Scalfarizace papeže
Eugenio Scalfari byl mainstreamovým pontifikem, s nímž se nakonec všichni spojili, včetně katolického světa: nejprve navzdory Janu Pavlu II. a Benediktu XVI., poté ve spolupráci s Františkem. Papež si myslel, že vede dialog s laikem, aniž by si uvědomil, že je to právě on, kdo mu vkládá do úst své učení.
Eugenio Scalfari, který zemřel před dvěma dny, nebyl jen novinář. Byl mnohem víc. Byl to papež. Jeho noviny - La Repubblica - se staly novým evangeliem, které inspiroval, řídil a jehož doktrínu oficiálně vyložil a garantoval. La Repubblica byla sumou nenáboženského buržoazního radikalismu italské postmoderny. Hned od počátku se etabloval jako militantní noviny, náboženské ve svém dogmatickém sekularismu, které předběhly Manifest nebo L'Unità, protože byly zcela postideologické. Scalfari a Repubblica potvrdily a rozvinuly instance nihilistického modernismu italské moderny, zasely věk "nových práv", uplatnily ideologickou moc interdikace, exkomunikace a extradice proti intelektuálům, kteří se neshodovali s autoritářstvím nového.
Scalfari byl papežem proticírkve, rigidní ve svých předpokladech, vůbec ne tolerantní k odpůrcům, inkviziční, aktivní v proskripci těch, kteří se s ním neshodovali. Repubblica byla novým evangeliem, které četli pokoncilní kněží a řeholníci a ke kterému se hlásily semináře po celé Itálii, a které pak kopírovalo Avvenire, jež se nakonec také stalo malou Repubblikou. Dnes jsou všechny italské noviny, až na několik vyvrženců, které si mediální moc pohodlně naklonila, deníkem Repubblica. Repubblica si pro svou ideologii získala i Corriere, ale Il Giornale, které z tohoto povědomí vyrostlo, se nakonec také stalo jakousi Repubblikou.
Pannella, Bonino, radikálové, Zelení, katolická levice, Demokratická strana transformovaná ze staré PCI, Renzi, Pět hvězd, všichni ti, kteří nyní chtějí obsadit "střed", prezident Mattarella... nic jiného nevyjadřuje ideologii Repubbliky a Scalariho: sekularismus, radikální subjektivismus, nová práva, čistá buržoazní kultura, institucionální proceduralismus.
Scalfari diktoval obzor chápání dnešní Itálie, Itálii rozvodů a potratů, zákona Cirinnà a Zan ddl, Itálie proti rodině a proti životu, Itálie náchylné k mezinárodním silám, Itálie, která chce + Evropu a - Itálii, Itálie, která tvrdí, že "přechody" jsou spásou. Scalfari byl papežem, byl hlavou náboženství a hlásal spásu. Katolický svět byl jím uchvácen. Repubblica vstoupila do farností. Vzpomínám si, jak Giovanni Reale povolal Scalfariho, aby promluvil na Katolické univerzitě v Miláně a řekl, že my lidé jsme jako malí mravenci ztracení ve vesmíru, bez smyslu, bez vůdce, bez cíle. Katolík, který nečetl Repubblicu, byl považován za člověka mimo čas a mimo svou dobu. Žádné noviny nikdy nepomýšlely na to, že by se staly novou Biblí jako Repubblica. Žádný novinář si nikdy nemyslel, že bude novým evangelistou jako Scalfari.
S Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. Repubblica a Scalfari mezi katolíky zabíjely, ale bylo jasné, že se tak dělo navzdory těmto papežům. Komunita a Osvobození nečetla Repubbliku, Komunita Sant'Egidio, Katolická akce a Skauti četli Repubbliku.
S Františkem je to, jako by všichni katolíci nyní četli pouze Repubbliku. Všichni se nyní přizpůsobují novému krédu. Dnes jsou to katolíci, kdo volá po rozvodech a potratech, jsou to katoličtí biskupové, kdo chce zákon Cirinnà a asistovanou sebevraždu. V Novém zákoně deníku Repubblica se setkávají víry Cappata a Avvenire.
Jakmile byl František zvolen papežem, začal se setkávat s Eugeniem Scalfarim. František měl být papežem a Scalfari laikem. Místo toho byl František laikem a Scalfari papežem. Scalfariho náboženství bylo vyhraněné, všestranné, s přesnými dogmaty, netolerantní a schopné inkvizice, chtěl konvertovat a proselytovat i za Tiberou, chtěl prosazovat svou argumentační převahu, provokovat, znesvěcovat. V rozhovorech s Františkem hrál Scalfari téhož Františka, který se neopravoval, vkládal mu do úst svá vlastní slova, která druhý vyslovoval, nutil ho popírat pravdy katolické víry a druhý poslouchal. Scalfari byl papež, který učil, vykládal své magisterium jako papež, nebojácně a bez sebemenšího ekumenického smyslu. Pro něj - ateistu, nihilistu a zoufalce - existovala jen jedna pravda. František si hrál na uctivého, nespecifikoval, když ho ten druhý, papež, nutil říkat věci, které nebyly papežské, měl zájem o dialog, i když byl jednostranný, rád skandalizoval slovy, která mu Evžen podsouval. Chtěl být laikem, myslel si, že má před sebou laika, ale měl papeže, papeže nového náboženství nenáboženství.
Příběh Františka a Eugenia Scalfariho je příběhem církve, která dělá všechno pro to, aby byla sekulární a přestala být náboženstvím, a která si neuvědomuje, že sekularismus je nové náboženství a že vůbec není sekulární. Zatímco papež si hraje na to, že už není papežem, tuto roli zastávají jiní papežové. Zatímco katolická církev toleruje a vede dialog, nové církve postmoderního sekularismu pontifikují.
La nova Bussola Quotidiana - Scandrolio
