Zemětřesení v řádu duchovním jsou mnohem závažnější
V rámci promluvy k Anděl Páně v neděli 28. srpna oznámil papež, že jak jen to bude možné, navštíví území postižená zemětřesením, aby tam přinesl osobně posilu víry, náruč otce a bratra a oporu křesťanské naděje.
Toto „jak jen to bude možné“ nesouvisí ani tak s programem papeže, který by chtěl odjet okamžitě, spíše bere ohled na to, aby jeho přítomnost nebyla na obtíž práci záchranářů, civilní ochrany a pořádkové služby. Jak připomíná Andrea Tornielli, blesková návštěva Jana Pavla II. pouhých 48 hodin po katastrofě, která postihla 23. listopadu 1980 Campanii a Basilicatu, vyvolala polemické reakce. Ozvaly se hlasy, že Jan Pavel II. překážel záchranným pracím a odváděl pořádkové služby od jiných důležitějších úkolů. Benedikt XVI. naopak čekal 22 dnů, než navštívil Aquilu, zničenou zemětřesením 6. dubna 2009, a 36 dnů, než se odebral do Emilie po zemětřesení 20. května 2012.
Rozhodnutí odložit návštěvu jeví se tedy vhodné z několika důvodů. V prvních týdnech bezprostředně po katastrofě potřebují postižení především materiální pomoc. A v dalších měsících, když jejich situace už není obsahem zpráv, cítí se opuštěni a potřebují duchovní a morální podporu. A tu jim nemůže poskytnout nikdo lépe než papež, který je zde především proto, aby připomínal, že v životě křesťana má všechno svůj smyl, i ty nejhorší katastrofy.
To je odpověď, kterou je třeba dát tomu, kdo, jako Eugenio Scalfari v listu La Repubblica 28. srpna, suverénně píše o zemětřesení v Amatrice a všem dalším zlu ve světě a ptá se, jaký má smysl nejen zemětřesení, které postihlo střed Itálie, ale také chaos, který dnes zasáhl celý svět, a hledá odpověď v leopardiánském kosmickém pesimismu.(1) Je nezbytné, abychom se vyhýbali také nevyhnutelným obviněním z protagonismu, které tak rád vznáší ten, kdo se sám staví do popředí a rád se objevuje na scéně, jako papež František, který byl v minulých dnech zaměstnán natáčením ve vatikánských zahradách, i když Vatikán v únoru popřel, že by papež měl zájem dělat herce.
Je ovšem pravda že tragédie zemětřesení zapadá do bouřlivé mezinárodní situace. První stránky novin v minulých dnech byly zaplněny výlučně zprávami o zemětřesení v Itálii a málo pozornosti věnovaly znepokojujícím zprávám, jako výzvě německé vády, aby si občané zajistiti zásoby potravin a vody pro případ eventuálního národního stavu nouze. Věřící očekávají od papeže slova, že materiální pohromy zabíjejí těla, ale existují také duchovní a morální kataklyzmata, která uvádějí do záhuby duše. A zemětřesením je dnes zasažena ve svém nitru samotná katolická církev.
Internetem koluje snímek sošky Madony, která zůstala zázračně neporušena uprostřed trosek v jednom kostele v Pescara del Tronto. Mezi lidmi postiženými zemětřesením se množí prosby k Matce Boží a Antonio Socci se stal mluvčím těch katolíků, kteří žádají kardinála Begnasca, aby obnovil zasvěcení Itálie Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Jenže Madona nenašla ani kousek místa na mítinku v Rimini, protože mariánská úcta je neslučitelná s ekumenickým objímáním s muslimy a protestanty(2)..
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
Pozn:
(1) Je to třetí stupeň pesimismu podle teorie básníka Leopardiho o potěšení, kterého nemůžeme dosáhnout, a utrpení, kterému se nemůžeme vyhnout.
(2) Během mítinku pořádaném sdružením Communione e Liberazione v Rimini museli v prodejním stánku nakladatelství Shalom zahalit rouškou sošku Madony, aby prý neprovokovala jiná náboženství. Za tento případ byla Communione e Liberazione kritizována jako za provádění „zkoušky na podřízenost islámu“.
