Úvaha o prvním náměstku Kristově
27.6 2016
Budeme oslavovat svátek svatých apoštolů Petra a Pavla. Je to také den modliteb a úvah.
Církev pod vedením papeže Františka prožívá velmi obtížné období. Na jedné straně média si libují v jeho myšlenkách extrémního pauperismu a ekumenismu, tolerantních k moderní invazi cizoložství do rodin, myšlenkách přejících masové imigraci do Evropy, na druhé straně se kostely stále více vyprazdňují a semináře vylidňují, kněží ubývá a jsou zaneprázdnění sociálními a světskými záležitostmi, a stařičcí řeholníci a řeholnice jsou trpnými svědky, jak se jejich kláštery likvidují pro nedostatek dorostu.
Současně před zraky mnoha věřících ztrácí Petrův úřad na věrohodnosti, protože si více hledí záležitostí OSN než evangelia. V Římě vyrostla největší mešita v Evropě, Martinu Lutherovi zde bylo věnováno jedno náměstí v bezprostředním sousedství Kolosea, velkého symbolu křesťanského mučednictví; Vatikán se nevyslovuje k tragické ideologii gender, pro ředitele jeho tiskové kanceláře je obdivuhodné a významné lidské a duchovní dědictví Marco Panelly, což znamená, že dědictví Ježíše Krista se ztrácí v mlhách...
Řím byl posetý popelem, když se svatý Petr rozhodl, že opustí Město a prchne před Neronovým pronásledováním. Saze pokrývají Řím v době Jubilea, kdy se hierarchie bojí pronásledování od sekularizovaného a protikatolického světa. Nero, původce nesmírného římského požáru zařídil, aby odpovědnost padla na křesťany. Zajat a vězněn v Mamertinském vězení utekl první papež díky pomoci žalářníků, svatých Processa a Martiniána, kteří přijali křesťanství. Svatý Petr prošel ulicí dnes zvanou podle Caracalových lázní a vstoupil na Via Appia, která vede ven z města. A hle, zjevil se mu Kristus, který kráčel opačným směrem. Quo vadis, Domine? ptá se apoštol. Jdu do Říma, abych se dal znovu ukřižovat. Co nedokázala víra, to nyní vykonala láska a Petr se podrobuje Boží vůli a jde vstříc mučednictví kříže.
Postava svatého Petra je svým způsobem symbolická. Kristus zbudoval svou církev na skále, nesoucí svá omezení. Nezvolil si mystického Jana, milovaného učedníka, kterému dal spatřit události posledních časů a kterého ušetřil mučednické smrti; nezvolil ani svatého Pavla, vzdělaného teologa, nebojácného římského občana, nýbrž rybáře Šimona.
Šimon Petr se záhy vzepřel svému Mistru, když jako Boží Syn oznámil, že musí mnoho trpět a být ukřižován; Ježíš ho tvrdě odmítl a nazval ho dokonce Satanem: Odejdi, Satane! (Mt 16, 23) Odstup, Satane (Mk 8,3). Z charakteru těchto vět vyplývá, že Ježíš posílá Petra, aby šel zpět, aby se postavil za něho jakožto učedník, který i fyzicky následuje Mistrovy kroky, který si nedovoluje ho předcházet a sám učit jako Boží Pomazaný. Výraz Satane znamená, že Petrova reakce a jeho slova se zcela příčí vůli Pána, vůli Ježíše, vtěleného Božího Slova, kterou měl naplnit, zatímco Petrova slova ho posílala mimo božské záměry. Papež je tedy povinen podřizovat se Božím záměrům, a kdykoliv si tak nepočíná, neslouží Kristu.
Šimon Petr je tím, kdo třikrát zapře svého Pána, zradí lásku ze strachu a zbabělosti. Po Poslední večeři, když zapěli hymnus, odcházejí Ježíš a učedníci do Getsemanské zahrady a Ježíš je ujišťuje: Všichni se pohoršíte nade mnou. Bít budou pastýře a ovce se rozprchnou. Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje. Petr mu odpoví: Kdyby se nad tebou pohoršili všichni, já se přece nepohorším. Nato Ježíš: Amen, říkám ti, právě ty dnes tuto noc, dříve něž kohout dvakrát zazpívá, třikrát mě zapřeš. Nicméně Petr ujišťuje: I kdybych měl zemřít, nezapřu tě (Mk 14,26,31).
Ježíš už dále neodpovídá, budou to fakta, která doloží pevnost Šimonových slibů.
Šimon Petr je také tím, kdo tasí meč a utne služebníku velekněze jeho ucho, ale Kristus ho kárá: Schovej svůj meč do pochvy. Nemám snad pít kalich, který mi dal Otec? (Jan 18,11) Kefas se z vlastní iniciativy domnívá, že jedná správně, ale to není role církve, ta musí vždy sloužit pouze Boží vůli pro jeho slávu a pro dobro duší.
Šimon Petr má při hodnocení situací pozemský pohled, málo nadpřirozený, např. na hoře Tábor, když navrhuje postavit tři stavy, jeden pro Krista, jeden pro Mojžíše a jeden pro Eliáše, protože je dobré tady zůstat. Ale tato touha nepřichází v úvahu, protože Proměnění není imanentní akt, je to dar pro Petra, Jakuba a Jana, aby předem zakusili božskou slávu Těla Krista Krále.
Šimon Petr se tak učí, že trojjediný Bůh chce, aby jeho církev vedl právě takový pastýř, protože jen Kristus je Hlavou své Nevěsty a papež je povinen ho následovat. Evangelium sv. Jana končí právě poukazem na pochybnosti, které mohou vzejít z lidských omezení Petrových a Ježíš mu je předkládá: Šimone synu Janův, miluješ mě více nežli tito? Odpověděl: Pane, ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: Pas mé beránky! Podruhé se ho zeptal: Šimone Janův, miluješ mě? Odpověděl mu: Ano, Pane, ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: Pas moje ovce. Zeptal se ho potřetí: Šimone Janův, miluješ mne? Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal Miluješ mě? A odpověděl. Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji. Ježíš mu řekl: Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti. Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.
To mu řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí zemře. Po těch slovech ho vyzval: Následuj mě! A v tomto příkazu je obsažen příkaz určený papežům všech dob: Následovat Mistra, nikoho jiného: Proč se staráš? Ty mě následuj!
Petr třikrát zapřel Pána, ale po tomto zapření nejen hořce plakal, ale zvolil si, aby byl ukřižován hlavou dolů, protože se nepokládal za hodna zemřít jako Kristus.
Římské martyrologium, sinnasari východních církví, stejně jako Decretum Gelasianum z V. století prohlašují:
Nikoliv v rozličné dny, jak tvrdí heretici, ale ve stejnou dobu a ve stejný den byl Pavel s Petrem korunován slavnou smrtí ve Městě Římě, za císaře Nerona 29. června 67.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
Nota bene: Neměl by se František omluvit Římanům za požár města způsobený v roce 67?
Na doplnění: Ukaž nám, Pane, koho sis vybral
Vaše řeč budiž Ano, ano, ne ne
