Zemětřesení a Boží tresty
7.8.2016
Od 24. srpna tohoto roku došlo v Itálii k sérii silných seismických otřesů, které po dva měsíce nenaznačují zmírnění. Podle seismologů bylo otřesů tisíce o různé intenzitě. Až dosud způsobily nevelký počet lidských obětí, ale těžké škody na chrámech a veřejných budovách, a připravily desetitisíce Italů o jejich majetek a obydlí.
Otřes 30. října, nejtěžší od srpna, byl zaznamenám v celé Itálii od Bari až k Bolzanu a za svůj symbol měl katedrálu v Nursii. Zpráva o jejím zhroucení oběhla celý svět. Z chrámu postaveném na místě narození sv. Benedikta zůstala jen chatrná fasáda. Všechno zmizelo v mraku prachu. Mnohá média jako americká CCN zdůraznila symbolický charakter události a zveřejnila na svých sítích obraz zhroucené katedrály.
Byly doby, kdy lidé byli schopni číst Boží poselství všech události, které se vymykaly jejich vůli. Všechno, co se děje, má totiž svůj význam vyjádřený řečí symbolů. Symbol není konvenční představa, nýbrž vyjádření hlubokého smyslu věcí.
Moderní racionalismus od Descarta po Hegela, od Marxe až po scientismus, chtěl přírodu racionalizovat a nahrazoval pravdu symbolu ryze kvantitativní interpretací přírody. Dnes je racionalismus v krizi, ale postmoderní kultura, která se napájí ze stejných intelektuálních pramenů, z nominalismu a evolucionismu, stvořila nový symbolický systém, odlišný od oněch antických; nevrací se k realitě věcí, ale deformuje ji jako hru zrcadel. Symbolický kodex, který vyjadřuje všechny formy postmoderní komunikace od tweetu po talk-show, si klade za cíl vytvářet emoce a probouzet city, přičemž odmítá vzít v úvahu hluboký smysl věcí.
Katedrála v Nursii je např. symbolem umění, kultury, víry. Její zboření vyvolává skrze média ztrátu uměleckého dědictví v centru Itálie, ale nemůže být pro ně obrazem zhroucení víry nebo základních hodnot křesťanské civilizace.
Pak bohužel zemětřesení využité v obecné mluvě na označení kulturního a sociálního vývoje, nemůže nikdy dospět k Božímu zásahu, protože dnes Bůh může být představován pouze jako „milosrdný“ a nikdy jako „spravedlivý“.
Kdo mluví o Božím trestu, upadne bezprostředně do mediálního ostouzení, jak se to stalo otci Giovanni Cavalcolimu, jehož slova v Radio Maria byla definována jako útočná pro věřící a skandální pro nevěřící, jak se vyjádřil zástupce státního sekretáře mons. Angelo Becciu.
Ale skandální je právě to, co vyvolal tisk o postoji tohoto vatikánského preláta, který demonstruje, že nezná katolickou teologii a nauku papežů, např. Benedikta XVI. Ten v audienci 18. května 2011, když hovořil o Abrahámově modlitbě za Sodomu a Gomoru, biblická města, která Bůh postihl za jejich hřích, řekl:
Hospodin byl ochoten odpustit, toužil to udělat, ale města byla uzavřena v totálním a paralyzujícím zlu a neměla ani několik málo nevinných, od kterých by mohl začít proměňovat zlo v dobro. Protože právě to byla cesta spásy, o kterou Abrahám prosil: být zachráněn neznamená prostě utéci před trestem, ale být osvobozen od zla, které v nás přebývá. Není to trest, který má být vyloučen, ale hřích, ono odmítání Boha a lásky, které již v sobě přináší trest. Prorok Jeremiáš říká odbojnému lidu: Sama tvoje zloba tě trestá a tvoje vzpoury tě postihují. Uvědom si a okus, jak smutné a hořké je opustit Pána Boha svého (Jer 2,19).
Jak zapomenout, že mezi srpnem a zářím 2016 byly v Itálii slaveny první oficiální homo-svazky? „Všechno přebudujme“, prohlásil italský premiér Matteo Renzi.
Právě 23. července tentýž Renzi připojil svůj podpis na prováděcí zákon 76//216, neboli zákon Cirinnà, který legalizuje homosexuální manželství v Itálii. Tento zákon je morální zemětřesení, protože bourá zdi božského přirozeného zákona. Jak si představit, že tento nešťastný zákon bude zbaven následků? Kdo se nedokáže zapřít pro dobrou věc, ihned pocítí následky. Dnes se člověk vzpouzí proti Bohu a příroda se vzpouzí proti člověku. Nebo lépe řečeno, člověk se bouří proti přirozenému zákonu, který má svůj základ v Bohu, a zmatek v přírodě exploduje.
Zákon Cirinnà nebourá domy, ale instituci rodiny, vyvolává mravní a sociální devastaci neméně těžkou než onu materiální v zemětřesení. Kdo nám může upřít právo myslet si, že zmatek v přírodě připouští Bůh jako důsledek popření přirozeného řádu, jaké se uskutečňuje u vedoucích vrstev Západu? A protože symboly připouštějí různou interpretaci, jak nedat za pravdu tomu, kdo spatřuje ve fasádě katedrály symbol toho, co se dnes děje z lidského aspektu; zdá se, že z katolické církve zůstává hromada trosek. Prohlášení mons. Becciu, jednoho z blízkých spolupracovníků papeže Františka jsou projevy církevního světa, který je v troskách a přitahuje na sebe další zkázu.
Od promulgace exhortace Amoris Laetitia k poctám vzdávaným Lutherovi v Lundu papež František jistě nepřispěl k tomu, aby se obnovil řád ve světě nacházejícím se v troskách.
Papež opakuje, že se nesmějí stavět zdi, ale je třeba je bourat; dobrá, zdi tedy padají, ale s nimi se hroutí katolická víra a mravnost, hroutí se křesťanská civilizace, která má v Nursii, vlasti sv. Benedikta, svou symbolistkou kolébku.
Nuže jestliže se katedrála zhroutila, zůstala na nohou socha sv. Benedikta na protilehlém náměstí. Kolem této sochy se shromáždila skupina mnichů, sester a laiků a modlili se růženec. I to je symbolické poselství, které k nám promlouvá o jediné možné rekonstrukci: té, která se uskutečňuje na kolenou v modlitbě.
Kromě modlitby je zapotřebí také aktivity, boje, veřejného svědectví naší víry v církev a křesťanskou civilizaci, která povstane z trosek. Fatimská Madona to slíbila. Ale před triumfem Neposkvrněného Srdce předpověděla blahoslavená Panna také trest pro celé nekající lidstvo.
Je třeba mít odvahu a připomínat to.
Roberto de Mattei, Corispondenza Romana
