František otevírá kasus "papežská neomylnost"
Teolog Küng poslal Bergoglovi list a žádal ho, aby zvážil jednu záležitost: „Odpověl mi v bratrském dopise a ocenil moje úvahy. Nestanovil meze diskuzi o papežské neomylnosti, kterouvyhlásil I. vatikánský koncil a Pius IX. 18. července 1870. (viz)
Všechny noviny se rozepisují o dopisu který poslal papež František Hansi Küngovi. Tento muž byl teologicky velkým protivníkem Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
V dopise stojí, že dogma o papežské neomylnosti může být předmětem diskuze.
Diskutovat o dogmatu není v církvi přípustné. Dělat ze všeho předmět diskuze, svěřovat vše nezkušenosti tleskajících novinářů vytváří nesmírný zmatek a chaos. Ale diskutovat o tom, co je to neomylnost, je dnes velmi vhodné.
Dogma o papežské neomylnosti vyvolalo ihned mnoho diskuzí, i u těch, kteří je schvalovali. Existovaly totiž obavy, že mohlo být špatně chápáno.
Jeden je odmítal, druhý je bránil a jiný, další je bránil a tvrdil, že je možno je vysvětlit a pochopit.
Jestliže bylo možné je vysvětlit v 19. století, představme si to dnes, v epoše, kdy chce každý prosadit svou a bere si za komplice mediální moc, která ovládla všechna pole
Je tedy třeba pochopit především jednu podstatnou věc: že neomylnost papeže jakožto Kristova náměstka náleží k víře církve, a to ještě dříve, než byla prohlášena jako dogma.
Ale v čem spočívá? To je k pochopení to nejtěžší, protože to patří k tajemstvím víry. Té víry, kteroužto katolíci vždy věřili ve svatost církve i navzdory nejhorším kněžím, biskupům, kardinálům a papežům.
Základ se nachází v evangeliu: ...brány pekelné církev nepřemohou. To je jisté.
Neznamená to však, že papež se nemůže mýlit. Petr, papež, Krista zapřel, byl kárán od Pavla, který mu oponoval tváří v tvář, a již na samém začátku zachraňoval církev před problémy. Papež se může mýlit buďto v osobním životě (může být také velký hříšník, farizej, domýšlivec...), nebo jako soukromý teolog.V dějinách jsou různé případy, ve kterých papeži řekli mylné věci, aniž by uplatňovali svou neomylnost.
Ani dnes dokument jako Amoris laetitia, tolik diskutovaný, není prezentován jako naukový a tedy neomylný.
Sv. Vincenc z Lerinu napsal: Bůh některé papeže dává, jiné toleruje, jiné posílá za trest.
Dějiny dokládají, jak je to pravdivé, a ukazují, že papežové poslaní jako trest způsobili velké škody, ale nepodařilo se jim církev zničit.
Ani těm, kteří dávali pohoršení svým soukromým životem hlavně v době renezance, ani těm, kteří zraňovali církev, byť velmi zřídka, svým bludným učením.
Kardinál Giaccomo Biffi, velký přítel a ctitel Jana Pavla II., často vyprávěl jako normální a správnou věc, že papeže vícekrát kritizoval, veřejně i v soukromí. A to zvláště, když Jan Pavel II. vyznával mea culpa nad dějinami církve a živil tak velký zmatek, především pokud jde o ekumenismus.
Assisi 1986 byla pro Biffiho i pro Ratzingera nedobrovolná propagace náboženského indiferentismu. Jan Pavel se těmito úvahami Biffiho necítil dotčen, ale řekl přímo, že je v nich něco pravdy.
Žádný papež nevěří v neomylnost jako ve všemohoucnost: víra a evangelium nejsou papežovy, ale jsou mu svěřeny. On je tím, který má dále předat poklad víry. To znamená: nic nevytváří, předává to, co přijal, (jak píše sv. Pavel), tedy poklad – tzn. dogmata, která jsou již explicitně nebo implicitně obsažena v evangeliu.
Z toho důvodu si církev kladla během staletí otázku: a co když papež nebude katolický? Pro Erasma Rotterdamského Julius II. nebyl papež; velký teolog vyjádřil obecné smýšlení církve, když tvrdil, že papež, který nemá víru, není papež a ipso facto ztrácí svůj úřad. Pavel IV. v bule Cum ex apostolatus officio z 15. března 1559 potvrzuje, že je vyloučeno stát v čele církve a nemít víru. Ještě dříve sv. Robert Bellarmin v De Romano Pontefice napsal: Papež, který je zjevně heretický, ipso facto přestává být papežem, protože vzhledem k této skutečnosti přestává být křesťanem a členem církve. To je úsudek všech antických otců, kteří učí, že zjevní heretici ztrácejí bezprostředně veškerou jurisdikci.
Tento „pád“ je problematický tím, že nejvyšší stolec nikdo nemůže soudit, neboť papež je nad kardinály, nad koncily a nemůže být sesazen.
Jak posuzovat možnost, že papež není papežem a ztrácí úřad ipso facto, a ve skutečnosti ho nikdo nemůže sesadit? Zde stojíme před případem, který pokud je známo, z praktického hlediska nevyřešil žádný teolog. Proto také starý kodex církevního práva hovořil o vyloučení ipso facto a tím končil.
Ale vraťme se k neomylnosti a jejím hranicím. Často slyšíme komentáře tohoto druhu: Papežský dokument není možno kritizovat. Tak tomu není. Z vědeckého hlediska, když papež předkládá pastorační řešení, může se nepochybně mýlit, a to velmi. Pokud odporuje svému předchůdci, není možné se uchýlit k dilematu podle úvahy rozumu: kdo má pravdu?
V případě mylného výroku není povinnost poslechnout. To je nauka, kterou církev uznává analogicky ve všech oblastech: je třeba uposlechnout autoritu rodičů, nikoliv však tehdy, požadují-li něco, co je proti Božímu zákonu (např. krást); je třeba poslouchat politickou moc, ale také se vzepřít vhodným způsobem, když dává hanebné příkazy (např. zabít nevinné dítě).
Ve středověku, kdy měli Kristova náměstka ve velké úctě, to velmi dobře věděli. Dante poslal do pekla různé papeže, ale nepřestal nikdy věřit v moc svrchovaných klíčů a v církev jako Boží instituci.
Jako on se chovali i všichni jeho současníci, je-li pravda, jako že je pravda, že nikdo nikdy neřekl v oblasti nauky nic proti papežově postoji, nebo proti názoru Jacopone da Todi, který si vážil Bonifáce VIII. ještě méně než Dante.
Nakonec příklad z dávné minulosti, mezi tolika možnými: Svatá Kateřina Sienská. Jak se obrátila na papeže?
Takto: Nejsvětější, nejdražší a nejsladší otče v Kristu sladkém Ježíši... nicméně ve stejném dopiseho vyzývá, aby byl mužným a nebojácným, bez servilního strachu, a pak mu vyčinila...
Z méně dávné doby, jak nevzpomenout kardinála Newmana, který konvertoval z anglikánské církve do katolické a který byl velkým obráncem papežství. Když hájil dogma o papežské neomylnosti, napsal v dopise hraběti Norfolcovi: »Jsem ze všeho nejdál od tvrzení, že papežové mají vždy pravdu, že nikdo se jim nesmí postavit na odpor, nebo že jejich exkomunikace měly vždy efekt. Nejsem povinen hájit politiku a činy jednotlivých papežů«.
Papež dnes vychvaluje Scalfariho, Künga, Bonino, Napolitana, Luthera...?
V žádném z těchto aktů a výroků se netěší neomylnosti.
Kdo upírá papeži jeho výsady (když se dokonce nazývá Benedikt a je od světa napadán), stejně jako ten, kdo mu je přisuzuje (protože se mu hodí připojit se ke obecnému sboru), prokazuje papežství tu nejhorší službu.
Gian Guido Vecchi, Libertà e persona
