Proč by Benedikt organizoval neplatné rezignace?
„Existuje pouze jeden papež,“ opakuje Benedikt XVI. již osm let, aniž by vysvětlil, který z nich to je. O neplatných rezignacích se hovořilo od roku 2013, ale teprve loni v Libero, jsme zveřejnili teze mnicha Alexisse Bugnoly, který jako první upozornil na latinské chyby obsažené v PROHLÁŠENÍ o „odstoupení“, která byly použity v prohlášení nikoliv náhodou, ale proto, aby tak autor upozornil na abdikaci, která se nikdy neuskutečnila [na blogu viz zde - zde ]. Od té doby se neustále objevovaly stále zjevnější a přesvědčivější stopy o tom, že celou operaci mohl úmyslně zorganizovat sám Ratzinger, přičemž hypotézy vyvrcholily v knize právničky Estefanie Acosta: »Benedikt XVI: emeritní papež?«
Zdá se totiž, že všechno, co je při „rezignaci“ kanonicky napadnutelné, je zde skutečně přítomno: chyby v latině, díky kterým není písemné Declaratio „rite manifestetur “ (náležitě) vyjádřeno, vyvolává podezření z nátlaku (srov. Kánony 124 a 146)); je zde záměna mezi munus a ministerium se zbytečným vzdáním se toho druhého (srov. kánon 332 §2); tedy v podstatě pochybné rezignace (kánon 14) a nakonec odložení „hodiny X“, od níž by Benedikt XVI. již nebyl papežem, a navíc chybějící ratifikace této „rezignace“.
Celá operace zde byla zrekonstruována a seřazena s fakty a dokumenty se všemi potřebnými postřehy. A přitom to zatím nikdo nedokázal zpochybnit.
Před několika dny přišlo jednoznačné poselství Benedikta XVI. které je obsaženo v Last Conversations (Seewald-Ratzinger 2016) ve větě: „ Tisíc let žádný papež nerezignoval a dokonce i v prvním tisíciletí to byla výjimka“. Zdá se, že by to tuto hru definitivně uzavřelo, protože nikdo nebyl schopen dát alternativní odpověď na historický odkaz na Benedikta VIII., kterým tento XVI. výslovně říká, že nikdy „neabdikoval“.
Nakonec tedy pro ty nejskeptičtější, ale intelektuálně poctivé komentátory, zbývá jen poslední zaváhání: „Ano, dobře, ale proč to všechno?“.
Je třeba se zde zastavit. Zkroťme naši zvědavost, abychom jednali jak se patří. Někdy se stane, že člověk požádá o pomoc zahaleným a záhadným způsobem, jako klasický příklad ženy, která zavolá policii, a objedná pizzu, aniž by se odhalila hrozícímu násilníkovi. V těchto případech je nejprve třeba vzít na vědomí skutečnost, že 1) ve zprávách je něco zvláštního, co se neopakuje 2) osoba má pravděpodobně potíže [hypotéza je podporovaná seznamem mnoha překážek, které známe z pontifikátu Benedikta: zde ] 3) zřejmě nemůže mluvit jasně 4) bude mít své důvody, aby požádal o pomoc sibilinským způsobem.
Základní věcí je pochopit, kde je třeba v první řadě zasáhnout, jít se podívat, vyjasnit, dohadovat se: přijde čas, kdy budeme moci objevit všechny motivy.
V každém případě můžeme vysledovat některé hypotézy, proč asi Benedikt XVI. dal katolickému lidu těchto osm let prázdnin (v nejširším slova smyslu) právě neplatnými rezignacemi.
Již dva tisíce let je pro církev předpovězen okamžik velké krize, kdy se moci zmocní antikristovské síly. Máme tu příchod „pošetilého pastýře“ (prorok Zachariáše), „falešného proroka“ (apokalypsa svatého Jana), „falešné extravagantní církve“ (blahoslavená Kateřina Emmerichová) „Řím jako sídlo Antikrista“ (Madonna de La Salette), „biskupa oblečeného v bílém“ (Fatima), „papeže propagandistické církve“ (P. Julio Meinvielle), „satanský dým, který pronikl do církve“ (Pavel VI.) „závěrečné zkoušky s odpadlictvím zevnitř“ (článek 675 katechismu z roku 1992), anticírkev a anti-anděla “( Jan Pavel II.)„ satana na vrcholu církve “(Don Stefano Gobbi) ... Stručně řečeno, možnost duchovně zlého puče rozhodně není nová a je známá již nějakou dobu.
Chceme tedy pokládat kardinála Ratzingera a Jan Pavla II. za netečné, bez přípravy zabezpečovacího plánu „B“?
Již v roce 1983 zapracovali - možná v této předtuše- „hypnotický“ rozdíl mezi munus a ministerium papežského úřadu: tak efektivní, že i dnes se v něm někdy odborníci nevyznají. Na Liberu jsme předpokládali , že by to mohl být „zrcadlový mechanismus“ inspirovaný vizí biskupa oblečeného do bílé barvy malých fatimských pasáčků.
Vzhledem k (doloženým) útokům mafie St. Gallen [ zde] které přicházejí zevnitř a za předpokladu, že se jednalo právě o vyjádření toho, co bylo předpovězeno dva tisíce let, ze strategického hlediska by nejlepším způsobem reakce pro papeže Ratzingera rozhodně nemohla být systém frontální a asymetrické opozice. Nedokážeme si představit - jak by si někteří sedisvakantisté přáli a celý svět´- Benedikta XVI. roce 2005, jako nevrlého, zakrnělého a zaostalého papeže, který chrlí exkomunikace na modernisty, suspenduje je a slídí po nich?
Byla by to politická sebevražda: neudělal by nic jiného, než že posílil propagandu svých nepřátel, vnitřních i vnějších vůči církvi, odsoudil tak nejen sebe, ale také připravil, možná jako reakci, právní nástupnictví modernistického papeže.
Když monsignore Viganò odhaluje v Koncilu[zde ] kořen současného zbloudění, nemýlí se a určitě v roce 2013 nastoupila metastáza neoariánského - luteránského modernismu (s homosexualitou duchovenstva, která je nyní endemická) do stavu vyžadujícího drastické rozhodnutí. Vatileaks dokonce upozornil na ostrou vnitřní válku mezi frakcemi a dokonce na údajné plány na fyzickou eliminaci papeže.
Až nadejde čas, Benedikt XVI. pravděpodobně bez váhání, dobrovolně, podle nejlepšího vědomí a svědomí zatáhne za „záchrannou brzdu“. Nejinteligentnějším, nejúčinnějším a nejposvátnějším způsobem reakce byl ústup (slovo, které často používá), ne dříve než „podkopal“ terén nepřátelské invaze. Ve strategických studiích by byl definován „podvodný plán“ s „elastickým ústupem“ a „falešným terčem“.
Ratzinger nakrmil vlky, kteří ho obléhali, „karbenátkem“ ministeria a poté, co odešel do role předpokládaného emeritního papeže, podržel si munus a poskytl nepřátelským silám v lůně církve experimentální čas, aby se odhalilo to, co katolický lid pobuřuje, aby pochopil prázdnotu a teologicky destruktivní obsah zednářského modernismu zotročeného globalismem.
Katolíci potřebovali vidět pohanskou modlu na trůně ve Svatopetrském chrámě [ zde ], „Madonu jako míšence a útěchu emigrantů [ zde - zde - zde ], doktrinální otřesy, politicky korektní změny v misálu, esotericko-zednářskou rosu [ zde ] a tisíc jiných nevídaných zmatků a útoků proti zdravé nauce [ Amoris laetizia zde - Abu Dhabi zde – Fratelli tutti zde ].
Věřící museli spatřit církev jako otrokyni „světa“, která vede rozhovory s potratáři a homosexuály [ zde ], museli se ocitnou na dně jako kdysi marnotratný syn. Než se dozvěděli a vrátili se do papežova domu, ocitnout se v roli pasáků vepřů. V roce 2013 - pokud si pamatujeme - nikdo z intelektuálů, teologů, a prostých věřících nebyl takto podrážděný ani naplněn hrdinským katolickým duchem. Nikdo by neriskoval svou kariéru, by se nevystavovali exkomunikaci kněží ani shluky odbojových skupin jako v „nové křížové výpravě chudých“. Nikdo by nepochopil realitu a pravdu víry, kdyby nebyl skutečně probuzen Bergogliem a jeho spolupracovníky podrážděn, pohoršen, rozhořčen a vyčerpán.
Ratzinger věděl, jak to nakonec dopadne a pro všechny případy se zajistil: jeho rezignace byla zcela neplatná, a to by bylo zjištěno, když se různí jako Enzo Bianchi odhalili a zhroutili sami, když se znemravněná církev topila ve zuřivých vnitřních konfliktech, ve skandálech finančních, sexuálních, v groteskních hloupostech a evidentních rozporech.
A Benediktova rezignace by nebyla nic platná, dokonce ani po jeho smrti. Byl však nezbytný definitivní plán oddělení pšenice od plev.
Riskantní? Prozatím – jak o tom píšeme - plán fungoval, alespoň v první části. Jeho hra byla pochopena, o osm let později, ale nakonec na ni došlo a z evidence některých faktů, které se šíří po celém světě. A Benedikt je stále naživu a jasný. Rozumí se, že Církev bude definitivně očištěna za cenu rozkolu, tentokrát však užitečného a nezbytného. Mluvili jsme o tom tady v únoru, a poté, co jsme byli zavaleni kritikou, dnes už nikdo nemluví o ničem jiném.
Nyní zbývá jen rozhodnout se, kdo má opustit církev jako své sídlo zda tradicionalisté nebo modernisté..
Ústředním bodem všeho je opět neplatnost rezignace Benedikta XVI
Pokud Ratzinger neodstoupil, Bergoglio, jeho kardinálové, jeho teologové, jeho jmenování, jeho doktrinální novinky se rozplynou v okamžiku, jako prach ve větru, „eschatologicky spálený“ kanonickým právem. Může si vytvořit svoji novou globalistickou zednářsko-luteránskou církev a připojit se k evropským protestantům. Za pár let se stanou irelevantní, stejně jako všechny protestantské církve. A pokud pokud nikdo nebude mít sílu rezignaci zpochybnit, bude na římské církvi, aby opustila stolec a stáhla se jako Atanáš, aby se vrátila do katakomb, jak předvídal Ratzinger. Zdá se, že to bude každopádně očistný rozkol. Nyní máme společnost dvou různých náboženství, ale protikladných.
Nyní, v tomto bodě, nemusí biskupové a kardinálové nutně rozhodovat o oboru. Stačilo by, kdyby neutrálním způsobem požádali o objasnění pravdivé operace týkající se Benediktovy rezignace.
Pokud by Bergoglio nebyl papežem, určitě by nemohl exkomunikovat kardinála, který by ho prostě požádal, aby vše vyjasnil, pokud by se sám nepřiznal.
Je potřebná veřejná tisková konference Benedikta XVI. s lékařskými a bezpečnostními garancemi. Nebo veřejná debata mezi kanonisty, nebo synoda s kardinály jmenovanými před rokem 2013. Operace nekompromisní, s přísnou transparentností by měla být především v zájmu Bergoglia, pokud je pravým papežem, a také v zájmu jeho nástupce. Tentokrát samozřejmě nemohou vyrukovat a operovat z umělými titulky vatikánských zpráv nebo si zavolat novináře probergoglianských novin, který bude interpretovat po svém. »Operace pravdy« musí být jasná, jednoznačná a definitivní.
Andrea Cionci - Zdroj
