Kontradikce končícího jubilea
Mezi klíče pro interpretaci pontifikátu papeže Františka patří jistě jeho záliba v protiřečení. Tato jeho duševní dispozice se uplatňuje zcela evidentně v jeho apoštolském listě Misericordia et misera, podepsaném na závěr mimořádného jubilea milosrdenství.
V tomto listě papež Bergoglio stanoví, že ti, kteří navštěvují oficiální kostely FSSPX, mohou od jeho kněží platně přijímat svátostné rozhřešení. Papež tedy sanuje to, co představovalo základní faktor v neregulérnosti bratrstva, založeného mons. Lefebvrem: platnost zpovědí. Bylo by protiřečením představit si, že vedle zpovědí jednou uznaných za platné a dovolené, nejsou pokládány za platné mše, slavené bratrstvem, neboť ty jsou platné v každém případě. Pak ovšem zůstává nepochopitelné, proč je potřebná dohoda mezi Římem a bratrstvem založeným mons. Lefebvrem, jestliže postavení těchto kněží je de facto legalizováno a nevyřešené naukové problémy papeže vlastně nezajímají.
Ve stejném listě stojí: … aby se nevkládala žádná překážka mezi žádost o smíření a Boží odpuštění, papež Bergoglio uděluje od nynějška z moci své služby všem kněžím moc udělit rozhřešení těm, kteří jsou obtíženi hříchem potratu. Jenže podle praxe několika staletí potrat patří mezi obzvláště těžké hříchy, které jsou stiženy automaticky exkomunikací latae sententiae, jak uvádí Kodex církevního práva z r. 1983 v kánonu 1398. Kněží tedy potřebovali souhlas vlastního biskupa, aby nejdříve sňali z kajícníka exkomunikaci a pak mu mohli udělit rozhřešení. Nyní může každý kněz sejmout exkomunikaci, aniž by potřeboval obrátit se na biskupa, aby ho k tomu zplnomocnil. Tím exkomunikace prakticky padá a potrat ztrácí závažnost stanovenou kanonickým právem.
V rozhovoru z 20. listopadu v TV 2000 papež František potvrdil, že potrat zůstává těžkým hříchem a hrozným zločinem, protože ukončuje nevinný život. Může tedy papež ignorovat, že jeho rozhodnutí zbavit potrat exkomunikace latae sententiae relativizuje tento hrozný zločin a dovoluje, aby ho média prezentovala jako hřích, který církev už pokládá za méně závažný než v minulosti a snadno ho odpouští?
Papež ve svém listě tvrdí, že neexistuje žádný hřích, který by Boží milosrdenství nemohlo zasáhnout a zničit, když nachází kající srdce, které se chce smířit s Otcem. Jak je evidentní z jeho vlastních slov, milosrdenství jako takové předpokládá existenci hříchu a tedy spravedlnosti. Proč mluvit stále a pouze o Bohu dobrém a milosrdném, a nikdy o Bohu spravedlivém, který odměňuje a trestá člověka podle jeho zásluh a vin? Světci, jak můžeme konstatovat, nikdy nepřestávali ve zdůrazňování Božího milosrdenství, nevyčerpatelného ve své štědrosti; avšak současně se báli jeho spravedlnosti, která je přísná ve svých požadavcích. Bůh schopný pouze milovat a odměňovat dobro a neschopný nenávidět a trestat zlo, by byl absurdním protiřečením.
Leda že bychom tvrdili, že Boží zákon existuje, ale jen jako abstraktní a nepraktikovatelný a jediná věc, která se počítá, je konkrétní život člověka, který nemůže nehřešit. To, na čem záleží, není zachovávání zákona, ale jen slepá důvěra v Boží milosrdenství. Pecca fortiter, crede fortius. To je ovšem nauka Lutherova, nikoliv nauka katolické církve.
