»Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil«
7.12.2016
Laboratoř Svaté Marty“ pro odlišně věřící vyvíjí frenetickou aktivitu poznamenanou rysy surrealismu. Posledním (zatím) produktem je něžnost vůči Jidášovi. Ale v této zdánlivé hlouposti je proradnost, které se musíme varovat. K tomu píše Paolo Deotto:
Dejte si dobrý pozor a nenechte se strhnout k výkřiku „zlosyn Jidáš!“ Mohli byste být obviněni z nedostatku něžnosti a ohledu.
Poslední (zatím) pokračování této tragické frašky na demolici víry nám přináší 
agentura Zenit. Pojďme k jádru věci. Článek se týká promluvy (říct homilie se mi jeví jako rouhání), promluvy zdánlivě jako ty ostatní, protože začíná ihned proklamací, že Bůh je soudce, který nepřichází soudit, ale spasit. Něžnost, hlazení, sladkost atd. Běžné inflační zboží.
Ale je tu něco více, a ne málo, protože protagonista tohoto proslovu, chudáček, jemuž je třeba prokázat něžnost, není nikdo jiný než Jidáš, přezdívaný zrádce. Začíná to zdrcujícím tvrzením: „Jidáš sám byl biskup, byl jedním z prvních biskupů, no ne? Když čteme bergogliovský text, vidíme, jak krok za krokem spřádá soucit k ubohému Jidášovi, „který byl nespokojeným člověkem“, měl „rozdělené srdce“, „odloučené“. Čteme, čteme a dospějeme přímo k něčemu jako „hra se třemi stolečky“ se slovem „litoval“, kdo ví, snad, možná, že Jidáš je spasen.
Jistě, ale Jidáš, zrádce, spáchal sebevraždu, jak se mohl spasit? Bergoglio má mnoho nábojů ve svém zásobníku a říká: „Já věřím, že Pán vezme to slovo, nese je s sebou, nevím, možná, ale o tom slově se dá pochybovat.“
Perfektní. Teologie věčného pochybování: „snad“, „kdo ví“, „rád bych věděl“. S jedinou jistotou do omrzení opakovanou, oním milosrdenstvím a něžností nadívanou hlazením, které míří k jednomu cíli: odloučit od hříchu. Protože, jak jsme četli v úvodu, Bůh je soudce, který nepřijde soudit, ale spasit, suma sumarum božská spravedlnost typu: všichni jste rytíři.
Jidáš zradil, protože měl mnoho problémů, řekli bychom, psychologického rázu. Měl „nemocné srdce“ a zde je obsaženo záhadné potvrzení o pojetí hříchu v nové církvi: když to hodně zjednodušíme: hřích neexistuje. Ano, může být mnoho neplech, které někdo provede, ale potom s notnou dávkou milosrdenství a něžnosti, dnes také v provedení spray, se to všechno vyhladí.
V úvodu jsem použil slovo proradnost a teď je zdůrazňuji: proradnost.
Tento druh melasové rehabilitace Jidáše je především proradný vzhledem k našemu Pánu: jeho oběť ustupuje někam do druhého plánu ve srovnání se zmatky tzv. zrádce, hříšníka, který se dopustil toho největšího ze všech hříchů. Ale pak je zde proradnost vůči věřícím, je tu mnohanásobný úder krompáčem do pojetí hříchu, pojetí svobodného rozhodnutí, které učiní hříšník kvůli zlu. Vychrlí se řeka chápající melasy na ubohého Jidáše, symbol hříchu a strašné zrady, které se dopustil vůči Ježíši Kristu, a upevní ten nejnebezpečnější pojem „spásy“, která zbude nakonec pro všechny. Lítost a spásná nezbytnost svátostí může jít stranou.
Je to nevím kolikáté pokračování, jedna z nejtěžších položek té intenzivní Bergogliovy snahy, která může přivést velký počet duší do pekla.
Nedávno jsem se dověděl od jednoho nemocničního kaplana, že od určité doby je stále méně a méně pacientů, kteří v těžkém nebezpečí života žádají o poslední pomazání. A přidal významný časový údaj, opravdu strašný: nejméně čtyři nebo pět měsíců žádný pacient nepožádal o poslední pomazání. Nikdo. Čtyři nebo pět měsíců není období, ve kterém by v tak lidnatém městě žádný pacient neodešel na věčnost. Můžeme tedy udělat závěr o nešťastném efektu ustavičné lživé indoktrinace. Byla doba, kdy se sami příbuzní starali, aby měli po ruce kněze, a žádali o poslední pomazání s vědomím hrozící smrti a poslední zkoušky, jaká se chystá pro duši nemocného. Dnes jsou všichni spaseni, takže je možno svátosti ignorovat nebo přijímat svatokrádežně: v nekonečných řadách na přijímání a s prázdnými zpovědnicemi.
Proto jsem cítil potřebu zdůraznit slovo „proradnost“. Pod tímto proslazeným kázáním, zjevně trochu bláznivým a zmateným, se skrývá záměrná zrada, která usiluje vzdálit co největší počet osob od svátostí, a tedy přenechat je ďáblu. K tomuto účelu padne jako ulitá slušná dávka něžného pochopení pro ubohého Jidáše.
Paolo Deotto, Riscossa Cristiana
