Triumf pornoteologie
Pornoteologie je výraz, který použil otec Cornelio Fabro pro označení určitého progresivního proudu, který po koncilu zpřevracel katolickou morální teologii. Je to cesta, která začala na počátku 70. let a dnes tato teologie dobyla i Magisterium. Tak lze lépe pochopit útoky na Benedikta XVI.
Padre Fabre
Z úvodníku redaktora Cascioliho o LGBT lobby jako matrici útoků proti Benediktu XVI. je zřejmé, že se jistě jedná o síť osobních propletenců, které mají zaručit vzájemné krytí a boj proti společným nepřátelům v církvi, ale také o rámec teologických postojů, které je třeba prosazovat jako zástěrku pro vlastní aspirace a konkrétní činy. LGBT lobby se skládá ze vzájemných laskavostí mezi partnery, ale také se chlubí teologickým zdůvodněním, které má vyprovokovat změnu morálního nmauky církve jako zástěrku pro nové chování, jaké je lobby velmi žádoucí.
Vnitřní podpora lobby je proto zaměřena také na změnu oficiální morální teologie, například změnou textu katechismu o homosexuálních aktech nebo redukcí cizoložství u znovu sezdaných rozvedených kohabitujících more uxorio na incident na incidednty, kterém jsou oblíbené u LGBT.
Tento přístup, jehož jednoznačná znamení nacházíme dnes nejen mezi teology, ale i u církevní autority a v magisteriu církve, však nepřichází zčistajasna, protože již před více než padesáti lety byly pro něj vytvořeny (teologické) předpoklady. Na počátku sedmdesátých let minulého století hovořil významný filozof Cornelio Fabro o "pornoteologii", kterou provádějí "pornoteologové". Ve své knize Dobrodružství pokrokové teologie napsal, že pokoncilní morální teologie "skončila v bahně a legitimizuje bezuzdný hédonismus konzumní buržoazie... zbývá jen etika situace, morálka kompromisů (psychologických, sociologických, politických) a vlastní pohodlnosti". Tito "teoretici porna" se "postavili na druhou stranu barikády, na stranu hédonismu a vulgarity." S krajní vážností hovoří o osvobozující funkci marxismu a o nejvypjatějším freudismu ... otevřeně se staví proti „vyvolenému lidu věřících" a "to, co bylo dříve bahnem a morální bídou, se nyní vydává za aktualizaci osobnosti". "Pornoteologie", píše ještě rozhodnějším tónem, "je výsměchem a hanobením morálky, která formovala mučedníky a světce".
Tyto výroky odpovídají odsouzení "kolapsu katolické morální teologie", které Benedikt XVI. prohlásil ve své Nótě o zneužívání z dubna 2019, a slavné připomínce kardinála Ratzingera ve mši pro eligendo pontifice z 18. dubna 2005 o otevřenosti a ochotě tolika lidí v Církvi k jakémukoli větru v učení, pod nímž nezůstává nic než "ego a jeho choutky". Tento výraz byl možná vždy chápán v metaforickém smyslu, ale znovu přečtený ve světle Fabrovy "pornoteologie" je chápán v doslovném smyslu. Benedikt XVI. však musí uznat, že ho otec Fabro předběhl: vše předvídal mnohem dříve než on.
Otec Fabro napsal to, o čem jsem se právě zmínil, po dvou událostech v italské církvi těch let: po konferenci italských teologů, která se konala v lednu 1971 v Ariccii, a po vydání Encyklopedického slovníku morální teologie pod redakcí L. Rossiho a A. Valsecchiho, který vydali pauláni v roce 1973. Jak víme, mezi koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století se katolická nakladatelství velmi činila, aby spustila skutečnou ediční bombu funkční pro nový teologický kulturkampf uvnitř církve. V rámci této bomby mají značný význam dvě výše uvedené události. V první z nich se změnilo pojetí teologie jako takové a ve druhé morální teologie.
Na konferenci v Ariccii a na 651 stranách jejího sborníku byla teologie chápána jako antropologie a otec Fabro přímo píše: "zjevená data mají být filtrována, to znamená zprostředkována, položena a redukována na rozměry lidské subjektivity, postavena na horizontální linii... To znamená dát výpověď celému dílu tradice a magisteria". Za "hlavního strůjce převratu" je označen Karl Rahner a redaktorem Akt konference byl Rahnerův Alfredo Marranzini.
Noví teologové změnili metodu teologie, za zásadní považovali zprostředkování zjevení s dobou a domnívali se, že církev musí sestoupit do světa a spolupracovat na cílech, které si vytyčil. Do té doby se teologie opírala o Písmo svaté, tradici, učení Otců a koncilů a o neomylné Magisterium církve. Po vypuzení metafyziky musí být založena na hermeneutice. Podle Rahneriána Duilia Bonifaziho musí chápat "bytí jako čas a čas jako bytí". Heideggerovu volbu nelze vyjádřit přesnějšími slovy. V Aricciu bylo rozhodnuto, že architektonickým poznáním teologie již nemá být dogmatika, a od té chvíle se vlastně dogmatika začala mezi našimi teology i v široké veřejnosti špatně vyvíjet. Slovník morální teologie z roku 1973 tuto změnu vztahuje na morálku. Enrico Chiavacci, který až do své smrti požadoval, aby církev revidovala své učení o homosexualitě, v témže slovníku pod heslem "Přirozený zákon" napsal, že "přirozeností člověka není mít přirozenost". To znamená, že má pouze existenci, nebo, abychom se vrátili k Bonifaziho výše uvedenému výrazu, že je v podstatě časem, situací, která přechází zevnitř jako situace z čehož je třeba, zprostředkovaně svědomím, neustále znovu číst morální normu, která už nemůže aspirovat ani na definitivní založení, ani na vyjádření absolutna.
Od té doby urazila pornoteologie dlouhou cestu.
La Nuova Bussola Quotidiana
VizKarl Rahner jako učitel koncilu, Martiniho a relativního svědomíí
