Ekumenická „vstřícnost“ pro sv. Františka neplatí
Setkání sv. Františka se sultánem v r. 1219 se v této době nové islámské zběsilosti stalo modelem dokonalého mezináboženského dialogu, při čemž by měl existovat fantastický protiklad mezi světcem z Assisi a údajným válečnickým duchem, který tehdy hýbal církvi. Teoretizuje se o „duchu setkání“ jako protikladu k zaujatému hledání nepřítele.
Františkánské prameny nám ovšem představují Františka zcela jiného, než jako člověka, který tíhne k dnešním dogmatům politicky korektního ekumenismu třetího tisíciletí.
František se samozřejmě chtěl zúčastnit křížové výpravy v šatu „vojenského kaplana“ s autentickou touhou po mučednictví. František si byl plně vědom rizika, jaké podstupuje a znal ducha, který oživoval křížové výpravy.
Podle sv. Bonaventury to, co sv. Františka táhlo na místa, kde se odbývala nesmiřitelná válka mezi křesťany a saracény, bylo získat především dvě věci: vytouženou palmu mučednictví a obrácení nevěřících. A v tomto směru současná moderní a sekularizovaná hermeneutika zcela tápe.
Snaha „normalizovat“ postavu sv. Františka a osvobodit ho od duchovních rysů jeho doby znamená zploštit jeho obraz a vyjmout Boha z jeho srdce. Znamená to především zradit víru člověka ještě více než víru světce mimo historickou skutečnost. Ve středověku byl člověk sám sebou jedině tehdy, když měl svůj střed v Bohu, v Bohu, který se stal člověkem a skrze kterého mohl člověk teprve chápat své pravé lidství.
Ve středověkém umění byl člověk představován nikoliv pro svou pozemskou existenci, nýbrž jako člověk, jehož existence, radosti a bolesti získávaly svou pravou důstojnost jen z perspektivy věčnosti. Cílem tohoto umění nebyla oslava umělce, nýbrž orientace na transformaci, která vede k Bohu.
O tom všem byl sv. František přesvědčen a to také určovalo jeho setkání se sultánem Malikem al Kamilem: duch, který v něm planul, byla víra v Ježíše Krista, jediného Boha. A to mu dovolovalo odpovědět sultánovi: »Zdá se, že jste nečetl celé evangelium Krista našeho Pána. - napomenul ho František - Na jiném místě totiž říká: ‚Když tě pohoršuje tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. (…) Tím chtěl říct, že se musíme zcela odtrhnout od člověka, i kdyby nám byl drahý jako oko v hlavě, jestliže nás chce zbavit naší víry a lásky k našemu Bohu. Proto křesťané oprávněně útočí na vás v zemi, kterou jste obsadili, protože proklínáte Kristovo jméno a vzdalujete od úcty k němu, koho jen můžete. Jestliže byste však chtěl poznat stvořitele a vykupitele a uctívat ho, milovali by vás jako sebe samého.“
Po návratu z křížové výpravy psal František svou Řeholi a právě v tomto textu zdůraznil postoj, jaký zachovával před sultánem jako model pro pravý dialog: Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou se uprostřed nich chovat duchovně dvěma způsoby: Jeden z nich je ten, že nevedeme spory a disputace, ale vyznáváme, že jsme křesťané. Druhý způsob nastoupí, když uvidí, že se líbí Pánu, aby hlásali jeho slovo, aby nevěřící uvěřili ve všemohoucího Otce, Syna a Ducha Svatého, Stvořitele všech věcí, a v Syna vykupitele a spasitele, a aby byli pokřtěni, stali se křesťany, protože kdo se nenarodí znovu z vody a Ducha Svatého, nemůže vstoupit do Božího království.«
Svatý František prožíval až do konce splynutí s evangeliem, bez oklik, a věděl, že podstatnou věcí je hlásání pravdy. Metoda sv. Františka je, jak se zdá, na hony vzdálena od dnešních akomodací, které by ho nejraději viděly, jak leží před sultánem a prosí o odpuštění za křivdy ze strany církve. A to nelze ani zaměňovat s dialogem „rovný s rovným“, ve kterém účastníci brání své vlastní pozice, aniž by se vytahovali jeden před druhým.
Dialog nemůže být pro katolíka cílem sám o sobě ani prostředkem uspokojení zvědavosti na rozdíly toho druhého. Dialog musí být prvním krokem k hlásání Božího království, a to až k mučednictví, protože, jak připomíná světec v řeholi, „všichni bratři, ať jsou kdekoliv, ať jsou si vědomi, že se odevzdali a darovali své tělo našemu Pánu Ježíši Kristu. A z lásky k němu se musí vystavit nepřátelům viditelným i neviditelným, jak praví Pán: Kdo ztratí svou duši pro mne, zachová ji pro život věčný ( srov. Lk 9,24; Mt 25,46), ale kdo by se styděl za mne a moje slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své a Otcově i svatých andělů (Lk 9,26).
Matteo Carletti, Nuova Bussola Quotidiana
(*) V originále je použit specifický italský termín : »buonismo« ( od slova buono = dobrý). Označuje falešnou ostentativní benevolenci, toleranci a dobré city až podlézavost vůči protivníkům, praktikovanou hojně v současném ekumenismu.
