Živá tradice a nedorozumění ohledně Vincenza di Lerino
Věrnost Tradici je zásadou pro jakýkoli skutečný pokrok v církvi. Synodalita naopak představuje zlom. František ukazuje nepochopení "živé tradice", když uvádí slavný citát svatého Vincence z Lerinu, jehož myšlenky se však - v celé své šíři - týkaly dogmatu.
Kardinál John Henry Newman nabádal: "Stavějte na starých základech a budete v bezpečí: nezačínejte nic nového, neexperimentujte... abyste ve stáří svou Matku (církev) nezahanbili. V této řeči o katolické misii z roku 1849 světec vyslovuje zásadu: věrnost vlastní historii je zárukou stability pro budoucnost. Tak by to mělo být u každého katolíka: věrnost Tradici, aby bylo možné inovovat nebo budovat církev stabilním a "zemětřesení odolným" způsobem. Dnes však chtějí trojským koněm synodality vydávat nerovnováhu a rozkol.
Podle papeže Františka synodalita vyjadřuje povahu církve, její formu, styl, poslání a poskytuje některé její deklinace: na rozdíl od hierarchické strnulosti a vertikál by synodalita měla být považována za samotný pohyb Tradice, který by vedl k obratu k sensus fidei a její neomylnosti in credendo; vzhledem k tomu, že synodalita znamená "jít společně", je to Boží lid, a ne někdo jiný, byť by to byl pastýř církve, kdo udává směr cesty, protože lid by měl "nos". Proto podle některých synodalita napravuje petrovský primát, a tak pokřtění, kteří se podílejí na bohoslužbě, naslouchání a vyučování slovu, mohou také řídit církev; tím by se překonal "paternalismus" hierarchie: je škoda, že ti, kdo to podporují, si neuvědomili, že právě paternalismus vytvořil například Traditionis custodes.
To vše zřejmě vychází z pojmu "živá tradice", který má papež František na mysli, když se uchyluje k citátu svatého Vincence z Lérins (Lerino): "ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate" (postupující, upevňující se s léty, rozvíjející se s časem, prohlubující se s věkem). Zmiňuje se o tom v encyklice Laudato si' z roku 2015 (121), aby naznačil rostoucí sebepochopení církve v souladu s dialogem se světem a zároveň na něm závislé; v projevu z 11. října 2017 - u příležitosti pětadvacátého výročí vydání konstituce Fidei depositum Jana Pavla II. o Katechismu katolické církve - aby odůvodnil změnu článku o trestu smrti; znovu v závěrečném projevu synodálního shromáždění o Amazonii 26. října 2019 a nakonec v projevu k věřícím římské diecéze 18. září 2021, kterým bude zahájen synodální proces. Z toho lze usuzovat, že tento citát je pro něj opakovaným měřítkem, kterým poměřuje "strnulost" či nestrnulost lidí a věcí.
Ve skutečnosti se citát slavného mnicha vztahuje k dogmatu křesťanského náboženství, které hned poté pokračuje: "Je však nutné, aby vždy zůstalo naprosto neporušené a nezměněné". Již dříve se totiž zamyslel: "Někdo se může ptát, zda v Kristově církvi nikdy nedojde k pokroku v náboženství? Určitě bude, a to hodně. Vždyť kdo může být takovým nepřítelem lidí a nepřítelem Boha, aby tomu chtěl zabránit? Je však třeba dávat pozor, aby šlo o skutečný pokrok ve víře, a ne o změnu. Ke skutečnému pokroku dochází prostřednictvím vnitřního rozvoje. Ke změně naopak dochází, když se jedno učení mění v jiné. Proto je nutné, aby s postupem času co nejvíce rostlo a postupovalo chápání, poznání a moudrost jednotlivců i všech, jednoho člověka i celé církve. Druh učení, učení samotné, jeho smysl a obsah však musí zůstat stále stejné."
Po vysvětlení, že organický vývoj těl řídí tentýž přírodní zákon, svatý Vincenc říká: "Těmito zákony se musí řídit i dogmata křesťanského náboženství. Postupuje, s léty se upevňuje, časem se rozvíjí, s věkem se prohlubuje. Je však nutné, aby vždy zůstala naprosto neporušená a nezměněná [...]. Navíc, začne-li se míchat nové se starým, cizí myšlenky s domácími, profánní s posvátným, nutně se to rozšíří všude a s tím v církvi nezůstane nic nedotčené, neposkvrněné, neporušené, neposkvrněné" (První Commonitorium, kap. 23; PL 50, 667-668). Kurzívou je uvedena věta citovaná papežem Františkem, která vytržená z kontextu, jak se nezřídka stává u jiných pramenů v jeho dokumentech, naznačuje opak autorovy myšlenky; v tomto případě, že nauka je v pohybu, postupuje, roste a - především - vyvíjí se, tj. může se měnit (Srov. PAPE FRANÇOIS, Politique et société. Rencontres avec Dominique Wolton, Éditions de l'Observatoire, 2017, kap. 7: "La Tradition est un mouvement", s. 315-350).
Na potvrzení františkánského nedorozumění je třeba uvést, že v předchozí kap. 22 Commonitorium, svatý Vincenc z Lérins formuloval jisté pravidlo pro rozlišení víry od hereze, které někdy dostává název Leriniánský kánon: "in ipsa item catholica ecclesia magnopere curandum est ut id teneamus quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est" (i v samotné katolické církvi musíme mít velkou starost, aby to, co vyznáváme, bylo všude, vždy a všemi považováno za takové). Svatý mnich nastiňuje správnou víru podle prostorových (ubique), časových (semper) a plných (ab omnibus) směrnic; o tomto "katolickém pravidle" se však papež František nikdy nezmiňuje.
Nicméně pojem Tradice, která pochází od apoštolů a v církvi se rozvíjí s pomocí Ducha svatého (srov. Dei Verbum, 8), odhalit, co je živá Tradice, bez neomodernistických falzifikací, které přidávají "živou", aby relativizovaly např. objektivní vklad víry a domatické formulace prostřednictvím historických kontextualizací, zaměňují pokrok a změnu, zdůrazňují roli osob a jejich činů, činí rozdíl mezi zjevením a pomocí Ducha svatého církvi tekutým [srov. L. JESTIN, "Sur le concept de Tradition vivent", Catholica, 2022(154), s. 16-17. ]. Takové falzifikace neodpovídají pojetí živé Tradice, které formuloval její "vynálezce" Johann Adam Möhler, a zaměňují ji za teologii, která chce být pouze současná, zatímco Tradice vidí vše sub specie aeternitatis. Musíme věřit v Boha, který zjevuje, a ne v teologa, který vyjadřuje své názory, protože to je pravda, která měří člověka, a ne člověk pravdu.
Nicola Bux
