Cesta k destrukci církve
21. října 2015
Synoda se ocitla ve slepé uličce. Způsobuje to rozkol mezi těmi, kteří trvají na platnosti trvalého magisteria o manželství, a novátory, kteří by chtěli zvrátit dvoutisíciletou nauku církve, ale především by chtěli zvrátit pravdu evangelia. Jsou to totiž Kristova slova, božský a přirozený zákon, že řádně uzavřený manželský sňatek pokřtěných nemůže být z žádného důvodu na světě od nikým zrušen.
Jedna jediná výjimka by anulovala absolutní a univerzální hodnotu tohoto zákona a s tímto zákonem by se zřítila celá morální budova církve. Manželství je nerozlučitelné a není možno připustit neshodu mezi hlásaným principem a jeho praktickou aplikací. Církev požaduje radikální shodu mezi myšlenkou a slovy a mezi slovy a skutky, tak jak ji dosvědčovali mučedníci v průběhu dějin.
Novátorský princip, podle kterého se údajně nemění nauka, ale mění se její pastorační aplikace, zaráží klín mezi dvě neoddělitelné dimenze křesťanství: Pravdu a Život. Rozdělení mezi naukou a praxí nevychází z katolické nauky, ale z hegelovské a marxistické filozofie, která staví na hlavu tradiční axiom, podle kterého agere sequitur esse. Podle novátorů však naopak jednání předchází bytí, zkušenost nežije z pravdy, nýbrž pravdu vytváří. To je smysl přednášky, kterou pronesl kardinál Schönborn u příležitosti 50. výročí zavedení synody: »Víra nemůže být představována, nýbrž pouze dosvědčována, tvrdil vídeňský arcibiskup a zdůrazňoval tak prvenství svědectví před naukou. „Martyr“ (mučedník) v řečtině znamená svědek, ale pro mučedníky svědčit znamenalo žít pravdu, zatímco pro novátory znamená zradit ji, obrátit ji na zkušenost.
Prvenství pastorační praxe před naukou má tyto katastrofální důsledky:
1. „Virtuální synoda“ podobně jak tomu bylo u 2VK, je určena k tomu, aby převládla nad reálnou synodou. Mediální poselství, které ji doprovází, je důležitější než synodní dokumenty.
2. Post synoda je důležitější než synoda, protože představuje „autorealizaci“. Synoda totiž předá realizaci svých obsahů pastorační praxi. To, co se přetvoří, není prý nauka, ale pastorace, tato změna se neuskutečňuje na synodě, nýbrž v praktickém životě křesťanského lidu, tedy mimo synodu, po synodě v životě diecézí a farností církve.
3. Sebeuskutečnění synody se realizuje zkušeností dílčích církví, tedy decentralizací církve. Decentralizace opravňuje místní církve, aby experimentovaly s pluralitou pastoračních zkušeností. Jestliže však neexistuje jednotná praxe koherentní s jednotnou naukou, pak to znamená, že jich existuje mnoho a všechny zasluhují, aby byly vyzkoušeny. Protagonisty, kteří mají zavádět tuto revoluci do praxe, budou tedy biskupové a faráři, biskupské konference, místní společenství, každý podle své vlastní svobody a kreativity.
Rýsuje se hypotéza církve o „dvou rychlostech“ nebo s „variabilní geometrií“ . Vzhledem k samotnému morálnímu problému se bude chovat různým způsobem, podle situační etiky. Církvi „dospělých katolíků“ německého jazyka, kteří patří do „prvního světa“, bude povolen „rychlý postup“ misijního svědectví, církvi „polovyspělých katolíků“ afrických nebo polských, kteří patří k církvi druhého a třetího světa, bude povolen „pomalý postup“ útoku na vlastní tradice.
Řím by byl odstaven, zbaven reálné autority, s pouhou funkcí „charismatického impulsu“. Církev by byla de-vatikanizována, nebo lépe řečeno de-romanizována. Církev římskocentrická by byla nahrazována církví polycentrickou nebo polyedrickou. Obraz polyedru použil už často papež František. „Polyedr“ (mnohostěn) je jednota, ale všechny jeho části jsou rozmanité, každá se svou zvláštností, svým charizmatem. Je to jednota v různosti. To je ona cesta, kterou my křesťané nazýváme teologickým jménem ekumenismus: snažíme se udělat si tuto různost „Duchem svatým“ co nejharmoničtější, aby se stala jednotou (projev k letničním v Casertě 28. července 2014). Převedení moci na biskupské konference předpokládá již jedna pasáž v Evangelii Gaudium, která ji koncipuje jako konkrétní subjekty s autentickou naukovou autoritou. Výjimečná centralizace, i když pomáhá, komplikuje život církve a její misijní dynamiku. Nyní prohlašuje papež František tento „princip synodality“ za finální výsledek probíhající synody.
Dávné hereze galikanismu a církevního nacionalismu opět na horizontu rozkvétají. 1. vatikánský Koncil promulgoval jako článek víry jurisdikční primát papeže, v němž spočívá nejvyšší autorita církve nade všemi pastýři a nade všemi věřícími nezávisle na jakékoliv další moci. Tento princip představuje záruku jednoty církve: jednotu vlády, jednotu víry, jednotu svátostí.
Decentralizace však je ztrátou jednoty a vede nevyhnutelně ke schizmatu. Schizma je totiž zlom, k němuž neodvratně dochází, když schází vztah k ústřednímu referenčnímu bodu, kritériu jednoty, ať už na poli nauky, nebo na poli pastorační kázně. Dílčí církve, oddělené praxe ale také nauky, která z praxe vyplývá, jsou nevyhnutelně určeny, aby vstoupily do kontrastu a plodily zlomy, schizmata a hereze. Decentralizace nenarušuje pouze římský primát, ale popírá princip ne-kontradikce, podle kterého tentýž subjekt nemůže současně pod určitým vztahem být i nebýt. Jen na základě tohoto logického a metafyzického principu můžeme užívat svůj rozum k poznávání skutečností, které nás obklopují.
Co se stane, jestliže římský papež se vzdá, třeba jen částečně, výkonu své moci a deleguje ji na biskupské konference a jednotlivé biskupy? Dojde evidentně k tomu, že vznikne různost nauky a praxe mezi biskupskými konferencemi, mezi jednou a druhou diecézí. To, co v jedné diecézi bude zakázáno, bude dovoleno v jiné a naopak. Kdo žije v nedovoleném vztahu, může v jedné diecézi přistupovat ke svátostem, ve druhé ne. Ale hřích buďto je, nebo není, mravní zákon je stejný pro všechny, nebo není. Je jedno ze dvou: Papež buďto má jurisdikční primát a vykonává ho, nebo někdo vládne de facto mimo něho.
Papež připouští existenci sensus fidei, ale je to právě sensus fidei biskupů, kněží a prostých laiků, jež působí, že všichni jsou pohoršeni extravagancemi, který slyší ze synodní auly. Tyto extravagance urážejí obecný smysl ještě dříve než smysl pro víru a církev věřících. Papež František má pravdu, když tvrdí, že Duch svatý nevede pouze papeže a biskupy, ale všechny věřící. Jenže Duch Svatý není duchem novot, vede církev a střeží neomylně její tradici. Skrze věrnost tradici promlouvá Duch Svatý k sluchu věřících. Dnes, tak jako v době arianismu můžeme říci se svatým Hilariem: Sanctiores aures plebis quam corda sacerdotum. Světější je sluch lidu než srdce kněží (Contra Arianos ve Auxesntiu, n. 6).
Roberto de Mattei Il Foglio
