Směje se jim na nebesích Pán
Progresivní křídlo synody už jásá, i když ve skutečnosti nemohlo utržit větší blamáž, než když se cítí povzbuzeno kontroverzní epizodou o odvážném prvokomunikantovi a jeho strádajícím otci.
Z této historky si může vytahovat kdo chce, co chce, ale konec konců vypovídá tento jejich domnělý stimul nebo, chcete – li, trumf, ve vztahu k tématice synody o jediné věci, a tou je hluboká přímo propastná nevědomost, která se netýká jen dotyčného dítěte a jeho „otce“, která se netýká jen dotyčného faráře a lidového vypravěče, ale která se více či méně dotýká všech synodních otců včetně svolávajícího papeže Františka. Celá synoda je totiž vyzrálým plodem obecné zaslepenosti, jaká opanovala církev díky Druhému vatikánskému koncilu, když na místo Boha dosadil člověka a víru nahradil sentimentálním prožíváním.
Zcela zcestný ohlas této epizody je jasným důkazem, že celá synoda je od samého začátku zcestná a dokonce zvrácená, protože si troufá vstupovat do sporu s Bohem.
Tragédie je v tom, že ať už synoda dopadne jakkoliv, sotva to změní názory, postoje a duchovní úroveň kasperovských vynálezců či německé církevní generality a dalších Františkových spřeženců, kteří ve svém zcela heretickém a duchu již dlouho rozvracejí církev a i nadále ji budou paralyzovat.
Walter Kasper si je jist velkou většinou
Je třeba si položit zásadní a nevyhnutelnou otázku: Jak dlouho to ještě bude trvat, než si havarující církev konečně otevřeně přizná: Poslední „koncil“ nebyl „ekumenický“, ale katastrofální, jak pro církev tak i svět. Byl to historický zlom, kdy ďáblovo býlí, které dvě století bobtnalo a klíčilo se pod povrchem, vítězně vyrazilo na povrch, aby dokonale zaplevelilo církev.
Co to byl za nápad, kterým se tak chlubí Roncalli: »Otevřít dokořán okenice světu« ? Měl ten „dobrý farář“ vůbec ponětí, co se skrývá pod slupkou „světa“? Měl vůbec ponětí, před kým to klečel, aby přijal symboly nejvyšší církevní hodnosti? Dílo, ke kterému se propůjčil, je přímo úměrné této jeho velké kapitulaci.
Stačí se podívat zblízka na všechny „vymoženosti“, které se neporazitelně se vší drzostí zabydlely v tomto světě pod svrchovanou záštitou nejmocnějších toho světa. Od průmyslu antikoncepce přes řeznictví potratů a eufemizaci sebevražd, gender – pavědy, obligátní téměř od narození, a z toho kvetoucí nová tvář světa „zákonem chráněná“ jako LGTB atd., propagovaná a všemi mediálními kanály prosazovaná. Co je to všechno jiného než nejpyšnější a nejsmělejší celosvětová vzpoura proti veškeré Pravdě, Řádu tedy proti Bohu?
Arcibiskup Cupich na tiskovce s Františkem
Bergoglio nastoupil, aby pakt církve se světem dovršil a paralyzoval ve jménu svého »nového milosrdenství« přetrvávající zábrany k potřebnému uvolnění té nejchoulostivější morálky. Již od začátku jeho nástupní captatio benevolentiae a chrlení „perel“ nepokrytě naznačilo, že přichází s novým evangeliem, které má sice s originálem mnoho společných slov, ale nikoliv původního Kristova ducha. Tak je tomu i v jeho dvou jeho stěžejních ideových elaborátech, na které se soustavně odvolává. Pokud se dovolává Písma, jedná se zpravidla o překroucené účelové interpretace, ale to mu nijak nevadí, protože se může spolehnout na převládající stav neznalosti pravd víry i Písma.
Výskledkem tohoto zbloudilého Nepřítelem inspirovsného vnitrocírkevního dění včetně synchronizované morové rány nuceného stěhování národů je nastupující likvidace posledních zbývajících překážek: zbytků pravé víry, studu, mravnosti a základních hodnot lidské společnosti: rodiny, národa a všech trvalých historických společenských základů a vzorů, institucí a vztahů, které od počátku dějin formovaly lidskou osobnost: To jsou totiž poslední překážky k nastolení dokonalého všeobecného zmatku, aby mohl konečně vystoupit Antikrist jako nový spasitel a zachránce světa a zahájit své zhoubné dílo.
vw
(N.B. O „otcovství“ epizody se uchází také druhý ze dvou povolaných farářů, který přicestoval až z Mexika.)
