Radost z lásky a morální problémy
Exhortace Amoris laetitia obsahuje kontroverzní tvrzení:
»Svědomí však může uznat nejenom to, že určitá situace objektivně neodpovídá všeobecné nabídce evangelia; nýbrž může také upřímně a poctivě v dané chvíli rozpoznat velkodušnou odpověď, kterou lze Bohu dát, a s určitou morální jistotou objevit, že je to dar, který požaduje sám Bůh uprostřed konkrétní spleti omezení, byť dosud plně nejde o objektivní ideál. V každém případě pamatujme, že toto posouzení je dynamické a musí být vždycky otevřené novým etapám růstu a novým rozhodnutím, které umožní realizovat ideál plně.«
»Proto již není možné říkat, že všichni, kdo se nacházejí v takzvané (takzvané?) „neregulérní“ situaci, žijí ve stavu smrtelného hříchu, zbaveni posvěcující milosti« (AL 301). Z toho pak následuje, jak nám namlouvá poznámka (336), že mohou být připuštěni ke svátostem a ke všem formám účasti na církevním životě, ze kterých byli dosud – údajně nespravedlivě a nezákonně – vylučováni.
Pokusme se odpovědět na toto tvrzení z pohledu kněze a jeho nevyhnutelné odpovědnosti.
Především bylo by nutné zkoumat případ od případu, zda dotyčná osoba se opravdu nachází ve stavu mylného názoru o své situaci. Úsudek dotyčné osoby rozvedené a znovu sezdané (RZS) o její přípustnosti k svátostem by musel být zcela zřejmý.
Za druhé, nepřekonatelná nevědomost by musela být vždy prokázána.
Za třetí, i nepřekonatelná nevědomost může být sama o sobě hříšná: opakovaná hříšná volba uskutečňovaná dobrovolně (tj. neřest) může vést u dotyčné osoby k nepřekonatelnému mylnému přesvědčení, ale tato ‚dobrá víra‘ je ve skutečnosti negativní efekt hříšného jednání samotné osoby. V takovém případě platí, že dotyčná osoba nese za ni nutně odpovědnost a není ve stavu posvěcující milosti.
Za čtvrté – a to je nejdůležitější aspekt, který se řeší v kazuistice a zakládá se na nekompromisním principu – tento hřích, i když připustíme u dotyčné osoby nepřekonatelnou nevědomost, a to i nezaviněnou (téze, která je spíše teoretická než reálná), takže by byl z osobního profilu nepřičitatelný, zůstává neslučitelný se svatým přijímáním. Přijetí svátostného Krista vyžaduje nezbytně takové podmínky osobního života, které jsou objektivně v souladu se Svatostí Ježíše Krista. I v případě, že by si toho dotyčná osoba nebyla vědoma, stav RZS je těžce hříšný a takovým zůstává. Toho si musí být plně vědom každý zpovědník.
Uveďme příklad: Barman bez vlastní viny (stav nevědomosti) podává hostu nápoj obsahující jed. Ten, kdo ví, co pohár obsahuje, je povinen barmanovi zabránit v podávání takového nápoje, protože to ohrožuje návštěvníky. Musí tomu zabránit, třebaže barman nechce slyšet důvody a je pevně přesvědčen, že má právo takový nápoj podávat.
Stejně tak je nutno zamezit přístup k přijímání těm, kteří spolu nežijí v regulérním svazku (i pokud žijí čistě, jsou povinni svůj vztah ukončit, aby je netížily další zvláštní morální závazky), protože jejich stav objektivně uráží Boha, církev a je samotné.
Je zde řád jednou provždy stanovený Bohem (sexuální styk je dovolen výlučně v řádném manželském stavu) a týká se jednání, které objektivně pro svůj vlastní obsah - bez ohledu na to, zda jednající uznává vědomě jeho nezřízenost - je v rozporu s tímto řádem a v tomto rozporu se nacházejí i jednající.
To ukládá knězi povinnost, aby nejen vyloučil podání eucharistie, ale také odmítl udělit rozhřešení osobě RZS, která nemá v úmyslu od základu změnit tuto situaci. K tomu, aby jako zpovědník mohl udělit platné rozřešení, scházejí dvě podstatné podmínky: jasná výslovná lítost a rozhodná vůle směrem k nápravě. První podmínka by scházela již z toho důvodu, že ten, kdo pokládá svůj hříšný stav (nebo jednotlivý hřích) za správný, nemůže ho litovat.
Z toho vyplývá: kdo nekoná pokání za svůj stav RZS, ten se ani nerozhodne ukončit vztah s nezákonným partnerem a vrátit se k svému jedinému zákonnému partnerovi. Kromě toho bylo by zapotřebí, aby litoval a pevně se rozhodl napravit škody způsobené jednak legitimnímu partnerovi, eventuálně svým potomkům, a také nezákonnému partnerovi, kterého svedl ke hříchu, a konečně celému křesťanskému společenství, ve kterém způsobil závažné pohoršení.
Je nutno poznamenat, že závažnosti stavu, v jakém se nachází RZS, nemůže odpovídat nic jiného než zvláštní přísnost a důslednost zpovědníka. Tento nedovolený stav není jen souhrnem hříchů proti šestému přikázání a netýká se pouze neřesti, tj. opakování hříšných skutků, které vytvářejí hříšný stav – habitus, ale představuje také svobodné rozhodnutí setrvávat v trvalém stavu, který odporuje Boží vůli. Je to volba životního stavu strukturou i formou s křesťanským životem neslučitelného, který je a zůstává kvalifikován jako stav veřejného hříšníka, bez ohledu na to, že takové označení vyšlo z módy. A jelikož zde scházejí dvě základní podmínky svátosti pokání, je zakázáno udělit v takovém případě rozhřešení jakožto nedovolené a neplatné.
Jestliže by ho zpovědník udělil, třebaže je přesvědčen o dobré víře penitenta, který si není vědom své hříšnosti, dopustil by se svatokrádeže. Kněz musí naopak v rozhovoru během zpovědi probudit a náležitě obnovit jeho svědomí, vyvést ho z jeho intelektuálně – morální strnulosti a otevřít mu dokořán oči pro jeho reálný duchovní stav. Těžce nemocnému člověku musíme otevřeně říci, aby se léčil, jinak zemře.
Shrnuji: RZS, aby mohl přistoupit k přijímání, musí osvědčit upřímnou lítost a pevné rozhodnutí již více nehřešit, ukončit ihned veřejné cizoložství s druhým partnerem (další společný život je přípustný pouze tehdy, jestliže existují závažné mravní závazky, jako je výchova dětí, a to v zavazující dohodě, že povedou život v čistotě a nebudou šířit pohoršení mezi dalšími osobami. Když mluvil Ježíš s cizoložnicí, nařídil jí: Jdi, a dále již nehřeš! (Jan 8, 11).
Tomaso Scandrolio, Corrispondenza Romana
