpovědnosti a naslouchání. Víra zůstává především osobním a jedinečným setkáním se Stvořitelem a Spasitelem.
Na tomto místě se nabízí otázka, jakým způsobem by synodalita mohla být zárukou, ba dokonce prostředníkem větší misijní účinnosti. Ve skutečnosti je třeba poznamenat, že zcela chybí hodnocení různých synodálních zkušeností uskutečněných po koncilu, a to jak těch všeobecných (z nichž zůstávají především následné apoštolské exhortace), tak diecézních (jejichž kopie dokumentů leží v zapomnění); Nepochybuje se ani o jejich skutečném misijním dopadu, jako je četnost mše svaté a svátosti pokání, poptávka po křtech, biřmování, pomazání nemocných a sňatcích, kněžská a řeholní povolání, obnova duchovních hnutí a katolického vzdělávání a působení, posílení křesťanské přítomnosti v politickém a kulturním světě, v sociální struktuře atd.
Pokud dojdeme k závěru, že synodální shromáždění nepředstavovala žádný viditelný a měřitelný misijní pokrok, kromě samotného faktu, že se sešla, riskujeme, že nastane volání po reformách, údajně nezbytných pro oživení křesťanské struktury: kněžské svěcení ženatých mužů, ženské kněžství, demokracie při rozhodování o dogmatech a morálce, přeměna stávajících koncilů na poradní shromáždění, aby se dosáhlo jiné církve, což by de facto podpořilo schizma, i když by nebylo vyhlášeno. Za synodalitou tedy najdeme tytéž odkazy, které svého času sloužily k ospravedlnění kolegiality a poté přijímání (přinejmenším studie z 60. let, které prosazovaly revoluci nebo reformu v církvi).
Je to kolaps katolické kultury a návrat do Babylonu. Nyní touto synodalitou přecházíme od tragédie k frašce!
Nuova Bussola quotidianana
