33 vatikánských nepravd v odpovědích na Responsa ad dubia
Peter Kwasniewski: 33 vatikánských nepravd v Responsa
o tradiční mši svaté
Dne 18. prosince 2021 Vatikán zveřejnil text "Responsa ad dubia" Kongregace pro bohoslužbu a kázeň svátostí k některým ustanovením apoštolského listu Traditionis Custodes [TC], který vydal a zaslal jako 'motu proprio' papež František předsedům biskupských konferencí. Odpovědím předcházel průvodní dopis prefekta, arcibiskupa Arthura Rocheho.
¨ Autore horendo
Netrvalo dlouho a na internetu se objevily články poukazující na různé nedostatky v textu [1] v řadě bodů, včetně práv a povinností biskupů, v jasném rozporu s kanonickým právem a (ironicky) i s Druhým vatikánským koncilem. Pokouší se vydávat právní předpisy, ačkoli takový kuriózní dokument není legislativním nástrojem. Obsahuje řadu věcně nesprávných tvrzení. Účelem tohoto článku je identifikovat a uvést nepravdy v dokumentu. Výňatky, které komentuji, jsou uvedeny kurzívou. Protože se některé nepravdy opakují několikrát, nebudu označovat každý výskyt stejné chyby.
Nepravda č. 1
Po zveřejnění apoštolského listu papeže Františka Motu proprio Traditionis custodes o používání liturgických knih před reformou II. vatikánského koncilu....
Úvodní věta průvodního dopisu přisuzuje liturgickou reformu či "reformovanou" liturgii nebo její knihy II. vatikánskému koncilu jako takovému - toto se explicitněji a opakovaně objevuje v dalších pasážích. Každý, kdo zná základní dějiny, ví, že většina koncilních otců hlasovala pro konstituci Sacrosanctum Concilium, která ohlásila revizi obřadů a formulovala některé její zásady a pokyny; koncil však tuto reformu neprovedl a nevydal žádné vlastní liturgické knihy. Ve skutečnosti koncilní otcové po celou dobu koncilu slavili pouze tradiční obřady, východní i západní, ačkoli ke konci koncilu se objevily některé experimenty.
Pavel VI. raději svěřil tuto práci zvláštnímu superkomitétu ad hoc, Konsiliu, jehož projekty byly dokončeny a schváleny Pavlem VI. několik let po skončení koncilu. Proto je nepravdivé a velmi zavádějící mluvit o "liturgické reformě II. vatikánského koncilu". Nejlepší nedávný článek o důležitém rozdílu mezi koncilem a konsiliem je "Does Traditionis Custodes Pass Liturgical History 101?" od Dom Alcuina Reida.
Vezměme si slova Josepha Ratzingera, který v roce 1976 napsal profesoru Wolfgangu Waldsteinovi:
Problém nového misálu spočívá v tom, že opouští historický proces, který byl vždy souvislý, před svatým Piem V. i po něm, a vytváří zcela nový knižní soubor, ačkoli byl sestaven ze starých materiálů; jeho vydání bylo doprovázeno zákazem všeho, co mu předcházelo, což je navíc v dějinách práva i liturgie neslýchané. A na základě znalosti koncilních debat a opakovaného čtení projevů koncilních otců mohu s jistotou říci, že to neodpovídá záměrům II. vatikánského koncilu [3].
Nepravda č. 2
Prvním cílem [Traditionis custodes] je pokračovat "v neustálém hledání církevního společenství" (TC, preambule)...
To je zjevně nepravdivé, protože existuje mnoho jiných a lepších způsobů, jak dosáhnout církevního společenství, než trestat značný počet katolíků za údajně problematické "smýšlení nebo jednání " malé menšiny z nich a odejmout biskupům práva v procesu, o němž se tvrdí, že oni ho řeší. Byla to Nostra aetate Druhého vatikánského koncilu, jež odmítla myšlenku "kolektivní viny", např. že všichni Židé jsou zodpovědní za Kristovu smrt. Podobného omylu jako antisemitismus se František, Roche a jejich strana dopouštějí vůči tradicionalistům. Realisticky vzato se zdá, že prvním cílem TC je potrestat katolíky, kteří v tradičním ritu nacházejí pevnější základnu a větší potravu pro svůj duchovní život, protože titíž katolíci se většinou také drží magisteriálního učení o víře a morálce, které současný papež a jeho okolí odmítli…
Nepravda č. 3
...která vyslovuje uznání liturgických knih promulgovaných papežem Pavlem VI. a Janem Pavlem II. v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu za výlučné vyslovení lex orandi římského ritu (srov. TC, č. 1).
Jak mnozí zdůraznili, nelze tvrdit, že liturgický obřad, který římská církev a většina západních místních církví používá již více než tisíciletí - a pokud jde o mešní řád, tak půldruhého tisíciletí - není lex orandi (zákon modlitby) římské církve, který věrně vyjadřuje její lex credendi (zákon víry). Protože toto tvrzení buď znamená, že církevní lex orandi (a tím i lex credendi) není nic víc než to, co za něj v daném okamžiku prohlásí papež - což je voluntaristický nominalismus, který popírá objektivní a neměnné svědectví dějin o předchozím jednomyslném schválení a užívání tradičního obřadu -, nebo znamená, že starý obřad je považován za porušení nového vyznání víry, které je pak v rozporu s vyznáním víry uplatňovaným v církvi před II. vatikánským koncilem. Takový dogmatický zlom by však zcela zneplatnil samotný nový obřad a zavazoval by k jeho odmítnutí.
Kromě toho TC a Responsa umožňují pokračovat ve slavení alespoň některých starých liturgických obřadů. Je zjevně absurdní současně tvrdit, že žádné z nich se již nepovažuje za lex orandi (protože nejsou "jediným" lex orandi, tj. Novus Ordo), když se je v nejvlastnějším slova smyslu používají k modlitbě kněží a věřící na veřejnosti jako lex orandi. Opět je zde vidět voluntaristický nominalismus, který Josef Pieper památně označil jako "zneužití jazyka, zneužití moci". A mamma mia, jak rádi Roche a spol. zneužívají svou moc! Responsa opakují mantru "jedinečný výraz" (zřejmě ještě nikdo neřekl vatikánským překladatelům, že jedinečný se má v angličtině překládat jako "jediný" nebo "only") ne jednou, ne dvakrát, ne třikrát, ale čtyřikrát. Mohlo by se jednat o zbytečné opakování?
Nepravda č. 4
Je smutné vidět, jak se nejhlubší pouto jednoty, sdílení jediného lámeného chleba, který je jeho Tělem obětovaným, aby všichni byli jedno (srov. J 17,21), stává důvodem k rozdělení. Povinností biskupů je cum Petro et sub Petro chránit přijímání, které je, jak připomíná apoštol Pavel (srov. 1 Kor 11,17-34), nezbytnou podmínkou pro možnost účasti na eucharistii.
Pokud bychom se řídili Rocheovou logikou, pak by existence několika obřadů, východního a západního, byla příčinou rozdělení, protože všechny neslaví stejným způsobem "nejhlubší pouto jednoty", tedy eucharistii. Připustíme-li však, že rozmanitost rituálních tradic nemusí nutně ohrožovat toto pouto jednoty, ale naopak ho má posilovat tím, že ukazuje mnohé aspekty jeho nezměrné hloubky, pak se toto tvrzení rozpadá [4].
Rocheho odkaz na svatého Pavla v Prvním listu Korintským je ironický, protože jeho citát obsahuje Pavlovo varování před nehodným přijímáním, které se několikrát objevuje ve starém misálu, ale v nových liturgických knihách zcela chybí. Proč dnešní Vatikán a vůbec pokrokový liturgický establishment polyká velblouda potratů a cedí komára tradice? Politici a voliči potřísnění krví nemluvňat přijímají eucharistii ke svému zatracení (podle sv. Pavla), ale tradicionalistům je třeba odepřít eucharistii a další svátosti tradičního obřadu, protože poukazují na špatné plody lidských revizí provedených před padesáti lety.
Nepravda č. 5
Jedna skutečnost je nepopiratelná: koncilní otcové vnímali naléhavou potřebu reformy, aby se pravda slavené víry stále více projevovala v celé své kráse a aby Boží lid rostl v plné, aktivní a vědomé účasti na liturgickém slavení (srov. Sacrosanctum Concilium č. 14)...
To je tendenční tvrzení. Ať už byly do textu bez skrupulí vloženy jakékoliv mezery a následně aktivovány pro dosažení maximálního účinku, většina koncilních otců věřila, že hlasuje pro mírnou revizi tradičního obřadu. Z projevů v sále (které Roche zřejmě nečetl) vyplývá, že většina otců reagovala proti návrhům na radikální změny a volala po kontinuitě v záležitostech, jako je latina a duchovní hudba, v kontextu slavnostní liturgie a potvrzení hodnoty tradiční architektury a výtvarného umění - zkrátka liturgie "v celé její kráse". Biskupové byli ujištěni, že římský kánon zůstane zachován, a nebylo řečeno nic o vytváření nových eucharistických modliteb. Myšlenka sloužit mši tváří k lidu nebyla ani vyslovena, natož schválena. Koncelebrace a přijímání pod obojí způsobou měly mít velmi omezený význam. A tak dále.
To vše je tak dobře zdokumentováno, že je nejen škoda, ale přímo skandál, že současný šéf Kongregace pro bohoslužbu zřejmě vůbec nezná příslušnou literaturu. Možná, že se v kruzích Sant'Anselma moc nečte.
Pokud jde o "aktivní účast", mnozí poukazují na to, že starý obřad umožňuje plnější, aktivnější a uvědommělejší účast, než jakou nabízí nový obřad (viz také tato přednáška); že je teologicky sporné povyšovat subjektivní účast nad objektivní obsah liturgie a její primární účel, kterým je oslava Boha; že duchovní angažovanost se lépe podporuje tím, že se lidem dává něco, co stojí za přemýšlení, než tím, že se jim zadávají věci, které mají dělat; a konečně, že nejzákladnějším způsobem aktivní účasti je přijít na mši. Vzhledem k tomu, že v západních zemích se shromáždění stále více omezují na Novus Ordo a na tradičních mších jsou přítomni mladí lidé a rodiny s mnoha dětmi, je obtížné udržet fikci, že starobylý obřad odrazuje moderního člověka, zatímco liturgická reforma ho úspěšně přivádí ke Kristu [5].
Nepravda č. 6
Jako pastýři se nesmíme propůjčovat k neplodným polemikám, které jsou schopny vyvolat pouze rozdělení a v nichž je samotný obřad často instrumentalizován ideologickými hledisky. Spíše jsme všichni povoláni k tomu, abychom znovu objevili hodnotu liturgické reformy a zároveň zachovali pravdu a krásu obřadu, kterou nám dala.
Po vzoru pokrytců a oportunistů arcibiskup Roche doporučuje, abychom se nepouštěli do neplodných polemik, ovšem jejich zářným příkladem je jeho vlastní průvodní dopis a odpovědi. Žádný názor není ideologičtější než názor školy svatého Anselma v čele s Andreou Grillem. Když někdo začne mluvit o "pravdě a kráse obřadu" Pavla VI., okamžitě poznáme, že máme co do činění s ideologií, protože právě o pravdě tohoto obřadu nejsou jeho zastánci vůbec ochotni klidně diskutovat, hodnotit zásluhy a chyby. Pro ideologa ovšem nemůže být ve stranické platformě žádná chyba.
Co se týče krásy, Anthony Esolen poznamenává, že Novus Ordo se vždy snažil o její důsledné dosažení. Ve svém nezakořeněném, na celebrantovi závislém, nekulturním a volném provedení jen zřídka dosahuje úrovně soudržnosti, kterou lze nalézt v nejobyčejnější mši, a nikdy se nevyrovná majestátu mšepontifikální [6]. Jak můžeme vidět téměř u každé iniciativy nebo touhy po "reformě reformy", Novus Ordo "má úspěch" do té míry, v jaké napodobí tradiční mši. Není třeba dodávat, že taková strategie je pro papeže a jeho kurii stejně nevítaná jako samotný starý obřad, a to i přes krokodýlí slzy o zneužívání, kterému je třeba zabránit a které Vatikán nebyl schopen nebo ochoten po celých pět desetiletí vymýtit.
Když papež František (Promluva k účastníkům 68. národního liturgického týdne, Řím, 24. srpna 2017) připomíná, že "po tomto magisteriu, po této dlouhé cestě můžeme s jistotou a magisteriální autoritou prohlásit, že liturgická reforma je nezvratná", chce nám ukázat jediný směr, kterým jsme jako pastýři radostně povoláni obrátit své nasazení.
Tato věta vystihuje mylnou představu, že liturgická reforma, jak ji nastínil II. vatikánský koncil, rozpracovalo konsilium a vyhlásil Pavel VI., je "nezvratná". Není třeba mít vysokoškolský titul, aby člověk pochopil, že pokud reforma Pia V., potvrzená ekumenickým koncilem a vyhlášená nejvyšší autoritou, nebyla nezvratná, pak není nezvratná ani reforma Pavla VI. Liturgisté a kanonisté vědí, že na rozhodnutích o liturgické disciplíně není nic nezvratného - i když na "kanonizaci" obřadu jako čistého vyjádření věčné víry církve, kterou nacházíme v Quo Primum Pia V., něco nezvratného skutečně je.
Jak správně upozorňuje Gregory DiPippo (zde a zde), dějiny liturgie jsou plné iniciativ, které byly později přehodnoceny a zrušeny. A pokud "organický vývoj" označujeme za velmi důležitý prvek, je přinejmenším rozumné tvrdit, že nedávné, kontroverzní a problematické inovace by měly být odloženy ve prospěch návratu k letitému postupu, který se již osvědčil a pokračuje všude tam, kde se jím lidé řídí.
Zamysleme se nad orwellovsky znějícím slovním spojením "jediný směr, kterým jsme radostně povoláni se obrátit". Jediný směr? Za posledních sedmdesát let jsme byli svědky toho, jak jeden papež radikálně změnil Svatý týden a jen o čtrnáct let později ho jiný papež radikálně změnil znovu; viděli jsme papeže, který řekl, že staré obřady nelze nikdy používat, následoval papež, který řekl, že biskupové by měli být velkorysí a povolit jejich používání, následoval papež, který řekl, že žádné povolení není nikdy potřeba, protože nebyly zrušeny, následoval papež, který řekl, že nejenže bylo nutné povolení, ale že staré obřady už vlastně nevyjadřují víru církve - a mimochodem, jistý biskup nám říká, že byly přece jen zrušeny (viz níže č. 17), aniž by však byl schopen ukázat na jediný prostředek, který se o takový významný akt pokusil, nebo ho uskutečnil.
Uprostřed takového chaotického a trapného zmatku už liturgicky orientovaní katolíci nemohou hledat u papeže nebo římského dikasteria seriózní vedení nebo konzistentní zásady. Především je třeba pochopit správnost římských liturgických obřadů, které se organicky vyvinuly před experimentálním kutilstvím, jímž trpí neklidní moderní církevníci, kteří se vzdali modlitby a snahy o duchovní dokonalost a potřebují si najít práci, aby ospravedlnili svou existenci.
Cesta vpřed pro katolíky je zřejmá. Neptáme se: "Můžeme používat tradiční obřady?". Jednoduše je používáme. Jsou krásné a vhodné. Jsou to věčné lex orandi a lex credendi církve - to, co katolíci vždy dělali a věřili a co by měli dělat a čemu by měli vždy věřit. Takové uctívání je dignum et justum v očích Božích i lidských. Papalismus, pozitivismus a progresivismus se ukázaly jako slepé uličky. Naším úkolem je obnovit římskou liturgii, jak existovala ve své plnosti, než ji ideologové a budovatelé zplundrovali, a přenést ji do budoucích generací.
Nepravda č. 8
Svěřme svou službu "zachovávání jednoty Ducha ve svazku pokoje" (Ef 4,3) Marii, Matce církve.
Matce Boží se stěží líbí, že je tlačena do služeb snůšky lží, a nedovolí, aby jejich zneužívajícím tvůrcům procházelo braní jejího jména nadarmo. Duch Panny Marie je duchem tradičních liturgických obřadů, které ji oslavují a vštěpují její ctnosti. Ta, která byla přítomna s apoštoly v den Letnic, podporuje jediné Letnice, které nacházejí kultovní vyjádření v prozřetelností řízeném vývoji katolické bohoslužby. Církev, jejíž je Matkou, není zlou macechou, která říká věřícím, aby si "nelízali rány, když nikdo nebyl zraněn".
Nepravda č. 9
Tato kongregace, vykonávající autoritu Svatého stolce v záležitostech spadajících do její kompetence (srov. TC, č. 7), může na žádost diecézního biskupa povolit, aby se farní kostel používal ke slavení podle Missale Romanum z roku 1962, pouze pokud se zjistí, že není možné použít jiný kostel, oratoř nebo kapli. Posouzení této nemožnosti musí být provedeno s maximální opatrností.
Toto je první z mnoha výroků v Responsech, které zbavují biskupy jejich kompetencí podle kanonického práva a poskytují Kongregaci pro bohoslužbu větší autoritu, než jakou ve skutečnosti má. O místě konání mše rozhoduje biskup. Ve výjimečných případech se může stát, že Vatikán bude muset zasáhnout, aby vyřešil problém s hromadnými místy, ale obvykle se takové záležitosti řeší na místní úrovni, aniž by Kongregace musela "udělovat" povolení. O této a dalších kanonických nejasnostech a problémech v Responsu připravila Společnost pro latinskou mši v Anglii a Walesu sérii velmi užitečných "Kanonických poznámek", které by si měl přečíst každý kněz a biskup. (Viz také Shaw 1, Shaw 2, Shaw 3, Murray, Condon).
Nepravda č. 10
Kromě toho by taková slavnost neměla být zařazena do programu farní mše, protože se jí účastní pouze věřící, kteří patří do výše uvedené skupiny. A konečně by se neměla konat ve stejnou dobu jako pastorační aktivity farního společenství. Je zřejmé, že jakmile se uvolní jiné místo konání, bude toto povolení zrušeno.
Žádná vatikánská kongregace nemá pravomoc (ačkoli může mít praktické možnosti!) diktovat, co se má objevit ve farním zpravodaji, nehledě na satiru. Pokud by byl v bulletinu zveřejněn otevřeně heretický nebo schizmatický obsah, bylo by to záležitostí místního ordináře a v nejhorším případě Kongregace pro nauku víry.
Kongregace opět trvá na imaginárním "povolení", které nemá žádný základ. Nezapomínejme, že v roce 1997 sama Kongregace ve své oficiální publikaci Notitiae vysvětlila postoj svých odpovědí: "Licet solutiones quae proponuntur potestatem legislativam non habeant, induunt tamen vestem officialem quia actuale magisterium et praxim huius Congregationis exprimunt" (Řešení, která jsou [Kongregací] navrhována, sice nemají legislativní moc, nicméně nabývají oficiální povahy, neboť vyjadřují učení a současnou praxi této Kongregace). Mají tedy určitou váhu - ale ne dostatečnou na to, aby změnily stávající církevní právo, jeho právní zásady, práva a povinnosti biskupů a práva vyplývající z nepominutelných a úctyhodných tradic.
Nepravda č. 11
V těchto ustanoveních není záměr marginalizovat věřící, kteří jsou zakořeněni v předchozí formě slavení...
Tato nestoudná lež nepotřebuje další komentář.
Falešná tvrzení č. 12 a 13
...jen bychom jim chtěli připomenout, že se jedná o ústupek, který má sloužit k jejich dobru (vzhledem k běžnému používání jediného lex orandi římského ritu), a ne o příležitost propagovat předchozí obřad.
Kongregaci se podařilo vměstnat tři chyby do jedné věty (druhá již byla zaznamenána). Zaprvé mylně tvrdí, že používání nepomíjivé a úctyhodné liturgie římské církve, která nebyla nikdy zrušena, protože je nezrušitelná, je spíše ústupkem než přirozeným právem (viz níže č. 17). Za druhé, zdvojnásobuje chybné (protože eklesiologicky nemožné) tvrzení, že reformovaná liturgie Pavla VI. je jediným lex orandi římského ritu. Za třetí tvrdí, že slavení starého obřadu "není příležitostí k propagaci předchozího obřadu", což, ať už to znamená cokoli, odporuje přirozenému veřejnému, komunitnímu a participativnímu rozměru každé legální a platné liturgie, jakož i bytostně misijnímu charakteru církve na zemi [7].
Nepravdy č. 14 a 15
Motu proprio TC má v úmyslu obnovit v celé církvi římského ritu jedinou a stejnou modlitbu vyjadřující její jednotu podle liturgických knih vyhlášených papeži svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu a v souladu s tradicí církve.
Mnozí poukazují na to, že církev římského ritu měla vždy více forem liturgické modlitby, například různé zvyklosti řeholních řádů a zvyklosti některých diecézí, a že tento vzorec pokračuje dodnes v ordinariátním ritu pro bývalé anglikány, který je údajně součástí římského ritu, a přesto se výrazně liší jak od novus ordo, tak od tridentského ritu.
Zjevná snaha o naprostou uniformitu je navíc v rozporu s učením II. vatikánského koncilu.
Kongregace opět tvrdí, že liturgické knihy Pavla VI. a Jana Pavla II. jsou "v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu", což je, jak jsme již řekli, z mnoha důvodů sporné, "a v souladu s tradicí církve", což je zjevně nepravdivé, jak ukázaly tisíce článků a desítky knih. Je "v souladu" s tradicí tak, jako je "v souladu" zcela nová stavba postavená na stejném pozemku, na kterém byla stará stavba nejprve zbourána, tedy chronologicky. Jak se vyjádřil člen konsilia Joseph Gelineau, S.J.:
Pokud se změní formy, změní se i obřad. Změníte-li jeden prvek, změníte význam celku. Ti z nás, kteří poznali a zpívali mši svatou v latině a gregoriánském chorálu, ať si ji zapamatují, pokud mohou. Ať ji porovnají se mší, kterou máme nyní po II. vatikánském koncilu. Nejen slova, ale i melodie a některá gesta jsou odlišná. Po pravdě řečeno, je to jiná liturgie mše [c'est une autre liturgie de la messe]. Je třeba říci bez dvojsmyslů: římský ritus, jak jsme ho znali, už neexistuje [le rite romain tel que nous l'avons connu n'existe plus]. Byl zničen. [Některé zdi starobylé budovy se zřítily, jiné změnily svůj vzhled tak, že se nyní jeví buď jako zřícenina, nebo jako částečná podezdívka jiné budovy]. Římský obřad, jak jsme ho znali, již neexistuje.
To, co je nejvíce v rozporu s tradicí, je falešná filozofie, která je základem celé reformy.
Nepravda č. 16
Diecézní biskup jako moderátor, podporovatel a strážce celého liturgického života musí usilovat o to, aby se jeho diecéze vrátila k jednotné formě slavení...
Papež František a Kongregace rádi znovu a znovu opakují, že diecézní biskup je zodpovědný za liturgický život své diecéze - a hned dodávají, že nemá jinou možnost než plnit jejich příkazy. Nepravdivé je zde tvrzení, že některé z těchto ustanovení zvyšuje autoritu nebo roli biskupa. Tam, kde Summorum Pontificum bere některé záležitosti z rukou biskupů a dává je do rukou kněží, Traditionis Custodes bere téměř všechny důležité záležitosti (kdo z nových kněží může sloužit starý obřad, kde se může sloužit, jaké skupiny k němu mají přístup, jak se může propagovat, jak dlouho může zůstat v platnosti atd.) atd. Jedná se o nejbeznadějnější centralizační a nesynodální krok za poslední desetiletí.
Nepravda č. 17
Tato kongregace, vykonávající autoritu Svatého stolce ve věcech spadajících do její kompetence (srov. TC, č. 7), uvádí, že aby se postupovalo směrem naznačeným v Motu proprio, nemělo by se udělovat povolení k používání Rituale Romanum a Pontificale Romanum, které předcházely liturgické reformě; jedná se o liturgické knihy, které byly stejně jako všechny předchozí normy, pokyny, úlevy a zvyklosti zrušeny (srov. Traditionis Custodes, č. 8).
Kongregace opět tvrdí, že k používání Rituale Romanum a Pontificale Romanum je třeba povolení a že Kongregace má pravomoc tyto knihy povolit nebo zakázat. Ani jedno z toho není pravda. Ani Kongregace není zdrojem pravomoci biskupů povolit volné užívání Rituale Romanum, ani nemůže být biskupova svoboda rozlišování a přízeň omezena na osobní farnosti starého ritu.
Kongregace překvapivě téměř mimochodem uvádí, že Rituál a Pontifikál "byly zrušeny", aniž by poukázala na jediný důkaz, že k takovému zrušení došlo právně a výslovně. Odkaz na TC je pro tento účel směšně neadekvátní, protože by měl být nějaký důvod si představit, že tyto knihy jsou v rozporu s (jinými) normami TC, když žádný nejsou Papež Benedikt XVI. v reflexi na závěry komise kardinálů za Jana Pavla II. formuloval své důvody, proč se domnívá, že usus antiquior in toto nebyl zrušen: "To, co předchozí generace považovaly za posvátné, zůstává posvátné a velké i pro nás a nelze to najednou zcela zakázat nebo dokonce považovat za škodlivé. Je povinností nás všech zachovat bohatství, které se vyvinulo ve víře a modlitbě církve, a dát jim místo, které jim náleží" (Dopis biskupům, 7. července 2007). Vyslovil tak univerzální zásadu, že je nemyslitelné, aby církev někdy zakázala nebo mohla zakázat tradiční obřad [9].
Nepravda č.18
Při provádění těchto ustanovení je třeba dbát na to, aby všichni, kdo jsou zakořeněni v předchozí formě slavení, plně pochopili hodnotu slavení v rituální formě, kterou nám dala reforma II. vatikánského koncilu.
V tomto úryvku se zdá, že "doprovázet" věřící znamená "zajišťovat zastavení formy, kterou věřící milují". V dokumentech papeže Františka se však zdá, že "doprovázení" znamená nechat lidem to, o čem jsou v současnosti přesvědčeni, že je pro ně dobré (nebo dostatečně dobré či nezbytné), aniž by na ně byla kladena další břemena nebo požadavky. Dochází tedy k vážnému nedorozumění, které text znehodnocuje.
Nepravda č. 19
To by se mělo dít prostřednictvím řádné formace, která odhalí, jak je reformovaná liturgie svědectvím nezměněné víry, výrazem obnovené eklesiologie a hlavním zdrojem spirituality křesťanského života.
Nejde ani tak o čistou lež, jako spíše o spletitý uzel nedůslednosti. Pokud je víra vyjádřená novým obřadem skutečně "nezměněná" oproti víře vyjádřené starým obřadem, proč by staré lex orandi nemělo být nadále povoleno nebo podporováno, ale na jeho místo by mělo být dosazeno nové? Pokud je "obnovená eklesiologie" v podstatě stejná a liší se pouze v bodech, na které se klade důraz, jak by to mohlo být důvodem pro zákaz jedné formy a zavedení jiné? Různé liturgické obřady mají velké rozdíly v důrazech. Pokud je eklesiologie jiná a nová verze je lepší, zatímco stará je nedostatečná, jak se tento závěr může vyhnout zpochybnění diachronní věrnosti Kristovy církve?
Pokud je navíc "reformovaná liturgie" "hlavním zdrojem spirituality křesťanského života", kam to řadí katolíky východního obřadu? Pokud mohou čerpat ze své tradice, jakkoli odlišné (a dokonce protichůdné) od Novus Ordo, nějakou křesťanskou spiritualitu, nemohli by římští katolíci čerpat ze své tradice, jednou schválené a jednou univerzální?
Nepravda č. 20
Pokud kněz, kterému bylo povoleno používat Missale Romanum z roku 1962, neuznává platnost a oprávněnost koncelebrace - odmítá koncelebrovat zejména mši svatou - může tuto úlevu nadále využívat? Nikoliv.
Než však biskup zruší koncesi k používání Missale Romanum z roku 1962, měl by se postarat o navázání bratrského dialogu s knězem, aby se ujistil, že tento postoj nevylučuje platnost a legitimitu liturgické reformy, učení II. vatikánského koncilu a magisteria nejvyšších papežů, a doprovodit ho k pochopení hodnoty koncelebrace, zejména při mši svaté.
Pohled na koncelebraci, který se objevuje v Response, mylně předpokládá, že současná praxe koncelebrace je taková, jakou ji odhlasovali otcové II. vatikánského koncilu, a že je slučitelná s historickou praxí západní církve - oba předpoklady jsou snadno vyvratitelné.
Kromě toho se pojem "platnost" může vztahovat pouze na svátostnou platnost, která není koncelebrací tak či onak ovlivněna. Pokud "legitimní" znamená právně upravený a povolený, nemohli by kněží, kteří uznávají svátostnou platnost koncelebrované mše - dokonce ani ti, kteří nikdy nechtějí koncelebrovat - popřít, že obřad koncelebrace byl právně upraven a úředně vydán. Není tedy možné pochopit, jak může být přání nesloužit koncelebraci a/nebo se účastnit chóru považováno za známku chyb, o nichž se zmiňují Responsa.
Právo kněze na individuální slavení je znovu potvrzeno II. vatikánským koncilem a důrazně potvrzeno kanonickým právem; Kongregace nemá žádnou pravomoc toto právo zrušit nebo mu klást nepřiměřené podmínky.
Nepravda č. 21
Výslovné odmítnutí účasti na koncelebraci, zejména při mši svaté, se zdá být výrazem nepřijetí liturgické reformy a nedostatku církevního společenství s biskupem, což jsou nezbytné požadavky...
Existují četná znamení církevního společenství, jimiž je zjevně vyjádřeno přijetí reformovaného liturgického obřadu knězem - chápaného v přísně omezeném smyslu, který by byl teologicky vyžadován - a také jeho jednota s biskupem (viz druhá polovina tohoto článku).
Nepravda č. 22
Druhý vatikánský koncil sice potvrdil vnější pouta začlenění do církve - vyznání víry, svátosti, přijímání - ale zároveň se svatým Augustinem potvrdil, že setrvání v církvi nejen "tělem", ale také "srdcem" je podmínkou spásy (srov. Lumen gentium, č. 14).
Tento citát z TC zavádějícím způsobem cituje jak Augustina, tak Lumen gentium, jak na to poprvé upozornil kardinál Müller 19. července 2021 - Kongregacë získala dostatek času na opravu chyby, což samozřejmě neudělala - jak nedávno odhalil Reid Turner na OnePeterFive.
Nepravda č. 23
Článek 3 § 3 Motu proprio TC uvádí, že čtení se mají hlásat v lidovém jazyce s použitím překladů Písma svatého pro liturgické použití, schválených příslušnými biskupskými konferencemi.
Kongregace zřejmě neví, že žádný moderní překlad Bible schválený biskupskou konferencí neodpovídá textu Vulgáty usus antiquior. Nebylo by správné nahrazovat církevně schválená čtení v oltářním misálu jinými čteními, která se od nich výrazně liší; latinská čtení jsou totiž nedílnou součástí usus antiquior a jako taková se musí číst nebo zpívat, i když se následně pro pomoc shromážděným čte překlad do místního jazyka [10].
Nepravda č. 24
Vzhledem k tomu, že texty čtení jsou obsaženy v samotném misálu, a neexistuje tedy žádný samostatný lekcionář, a aby bylo možné dodržet ustanovení Motu proprio, je nutné se nutně uchýlit k překladu Bible schválenému jednotlivými biskupskými konferencemi pro liturgické použití, přičemž se volí perikopy uvedené v Missale Romanum z roku 1962... Vydání lekcionáře, kromě toho, že překonává "plenární" formu Missale Romanum z roku 1962 a vrací se ke starobylé tradici jednotlivých knih odpovídajících jednotlivým službám, naplňuje se přání Sacrosanctum Concilium, č. 1, ze dne 12. prosince 2003. 51...
Jak poprvé upozornil Joseph Shaw, zdá se, že kongregace ani neví, že pro čtení ve starém ritu existují samostatné knihy. Ve skutečnosti existuje několik takových knih: Epistolarium, Evangeliarium a Lectionarium, které spojuje předchozí dvě. Ano, oltářní misál je missale plenarium, které obsahuje také všechna čtení, antifony a modlitby, ale samostatná kniha čtení je stále nezbytná pro slavení slavnostní mše, stejně jako samostatné knihy hymnů pro scholu. Představitelům kongregace by mohlo pomoci, kdyby se dostali trochu ven a zažili tradiční liturgický život. Možná by někteří proti své nehorázné nevědomosti našli lék.
Nepravda č. 25
Je třeba připomenout, že současný lekcionář je jedním z nejcennějších plodů liturgické reformy II. vatikánského koncilu.
Podle mého názoru je to největší a nejsubtilnější lež ze všech, kterou zastánci reformované liturgie nejčastěji opakují ad nauseam; připomínám Shakespearovu větu: "jako ten, kdo vždycky mluví lživě, činí svou paměť takovým hříšníkem, že nakonec věří, že jeho lež je pravdivá" (Bouře, I, 2, 99-102). Stejně jako v případě jiných aspektů reformy se v posledních letech rozsáhle pracovalo na slabých stránkách nového lekcionáře: na jeho odklonu od starého obsahu, nestravitelném rozsahu a paměť omezujícím rozptylu, studovaných vynechávkách, akademických a umělých předpokladech, nesouladu se svatodušním cyklem atd. Dosud nejobsáhlejší studií je "A Systematic Critique of the New Lectionary, On the Occasion of Its Fiftieth Anniversary" (Systematická kritika nového lekcionáře u příležitosti jeho padesátého výročí), ale zájemci se mohou seznámit také s knihami "Not Just More Scripture, But Different Scripture-Comparing the Old and New Lectionaries" (Nejen více Písma, ale jiné Písmo - srovnání starého a nového lekcionáře); "A Tale of Two Lectionaries: Qualitative versus Quantitative Measures" (Příběh dvou lekcionářů: kvalitativní versus kvantitativní opatření); "Who was Captain of the Ship in the Liturgical Reform? Padesáté výročí trapného dopisu".
Nepravda č. 26
Článek 4 latinského textu (který je oficiálním textem, na který se odkazuje) zní takto: "Presbyteri ordinati post ha Litteras Apostolicas Motu Proprio datas promulgatas, celebrare volentes iuxta Missale Romanum anno 1962 editum, petitionem formalem Episcopo dioecesano mittere debent, qui, ante concessionem, a Sede Apostolica licentiam rogabit". Nejedná se o pouhé poradní stanovisko, ale o nezbytné oprávnění, které diecéznímu biskupovi uděluje Kongregace pro bohoslužbu a kázeň svátostí, která vykonává autoritu Svatého stolce v záležitostech spadajících do její kompetence. (srov. TC, č. 7). Teprve po obdržení tohoto povolení bude moci diecézní biskup povolit kněžím vysvěceným po vydání Motu proprio (16. července 2021) slavit podle Missale Romanum z roku 1962.
Již několik měsíců se lidé ptají, kdy bude vytvořen "autoritativní" latinský text Motu proprio. Responsa odhalila, že takový latinský text byl nakonec vytvořen na základě jedné nebo více verzí v lidovém jazyce, které mu předcházely - a také že v něm byly provedeny některé zajímavé změny.
Například v textech v místním jazyce se uvádělo, že kněží vysvěcení po 16. červenci 2021, kteří chtějí sloužit starou mši, musí podat žádost biskupovi a ten se musí před udělením povolení poradit s Apoštolským stolcem. V latinském textu to bylo změněno: nyní musí biskup obdržet "licenci", tj. výslovné povolení od Svatého stolce. Responsa pak má tu drzost říci: "Toto pravidlo má pomoci diecéznímu biskupovi posoudit takovou žádost: jeho posouzení bude Kongregací pro bohoslužbu a disciplínu svátostí náležitě zohledněno.".
Přeložme si to jednoduše: biskupům, kteří jsou pro vyhovění žádostem nově vysvěcených kněží sloužit starou mši, je třeba "pomoci", aby dospěli k opačnému závěru, a způsob, jakým se jim tato pomoc poskytne, je odepření požadovaného povolení. Opět vidíme, jak si Vatikán váží biskupů - ideální pro dobu synodality!
Mluvím zde o nepravdě, protože žádný kněz nepotřebuje svolení svého biskupa, aby se učil nebo sloužil starou mši, alespoň v soukromí. Plánovaná veřejná mše jako taková spadá spíše do sféry dohledu biskupa; ten by měl právo vědět, i když ne nutně povinnost zjistit, jaké mše jeho duchovní slouží. Za normálních pastoračních okolností však žádný biskup nepotřebuje Svatý stolec k tomu, aby schvaloval veřejné mše svého kléru, stejně jako nepotřebuje Svatý stolec k tomu, aby mu diktoval, co patří do farních bulletinů nebo zda může biřmovat děti starým obřadem. Urážka, kterou TC a Responsa uštědřily každému biskupovi na světě, si zaslouží, aby byla opětována politikou vědomé nekonzultace a místního rozhodování pro dobro věřících, kteří jsou v jeho péči.
Nepravda č. 27
Motu proprio jasně vyjadřuje přání, aby to, co je obsaženo v liturgických knihách promulgovaných papeži svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu, bylo uznáno jako jedinečné vyjádření lex orandi římského ritu: je proto naprosto nezbytné, aby kněží vysvěcení po zveřejnění Motu proprio sdíleli toto přání Svatého otce.
"Nezbytné? V jakém smyslu? Je to nezbytné pro spásu? Zřejmě ne. Je to nezbytné pro sledování Druhého vatikánského koncilu? Zjevně ne, protože nastínil reformu, ale reformu neprovedl ani neučil, že by se měl zavrhnout jakýkoli tradiční obřad - a ani to udělat nemohl. Je to nezbytné pro společenství s papežem a biskupy? Zřejmě ne, protože církevní společenství má zásadnější požadavky, které nezávisí na konkrétních liturgických zvycích nebo obřadech. Je nezbytné řídit se učením I. vatikánského koncilu o univerzální jurisdikci papeže? Zřejmě ne, pokud chápeme, že papežství existuje proto, aby zachovávalo a chránilo společné dobro církve, k němuž patří i přijímání a předávání jejího liturgického dědictví, a že jedna věc je vytvářet nové obřady, ale něco jiného je snažit se zrušit nebo zakázat obřady tradiční.
Nepravda č. 28
Všichni seminaristé, kteří se snaží jít s péčí ve směru naznačeném papežem Františkem, jsou povzbuzováni, aby doprovázeli budoucí jáhny a kněze v pochopení a prožívání bohatství liturgické reformy, kterou si přál Druhý vatikánský koncil. Tato reforma posílila všechny prvky římského ritu a podpořila - jak si přáli koncilní otcové - plnou, vědomou a aktivní účast celého Božího lidu na liturgii (srov. Sacrosanctum Concilium č. 14), která je hlavním zdrojem autentické křesťanské spirituality.
Jeden z omylů jsme zde již komentovali: liturgickou reformu, kterou si přál II. vatikánský koncil, nelze chápat jako totožnou s tím, co dnes nazýváme reformovanou liturgií. Největším omylem je však tvrzení, že reforma "posílila všechny prvky římského ritu".
Je těžké pochopit, jak může reforma, která vynechala tolik z dřívější církevní bohoslužby - nejen v euchologickém obsahu (modlitebním textu), ale i ve svatodušním cyklu, ve ztrátě krásy časového cyklu (s takovými starobylými prvky, jako jsou Popeleční středy, roráty, Zjevení Páně, Septuaginty, pašijové období, jedinečný charakter Tridua, neobvyklé pryky v době velikonoční, oktáv Letnic, doba po Letnicích) ve zrušení pečlivých rubrik a znamení úcty k eucharistii, symbolických gest, předmětů a rouch, v opuštění souhry čtyř menších a tří větších řádů, odkazů na askezi, ďábla, nebe a peklo, složité souhry mezi mší a breviářem a tak dále, ve výčtu, který by rychle vydal na knihu - je, jak jsem řekl, těžké pochopit, jak by někdo mohl tvrdit, že taková reforma "zlepšila" (!) "každý prvek" (!) "římského ritu" (!). Velká část reformy spočívala v demontáži a potlačování, vymýšlení a míchání nejrůznějších prvků: pseudorománských, neřímských a protiřímských.
Kdyby lži mohly vyhrávat ceny, tahle by dostala zlatou medaili.
Nepravda č. 29
Vztahuje se povolení udělené diecézním biskupem slavit podle Missale Romanum z roku 1962 pouze na území jeho vlastní diecéze? Odpověď zní: kladně.
Z již uvedených důvodů je zřejmé, že stejně jako kněz nepotřebuje žádné povolení k tomu, aby mohl sloužit mši soukromě a v některých případech i veřejně, může sloužit mši ve starém obřadu, kdekoli se nachází, v souladu s obvyklými normami a zvyklostmi, které by se vztahovaly na sloužení mše za takových okolností.
Nepravda č. 30
Pokud je pověřený kněz nepřítomen nebo se nemůže dostavit, musí mít osoba, která ho zastupuje, také formální pověření? Odpověď zní: kladně.
Právě toto dubium a odpověď na něj ukazují, s jak podlou krutostí máme co do činění. Řekněme, že kněz, který je "oprávněn" odříkávat M.T.L., onemocní a jediný náhradník, kterého lze povolat, je "neoprávněný" kněz. Podle kongregace by měla být mše zrušena nebo místo ní sloužena mše nového obřadu. To je v rozporu s dobrem věřících a spásou duší, což je nejvyšší zákon, který řídí všechny ostatní. Proto tato odpověď nemá žádnou váhu.
Nepravda č. 31
Musí mít jáhni a ordinovaní služebníci, kteří se účastní slavení podle Missale Romanum z roku 1962, povolení diecézního biskupa? Odpověď zní: kladně.
Každý jáhen má právo sloužit jako jáhen při jakékoli katolické liturgii, která se koná s výslovným nebo skrytým svolením místního ordináře, a to z toho důvodu, že jím je, a za předpokladu, že se nedopustil ničeho, co by ho diskvalifikovalo. Je-li liturgie schválena, je tím ipso facto schváleno i zapojení dalších služebníků, které obřad vyžaduje.
Falešná tvrzení č. 32 a 33
Farář nebo kaplan, který v rámci svého úřadu slaví ve všední dny podle současného Missale Romanum, které je jedinečným vyjádřením lex orandi římského ritu, nesmí binovat při slavení podle Missale Romanum z roku 1962, ať už se skupinou nebo soukromě. Není možné udělit binaci s odvoláním na neexistenci "oprávněného důvodu" nebo "pastorační nutnosti", jak to vyžaduje kánon 905 § 2: právo věřících slavit eucharistii není vůbec popřeno, protože se jim nabízí možnost účastnit se eucharistie v její současné rituální podobě.
Jak upozornila Společnost pro latinskou mši, tato odpověď je v rozporu s výsadním právem biskupa - které CDW nemá pravomoc zrušit - rozhodovat o kombinaci pro své duchovní. Reakce je natolik zaujatá snahou zabránit používání misálu z roku 1962, že zcela ignoruje nejčastější důvod této kombinace, kterým je nabídka různých časů mše, aby se jí mohl zúčastnit co největší počet věřících. Například ve farnosti, kde ranní a večerní mši slouží stejný kněz, není důvod, proč by jedna mše nemohla být podle misálu z roku 1969 a druhá podle misálu z roku 1962. To odhaluje druhou chybu: odpověď předpokládá kněze, který vykonává svůj pastorační úřad s použitím misálu z roku 1969, ale jak jsme viděli, není žádný kanonický důvod popírat, že kněz může vykonávat svůj pastorační úřad stejně dobře nebo lépe s použitím misálu z roku 1962. Ve skutečnosti znám více než několik diecézních kněží, kteří běžně slouží jedinou denní mši svatou podle misálu z roku 1962, a nic v TC ani v Responsu tomu nemůže zabránit.
* * *
Jelikož jsou kompromitovány tolika závažnými omyly v ekleziologii, svátostné teologii a liturgické vědě, poznamenané všudypřítomnými nedorozuměními a kanonickými porušeními, je nemožné vyhnout se dvojímu závěru, že (a) Responsa jsou nelegitimní a nemají závaznou platnost a (b) že prefekt kongregace je odborně nekompetentní a neschopný plnit své závažné povinnosti.
Při pohledu na toto mohutné hnízdo lži by člověk mohl zvolat spolu s Falstaffem: "Pane, Pane, jak je tento svět oddán lži!" (Jindřich IV, část 1, V, 4, 140). Nebo si můžeme vzít slova žalmisty, která se modlíme při chválách v tradičním Božím oficiu již 2000 let (ale v liturgii hodin Pavla VI. jsou vynechána, protože jsou "obtížná pro moderního člověka"):
Ti, kdo se snaží zničit můj život, sestoupí do hlubin země;
Budou vydáni moci meče, stanou se kořistí šakalů.
Král se však bude radovat z Boha, všichni, kdo mu přísahají, se budou chlubit;
neboť ústa lhářů budou zacpána. [11]
A v Žalmu 5:
Budeš nenávidět všechny, kdo páchají nepravost:
Zničíš všechny, kdo mluví lež.
Krvežíznivce a podvodníka si Pán oškliví.
Já však v množství tvého milosrdenství vstoupím do tvého domu;
Budu se klanět v tvém svatém chrámu v tvé bázni.
Veď mě, Pane, ve své spravedlnosti:
kvůli mým nepřátelům, nasměruj mou cestu před tebou.
V jejich ústech totiž není pravda, jejich srdce je marné.
Jejich hrdlo je otevřený hrob:
jednali lživě svými jazyky.
Suď je, Bože. Ať padnou ze svého podvodu:
podle množství jejich špatnosti je vyžeňte:
Vždyť tě popudili, Hospodine."[12]
Na závěr bych rád uvedl slova otce Johna Hunwického z článku, který publikoval 22. ledna 2014, a která v současné době nabývají na aktuálnosti:
Summorum Pontificum právně potvrdilo, že latinská církev žila zhruba čtyři desetiletí ve lži. Vetus Ordo nebyl legitimně zakázán. Velká část pronásledování zbožných kněží a laiků, k němuž došlo během těchto desetiletí, je proto dnes považována za vis sine lege [nezákonnou moc]. To, že se tak dlouho děje v souvislosti s obětí mše svaté, která je jádrem života církve, svědčí o hluboké chorobě v latinské církvi. A Velká lež byla posílena množstvím Malých lží... že koncil nařídil změnu pořadí svatyní... že nařídil výhradní používání místního jazyka... Faktický stav vytvořený Velkou lží a Malými lžemi dohromady by neměl být považován za normativní. Jeho pochybný původ by mu měl dodat jistou míru provizoria, a to i (možná zejména) pro ty, kterým vyhovuje. Útok na františkány Neposkvrněné naznačuje, že v nejvyšších patrech církevní správy jsou lidé, kteří dosud nepochopili ani právní závěry Summorum Pontificum, ani jeho pastorační výzvu k harmonii.
_________________________________
[1] Z mnoha prací, které byly publikovány od 18. prosince, bych vřele doporučil Hazella, Campbella, Murraye, Chessmana, Pocqueta du Haut Jussé, Basdena a Mosebacha; čtenáři mohou také najít hodnotu v mé reakci na Responsa. Sborník Od Benediktova míru k Františkově válce obsahuje množství článků, přednášek, esejů a rozhovorů, které hlouběji popisují a vyvracejí nepravdy shrnuté v tomto článku.
[2] V motu proprio: "Liturgické knihy promulgované svatým Pavlem VI. a svatým Janem Pavlem II. jsou v souladu s dekrety II. vatikánského koncilu jediným [recte: jediné] vyjádření lex orandi římského ritu"; "reforma, kterou si přál II. vatikánský koncil..."; "liturgická reforma, kterou nařídil II. vatikánský koncil..."; "...jedno z klíčových opatření II. vatikánského koncilu..."; "...liturgická reforma, kterou si přál II. vatikánský koncil...". Takové formulace míjejí koncilní přání se skutečnými výsledky práce koncilu, o které se vždy vedly spory.
[3] Text v němčině: Wolfgang Waldstein, "Zum motu proprio Summorum Pontificum", Una Voce Korrespondenz 38/3 (2008): 201-214. Na tento odstavec nás upozornil Ruben Peretó Rivas. A tak byl Ratzinger o něco více než deset let po skončení koncilu ochoten bez okolků prohlásit, že nový misál, který byl promulgován o pouhých sedm let dříve, je něco zcela jiného, než co Sacrosanctum Concilium a koncilní otcové předpokládali. Ať to stojí, co to stojí, je to v souladu s tím, co jsem viděl při studiu koncilních rozprav. Připomeňme si, že generální magistr dominikánů pronesl řeč, v níž varoval, že pokud si koncil nedá pozor, latina z kostelů brzy zmizí, což bylo přijato se smíchem, protože šlo o tak absurdní myšlenku.
[4] Srovnejte zvláštní formulaci, která se objevuje později v Response: "v celé církvi římského obřadu jedna a tatáž modlitba vyjadřuje její jednotu". Latinští katolíci však již mají více reformovaných obřadů, jako je ambrosiánský a mozarabský v běžném používání; přesto se zdá, že tato mnohost nepředstavuje pro jednotu latinské církve žádné nebezpečí. Navíc je jasné, že František a CDW by se neodvážili říci, že velká rozmanitost východních katolických obřadů je problém. Proč by měly být různé způsoby mše problémem, pokud s tridentským obřadem není něco skutečně nepořádku? Ve skutečnosti tomu věří, ale dávají si pozor, aby to neřekli otevřeně, protože pak by se jejich modernismus ukázal v plné kráse.
[5] Jak připomněl Jan Pavel II. americkým aktivistickým biskupům v roce 1998: "Aktivní účast jistě znamená, že všichni členové společenství se gesty, slovem, zpěvem a službou podílejí na bohoslužebném úkonu způsobem který není nic jiného než nečinnost.
Aktivní účast však nevylučuje aktivní pasivitu ticha, klidu a naslouchání, ba naopak ji vyžaduje. Věřící nejsou pasivní, například když poslouchají čtení nebo homilii nebo sledují modlitby celebranta, písně a hudbu liturgie. Jsou to zážitky ticha a klidu, ale svým způsobem jsou hluboce aktivní. V kultuře, která nepodporuje ani nepropaguje meditační klid, se umění vnitřního naslouchání učíme jen s obtížemi. Zde vidíme, že liturgie, ačkoli musí být vždy náležitě inkulturovaná, musí být také kontrakulturní" (Promluva Ad limina k biskupům severozápadních Spojených států, 9. října 1998).
[6] "Antikulturní": slovní hříčka se slovem "inkulturovaný". K inkulturaci musí existovat (částečně) dobrá a krásná kultura, z níž může posvátná liturgie čerpat, jak tomu bylo ve většině případů setkání církve s pohanskými kulturami od starověku. Moderna se však vyznačuje útokem na řád, krásu, posvátnost, na život jako takový, a směřuje tak k rozpadu kultur. Když se liturgie přizpůsobí modernosti, stává se antikulturou, to znamená, že ztrácí své pozitivní kulturní kvality a stává se další rozkladnou silou.
[7] Kodex kanonického práva mezi účely, pro které mohou v církvi existovat sdružení věřících, : "podporovat veřejnou bohoslužbu" (kán. 298; srov. kán. 685 z roku 1917). To je samozřejmě dobrá věc, kterou církev uznává. CDW na tom opět nemůže nic změnit.
[8] Demain la liturgie: Essai sur l'évolution des assemblées chrétiennes (Paris: Les Éditions du Cerf, 1977), 9-10.
[9] Pravidlo 200 let uvedené v Quo Primum podporuje tento názor: obřad mladší než 200 let si nemůže nárokovat rodokmen, zaručenou pravověrnost a podporu celé církve, kterou si může nárokovat a musí získat obřad starý několik století nebo dokonce tisíciletí. Je proto vrcholem ironie, že se František odvažuje srovnávat s Piem V., když (jak mnozí zdůraznili) vlastní pravidlo Pia V. by okamžitě anulovalo Novus Ordo, zejména na základě Františkových vlastních premis, že (a) Novus Ordo je natolik odlišný od tridentského ritu, že oba rituály nelze považovat za partikulárně kompatibilní, a (b) že kněží, kteří slaví tridentský ritus, jsou jako kněží, kteří získávají "birituální" fakulty!
[10] Je pravda, že instrukce Universae Ecclesiae z roku 2011 se snažila potvrdit, že při tiché mši svaté lze číst výhradně v lidovém jazyce. V té době se to nesetkalo s takovou kritikou, jakou by si to zasloužilo, a jeden vlivný církevní kardinál dokonce zašel tak daleko, že v Chartres sloužil pontifikát s liturgií, při níž se latinská čtení zcela vynechala.
[11] Ž 63,9-11 RSV [62,10-12 Vul.]
[12] Ž 5,7-11 Kromě toho se pojem "platnost" může vztahovat pouze na svátostnou platnost, která není koncelebrací tak či onak ovlivněna. Pokud "legitimní" znamená právně upravený a povolený, pak kněží, kteří uznávají svátostnou platnost koncelebrované mše - dokonce i ti, kteří nikdy nechtějí koncelebrovat - nemohou popřít, že koncelebrující obřad byl právně upraven a úředně vydán. Není tedy možné pochopit, jak může nebo má být přání nesloužit koncelebraci a/nebo se účastnit chóru považováno za známku chyb, o nichž se zmiňují Responsa.
Právo kněze na individuální slavení je potvrzeno II. vatikánským koncilem a důrazně zakotveno v kanonickém právu; Kongregace nemá žádnou pravomoc toto právo rušit nebo mu klást nepřiměřené podmínky.
Pramen: Chiesa e post Concilio
