Synoda selhala: všichni prohráli, nejvíce katolická morálka
Den po synodě o rodině se zdálo, že všichni vyhráli. Zvítězil papež František, protože se mu podařilo najít text kompromisu mezi protikladnými postoji. Zvítězili progresisté, protože text schválil připuštění rozvedených a civilně sezdaných k Eucharistii, zvítězili konzervativci, protože text neobsahuje výslovnou zmínku o připuštění rozvedených k přijímání a odmítá „homosexuální manželství“ a „gender – teorii“.
Abychom ovšem lépe pochopili, jak záležitosti skutečně proběhly, je třeba začít od večera 22. října, kdy byla synodním otcům předána závěrečná zpráva, a to komisí jmenovanou ad hoc na základě korektur k Instrumentum laboris, které podaly pracovní skupiny podle jazykových oblastí (circuli minores).
K velkému překvapení synodních otců byl text předaný ve čtvrtek večer pouze v italštině s absolutním zákazem poskytnout ho nejen tisku, ale také 51 auditorům a dalším účastníkům shromáždění. Text vůbec nerespektoval 1355 oprav navržených v průběhu tří předcházejících týdnů a předkládal v podstatně obsah Instrumentum laboris včetně těch paragrafů, které byly předmětem největší kritiky: o homosexualitě a přijímání rozvedených a sezdaných. Diskuze byla stanovena na příští den ráno s možností připravit nové návrhy oprav jen jako poznámky k textu, a to v jazyce, který ovládá je část synodních otců.
Ráno 23. října se papež František, který velmi pozorně sledoval průběh všech prací, ocitl nečekaně před odmítnutím dokumentu redigovaného příslušnou komisí. V diskuzi vystoupilo 51 synodních otců a většina z nich odmítala text podporovaný Svatým otcem.(*)
Dokument nemohl být příští den předložen v aule, protože hrozilo nebezpečí, že ho přijme jen menšina a vyvolá to velký rozkol. Kompromisní řešení vzešlo od teologů kroužku „Germanicus“ , ke kterém náležel kardinál Kasper, ikona progresismu, a kardinál Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry. Komise mezi pátkem poledne a sobotou ráno vypracovala nový text, který byl předložen v aule v sobotu ráno 24. října. Bylo o něm hlasováno odpoledne a obdržel pro každý paragraf kvalifikovanou dvoutřetinovou většinu, což při počtu 265 otců představuje přesně 177 hlasů.
V sobotním briefingu kardinál Schönborn anticipoval závěr, pokud jde o nejdiskutovanější bod znovusezdaných rozvedených:
»O tom se hovoří, o tom se hovoří s velkou pozorností, ale klíčovým slovem je „rozlišování“ a já vás všechny vyzývám, abyste si nemysleli, že je zde jen černé a bílé, prosté ano nebo ne, je třeba rozlišovat, a to je právě slovo sv. Jana Pavla II. ve Familiaris consortio: nutno použít rozlišování, protože situace jsou různé a nutnosti tohoto rozlišování se učil papež František jako dobrý jezuita od mládí: rozlišovat znamená hledat a pochopit, jaká je situace toho či onoho páru nebo osoby.«
Rozlišování a integrace je název paragrafů 84, 85 a 86. Nejkontroverznější je onen 85, který zakládá otevření možnosti přístupu ke svátostem pro rozvedené a civilně sezdané, aniž by se zmiňoval výslovně o přijímání, a byl schválen 178 hlasy pro, 80 proti, 7 se zdrželo hlasování. Jeden jediný hlas nad potřebné dvě třetiny.
Obraz papeže Františka na konci biskupské synody nevychází posílený, ale zamlžený a oslabený. Dokument, který předložil, byl ve skutečnosti v biskupském shromážděním evidentně odmítnut většinou synodních otců 23. října, který je jeho „černým dnem“. Závěrečná řeč papeže Bergoglia nevyjadřuje pražádné nadšení ze závěrečné Relatio, nýbrž opakovaný nesouhlas se synodními otci, kteří hájili tradiční pozice. Proto mezi jiným v sobotu večer řekl:
...uzavřít tuto synodu znamená obnažit uzavřená srdce, která se často skrývají dokonce za církevním učením anebo za dobrými úmysly, usazují se na Mojžíšovu katedru, odkud někdy nadřazeně a povrchně posuzují obtížné případy a zraněné rodiny (…)
Znamená to, že církev se prohlásila za církev chudých v duchu a hříšníků hledajících odpuštění; nikoli jenom spravedlivých a svatých, nýbrž těch spravedlivých a těch svatých, kteří se cítí chudými a hříšnými.
Znamená to, že se snažila otevřít horizonty, překonat konspirativní hermeneutiku či uzavřenost perspektiv, bránit a šířit svobodu dětí Božích, předat krásu křesťanské novosti někdy zakrytou vráskami archaického jazyka nebo prostě nesrozumitelnou.
Slova tvrdá, která vyjadřují hořkost a nespokojenost: rozhodně ne slova vítěze.
Byli poraženi také progresisté, nejen proto, že byla vyloučena jakákoliv pozitivní zmínka o homosexualitě, ale i otevření pro rozvedené znovuoddané je mnohem méně výslovné, než chtěli. Ale ani konzervativci nemohou opěvovat vítězství. Jestliže jen 80 synodních otců, třetina shromáždění, hlasovala proti paragrafu 86, znamená to, že je to nedostačující počet. Skutečnost, že tento paragraf prošel většinou jednoho hlasu, nesmazává ovšem jed, který v sobě obsahuje.
Podle závěrečné Relatio účast rozvedených sezdaných na životě církve je možno vyjádřit v různých službách. Je třeba především
… rozlišovat různé formy vylučování, které jsou aktuálně praktikovány v oblasti liturgické, pastorační, výchovné a institucionální a které mohou být překonány. Oni se nejen nesmí cítit jako exkomunikovaní, ale mohou žít a zrát jako živé údy živé církve (n. 84).
Návod k doprovodu a rozlišování orientuje tyto věřící k tomu, aby si uvědomovali svou situaci před Bohem. Rozhovor s knězem, na interním fóru, přispívá k formaci správného úsudku o tom, co je překážkou možnosti plné účasti na životě církve, a o krocích, které mohou přispět k jejímu růstu (n. 86).
Ale co znamená být „živými údy církve“, jestliže někdo není ve stavu milosti a přistupuje k svatému přijímání? Nepředstavuje pro laika nejplnější účast na životě církve právě účast na svátosti Eucharistie? Praví se zde, že aktuální formy vyloučení v oblasti liturgické, pastorační, výchovné a institucionální mohou být překonány „ případ od případu“, když se postupuje „via discretionis“.Může být vyloučení ze svátostné účasti překonáno? Text to ani nepotvrzuje, ani nevylučuje. Dveře nejsou dokořán, ale zůstávají pootevřeny a není možno popřít, že se otevřou.
Relatio nepotvrzuje rozvedeným sezdaným právo přistupovat k přijímání, tedy právo na cizoložství, ale de facto upírá církvi právo definovat veřejně, že rozvedení sezdaní žijí v cizoložství, a přenechává odpovědnost za tuto skutečnost svědomí pastýřů a samotných sezdaných rozvedených. Abychom to vyjádřili slovy Dignitatis Humanae, nejedná se o právo „souhlasné“ k cizoložství, ale oprávo „negativní“: nebrání se vykonat je, tedy o právo imunity proti jakémukoliv nátlaku v morální oblasti. Podobně jako v Dignitatis Humanae je smazáno základní rozlišení mezi forum internum, které se týká věčné spásy jednotlivých věřících, a forum externum,tedy týkající se veřejného dobra společenství věřících.
Svaté přijímání totiž není jen akt výlučně individuální, ale je vykonáván před veřejností věřících. Církev, aniž by vstupovala do vnitřní oblasti, vždy zakazovala přijímání rozvedených sezdaných také proto, že se jedná o veřejný hřích páchaný před vnějším fórem. Mravní zákon, který zavazuje svědomí, se stává záležitostí nejen teologickou a mravní, ale také kanonickou.
Relatio finalis se tak spojuje v tomto aspektu se dvěma Motu proprio papeže Františka, o kterých se vyjádřil historik boloňské školy v Corriere della Sera 23. října:
Tím, že Bergoglio dal biskupům právo rozhodnout o nulitě manželství, změnil nikoliv status rozvedených, ale mlčky nesmírně reformoval papežství.
Zmocnění diecézního biskupa, aby jako jediný soudce vedl zkrácený proces a dospěl k výroku o neplatnosti sňatku, je analogické k právu rozhodovat o morálních podmínkách rozvedených sezdaných.
Jestliže biskup bude mít zato, že průběh duchovního růstu osoby, která žije v druhém svazku, je dovršen, může tato osoba přistupovat k přijímání.
Projev papeže Františka ze 17. října naznačuje „decentralizaci“ církevního pojetí morálky „případ od případu“. 24. října pak řekl:
S výjimkou dogmatických otázek jasně definovaných církevním magisteriem, jsme také viděli, že to, co se zdá normální biskupovi jednoho kontinentu, může být podivné, ba téměř skandální pro biskupa druhého kontinentu; to, co je považováno za pošlapání práva v jedné společnosti, může být samozřejmým a nedotknutelným předpisem v jiné; to co je pro některé svoboda svědomí, je pro druhé jenom zmatek. Kultury jsou vskutku velmi odlišné a každý všeobecný princip má zapotřebí inkulturace, pokud má být dodržován a používán.
Morálka inkulturace, tedy ta, která „případ od případu“ relativizuje, ruší mravní zákon, který je ze své podstaty absolutní a univerzální. Neexistuje žádný dobrý úmysl, žádné mimořádné okolnosti, které by mohly zlý skutek měnit na dobrý. Katolická morálka nepřipouští výjimky: buďto je absolutní a univerzální, nebo není mravním zákonem.
Proto se nemýlí ty noviny, které prezentují Relatio finalis těmito tiltuky: „Padá absolutní zákaz přijímání pro znovuoddané rozvedené“.
Závěr:
Máme před sebou problematický a rozporný dokument, který dovoluje všem, aby oslavovali vítězství, ačkoliv nezvítězil nikdo. Všichni byli poraženi počínaje katolickou morálkou, která byla hluboce pokořena Synodou o rodině a jejími závěry z 24. října.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
(viz také)
(*)Mezi nimi byli kardinálové Marc Quellet, prefekt Kongregace pro biskupy; Joseph Edward Kurtz, předseda americké biskupské konference; Angelo Bagnasco, předseda italské biskupské konference; Georgie Liberato Urosa Savino, arcibiskup z Caracasu; Carlo Caffarra, arcibiskup z Bologně; biskupové Zbigņew Gądecki, předseda polské biskupské konference; Henryk Hoser, arcibiskup z Warszawa-Praga; Ignace Stankievicz, arcibiskup z Rigy; Tadeusz Kondrusiewicz, arcibiskup z Minska - Mohileva; Stanisław Bessi Dogbo, biskup z Katioly; Hlib Borys Sviatoslav Lonchyna, biskup byzantinských Ukrajinců Svaté Rodiny z Londýna a mnozí další, kteří všichni svým způsobem vyjádřili nesouhlas s předloženým textem.
