Nejvyšší zákonodárce? Nikoliv, ale hrobař zákona
František 10. října zahájil mamutí synodu o synodalitě, jako by chtěl poprvé dát slovo celému Božímu lidu. Vzápětí však dal ústy generálního sekretáře synody kardinála Maria Grecha najevo, že po vypracování konečného dokumentu není nezbytně nutné o něm hlasovat. Sčítání hlasů bude použito pouze v krajním případě, "jako poslední a nechtěné řešení". V každém případě bude dokument předán papeži, který si s ním bude dělat, co chce.
Skutečnost, že tato leninská stranická praxe je synodalitou, jak si ji si Jorge Mario Bergoglio představuje, není žádným překvapením vzhledem k bezuzdnému monarchickému absolutismu, s nímž řídí církev, a který nemá obdoby u žádného z papežů, kteří mu předcházeli.
O tomto absolutismu svědčí přinejmenším dva lapidární důkazy. První je dobře známý, druhý méně.
Známým důkazem je způsob, jakým František řídil tři předchozí synody, a zejména tu o rodině, jak to otevřeně prozradil zvláštní sekretář tohoto shromáždění, arcibiskup Bruno Forte, na konci jednání.
Psal se 2. květen 2016 a Forte, který hovořil v divadle ve městě Vasto, takto informoval o odpovědi, kterou mu František dal v předvečer synody na jeho otázku, jak postupovat v palčivé otázce přijímání nemanželských párů:
"Pokud budeme výslovně mluvit o přijímání pro znovu sezdané rozvedené a tito [tj. kardinálové a biskupové]jsou proti - pozn. red]. nebudeš o tom tedy mluvit ty a já pak sám vyvodím závěry."
Poté Forte za úsměvů publika poznamenal: "Typický jezuita."
Dotyčný arcibiskup, který do té doby patřil k oblíbencům papeže Františka a byl na cestě k oslnivému korunovačnímu úspěchu, byl od toho dne v nemilosti. Papež mu naložil kříž. Už nikdy ho nepovolal do své blízkosti, nesvěřil mu žádnou důvěryhodnou roli, ani jako rádce, ani jako vykonavatele, propustil ho jako svého referenčního teologa, dal si pozor, aby ho nepovýšil na prefekta Kongregace pro nauku víry nebo na předsedu Italské biskupské konference, natož aby ho, narozeného v Neapoli, povýšil na neapolského arcibiskupa a kardinála.
A to jen proto, že říká čistou pravdu, jak ji podrobněji rekonstruuje Settimo Cielo vv příspěvku: »Sinodalità fasulla«. - Falešná synodalita. Je to pouze František, kdo svým způsobem přikazuje.
Druhým, méně známým, ale neméně závažným důkazem monokratického absolutismu, s nímž František vládne katolickému světu, je abnormální množství jím vydaných zákonů, dekretů, nařízení, instrukcí a reskriptů týkajících se nejrůznějších témat. Abnormální nejen z hlediska počtu - během několika let mnoho desítek - ale ještě více z hlediska toho, jak redukuje církevní právní architekturu v trosky.
Argumentovaný přehled právního blábolu, který vytvořil papež František, je obsažen v nedávném a dobře zdokumentovaném svazku s působivým poznámkovým aparátem od Geraldiny Boniové, profesorky kanonického a církevního práva na univerzitě v Boloni, svazku (volně dostupném na webu), který již ve svém názvu vyjadřuje přísný soud: »Nedávná normativní činnost církve: 'finis terrae' pro 'ius canonicum'?«
Profesorka Boniová, kterou čtenáři Settimo Cielo již znají, nepatří zdaleka do opačného tábora. V roce 2011 ji Benedikt XVI. jmenoval poradkyní Papežské rady pro legislativní texty a "postupně" vypracovala tuto knihu "na základě neustálého srovnávání s profesorem Giuseppem Dalla Torrem", významným právníkem a věrným církvi, svým učitelem a předchůdcem na Boloňské univerzitě a v letech 1997-2019 předsedou tribunálu Městského státu Vatikán, který předčasně zemřel 3. prosince 2020 na komplikace způsobené covidem.
Při listování stránkami této knihy se nám naskytne obraz zkázy.
První ranou je téměř úplná marginalizace Papežské rady pro legislativní texty z jejího úkolu, kterým je především "pomáhat papeži jako nejvyššímu zákonodárci".
Papežská rada pro legislativní texty má ze zákona za úkol vypracovávat a kontrolovat všechny nové vatikánské právní předpisy a je složena z kleriků s prokázanou kanonickou kompetencí. U papeže Františka se s radou prakticky nepočítá a o každé nové normě se dozvídá jako každý jiný, dodatečně.
Výsledkem je, že každá nová norma, ať už více nebo méně významná, musí být výsledkem spousty protichůdných výkladů a vět, ". S katastrofálním účinkem, že "to, co je obětováno, je dosažení autentické jistoty ze strany soudce o pravdě manželství, čímž se podkopává tato nauka nerozlučnosti posvátného pouta, jehož depozitářem a garantem musí být církev v čele s Nástupcem Petrovým".
Další zmatek norem souvisí s bojem proti sexuálnímu zneužívání, který podlehl "opravdu obsedantním mediálním tlakům" a nakonec obětoval "nedostupná práva, jako je dodržování základních kamenů trestní zákonnosti, retroaktivita trestního práva, presumpce neviny a právo na obhajobu, stejně jako právo na řádný proces". Profesorka Boniové ve své podpoře cituje dalšího významného kanonýra, monsignora Giuseppe Sciaccu, tajemníka nejvyššího tribunálu apoštolského podpisu, vatikánský nejvyšší soud, který také odsoudil výnos v této věci "souhrnné spravedlnosti", ne-li "zvláštní faktické tribunály se všemi důsledky, zlověstnými ozvěnami a smutnými vzpomínkami, které to s sebou nese".
Kniha zkoumá a kritizuje do hloubky řadu dalších normativních činů současného pontifikátu, od probíhající reformy římské kurie až po nová pravidla uložená ženským klášterům nebo překlady liturgických knih. Zejména odsuzuje velmi časté postihy, ze strany jedné nebo druhé dikasterie vatikánské kurie, "schválení každé nové normy vydané stejnou dikasterií ve specifické podobě" podle papeže. Toto ustanovení, které vylučuje jakoukoli možnost odvolání, bylo v minulosti použito "velmi zřídka a pro případy vyznačující se maximální závažností a naléhavostí". Zatímco nyní má všeobecné použití, "podněcuje zdání neodůvodněné svévole a ohrožuje základní práva věřících".
Stručně řečeno, svazek je třeba číst a meditovat, jak to nedávno udělal Paolo Cavana, profesor kánonu a církevního práva na Svobodné univerzitě Maria Santissima Assunta v Římě a také učedník Giuseppe Dalla Torre, který byl rektorem této univerzity, nedávno v "Il Regno", na čtyřech hustých stránkách.
Všimněte si, že "Il Regno" je nejušlechtilejší z katolických časopisů progresivního znamení vydávaných v Itálii, bez podezření z averze vůči papeži Františkovi.
Přesto zde je to, co Cavana píše,na závěr své recenze knihy profesorky Boniové:
"Člověk si klade otázku, jaké jsou hluboké důvody takového posunu, který se zdá být zcela neobvyklý v katolické církvi, která vždy znala anti-právní tendence, ale ne na úrovni nejvyššího zákonodárce," tedy papeže. "V legislativní tvorbě tohoto pontifikátu má právo tendenci být vnímáno především jako organizační a disciplinární faktor, tedy sankcionování a vždy v instrumentální funkci s ohledem na určitá rozhodnutí vlády, nikoli také jako základní nástroj záruky práv (a dodržování povinností) věřících".
Monarchický absolutismus, který nastoupil s pontifikátem Františka, nemohl být lépe definován, navzdory záplavy slov o synodalitě, než jako panství papeže jako nejvyššího zákonodárce". S papežskou radou, statutárně pověřenou vypracováním a kontrolou každého nového vatikánského předpisu a složenou z církevních odborníků s prokázanou kanonickou kompetencí, papež František prakticky nepočítá a ta se o každé nové normě dozvídá stejně jako každý obyčejný smrtelník, teprve dodatečně.
Texty každé nové normy připravují efemérní komise, které papež pokaždé vytvoří "ad hoc" a jejichž členové nejsou téměř nikdy známi, a když některá jména přece jen proniknou na veřejnost, zjistí se, že mají jen malou nebo žádnou právní průpravu.
Výsledkem je, že každá nová norma, ať už více nebo méně významná, téměř vždy způsobí dezorientaci jak ve výkladu, tak v aplikaci, což často vede k následnému chaotickému sledu změn a oprav, které zase vedou k dalším zmatkům.
Jedním z nejsymboličtějších případů je apoštolský list ve formě motu proprio "Mitis iudex dominus Iesus", kterým chtěl František usnadnit procesy neplatnosti manželství.
První zvláštností je datum vydání motu proprio, které bylo překvapivě zveřejněno 15. srpna 2015, tedy v mezidobí mezi prvním a druhým zasedáním synody o rodině, jako by chtělo záměrně dát průchod téměř všeobecné praxi prohlašovní neplatnosti sňatku bez ohledu na to, co by synoda v této věci řekla.
Druhým negativním prvkem byl vysoký počet věcných chyb ve verzích motu proprio v národních jazycích, protože chyběl základní latinský text, "který se objevil až půl roku poté, co zákon vstoupil platnost".
Jak píše píše profesorka Boniová, katastrofa se však týkala především podstaty. Spolu s počáteční panikou provozovatelů církevních soudů, se rozšířil skutečně hanebný zmatek. Normativní akty s "dodatky" a "opravami" nejednoznačné právní hodnoty pocházejí od různých římských oddělení - dokonce se šíří tajně - a některé z nich lze vystopovat až u samotného papeže, jsou vytvářeny atypickými orgány vytvořenými pro tuto příležitost, a ty vzájemně se proplétají, což vede k dalšímu zhoršení již tak chaotické situace. [...] Nepořádek, v němž se i apoštolské tribunály 'recyklovaly' jako autoři pravidel, která jsou někdy zcela pochybná, takže orgány zasedající v Římě o několik desítek metrů dál, vydávají pokyny, které si navzájem odporují."
Výsledkem je les nesourodých výkladů a rozsudků "na úkor nešťastných 'christifideles', kteří mají alespoň právo na rovný a spravedlivý proces". Katastrofálním důsledkem je, že "je obětováno dosažení autentické jistoty soudce o pravdivosti manželství, čímž je podkopána nauka o nerozlučitelnosti posvátného svazku, jejímž depozitářem je církev v čele s Petrovým nástupcem".
Další nepřehledná změť norem se týká boje proti sexuálnímu zneužívání, který tím, že podlehl "skutečně obsedantnímu mediálnímu tlaku", skončil obětováním "nezadatelných práv, jako je respektování základních kamenů trestní zákonnosti, zákaz retroaktivity trestního práva, presumpce neviny a právo na obhajobu, jakož i právo na spravedlivý proces". Profesorka Boniová cituje na svou podporu dalšího významného kanonistu, monsignora Giuseppeho Sciaccu, sekretáře nejvyššího tribunálu apoštolské signatury, Nejvyššího soudu Vatikánu, který rovněž odsoudil, že se v této věci ustupuje "zkrácenému soudnictví", ne-li "zvláštním tribunálům de facto“ se všemi důsledky, zlověstnými ozvěnami a smutnými vzpomínkami, které to s sebou nese".
Jedná se o regulační nepořádek, který rovněž hrozí podkopáním základních kamenů katolické víry, například když ukládá povinnost oznámit státní moci některé zločiny proti šestému přikázání. Špatně formulovaná a špatně interpretovaná povinnost se zdá být obtížně slučitelná "s omezeními mlčenlivosti, kterými jsou klerici vázáni a z nichž některá - a nejen ta, která lze vysledovat ve svátostné pečeti - jsou naprosto neporušitelná". A to "ve zvláštním historickém okamžiku, kdy je důvěrnost svěřených informací kněžím v různých sekulárních systémech tvrdě obléhána a je hrubě porušována náboženská svoboda". Případy Austrálie, Chile, Belgie, Německa a nejnověji Francie jsou toho důkazem.
Kniha důkladně zkoumá a kritizuje řadu dalších normativních aktů současného pontifikátu, od probíhající reformy římské kurie až po nová pravidla pro ženské kláštery nebo překlady liturgických knih. Odsuzuje zejména velmi časté odvolávání se toho či onoho oddělení vatikánské kurie na papežovo "schválení ve specifické formě" u každé nové normy vydané stejným oddělením. Tato doložka, která vylučuje jakoukoli možnost odvolání, byla v minulosti použita "velmi zřídka případech, které se vyznačují maximální závažností a naléhavostí". Zatímco nyní se těší širokému používání, a tak "vyvolává dojem neopodstatněné svévole a ohrožuje základní práva věřících".
Zkrátka, knihu stojí za to si přečíst a zamyslet se nad ní, jak to nedávno v časopise "Il Regno" učinil Paolo Cavana, profesor kanonického a církevního práva na Svobodné univerzitě Maria Santissima Assunta v Římě a také žák Giuseppe Dalla Torreho, který byl rektorem této univerzity.
Je třeba poznamenat, že "Il Regno" je nejušlechtilejší z pokrokových katolických časopisů vydávaných v Itálii a není podezřelý z averze vůči papeži Františkovi.
A přesto je zde to, co Cavana píše na konci své recenze knihy profesorka Boni: "Je třeba se ptát, jaké jsou hluboké důvody takového posunu, který se zdá být zcela neobvyklý v katolické církvi, která v sobě vždy zaznamenávala protijudikální tendence, ale ne na úrovni nejvyššího zákonodárce", tj. papeže. "V legislativní produkci tohoto pontifikátu má právo tendenci být vnímáno převážně jen jako organizační a disciplinární faktor, tedy jako sankce, a to vždy v instrumentální funkci s ohledem na určitá vládní rozhodnutí, nikoliv také jako základní nástroj záruky práv (a dodržování povinností) věřících".
Monarchistický absolutismus, který Františkův pontifikát představuje, by se přes záplavu slov o synodalitě nedal výstižněji definovat.
Pramen: Sandro Magister: Settimo cielo
