Obavy katolíků z očekávané postsynodální exhortace
24. 3.2016
V tomto Svatém týdnu 2016 se bolest z Kristova utrpení, která se obnovuje, mísí s bolestmi obav z tíživé situace, v jaké se ocitá církev. Velmi vážné starosti se týkají nejnovější apoštolské postsynodální exhortace, kterou papež František podepsal 19. března, ale která bude zveřejněna až po Velikonocích.
Podle vatikanisty Luigi Accatoliho »indiskrece předvídají text bez senzačním naukových a jurisdikčních definicí, ale s mnoha novátorskými praktikami, které se týkají přípravy k manželství a dvojic v neregulérních situacích; nejen rozvedených a znovu sezdaných, ale také faktických sňatků spojujících osobu věřící a nevěřící a osob sezdaných pouze civilně« (Corriere della Sera 20. března 2016).
Jaké budou tyto „praktické inovace?“ Klíčovým slovem dokumentu je »integrace«. Ti, kteří se nacházejí v neregulérní situaci, budou „integrováni do společenství“: mohou se stát katechety, liturgickými animátory, křestními a biřmovacími patrony, svědky při sňatku atd. Všechny takové aktivity tradiční praxe církve až dodnes zakazuje osobám v postavení veřejných hříšníků.
Naopak, jak píše Alberto Melloni v La Repubblica, »ve věci přijímání rozvedených a znovu sezdaných se novoty neočekávají. Problémem je totiž legalizovat praxi (…), která není teologicky opodstatněna. Dokument prý nepředvídá »generální zásadu« o připuštění k Eucharistii, ale mápřipustit, že zpovědníkům a biskupům bude dovoleno, aby případ od případu přístup k svátostem povolovali. To nové, vysvětluje dále Melloni, nespočívá ve slovech, ale v praxi tím, že »činí odpovědnými biskupy, které vybavuje výkonnou mocí, což znamená, jak řekl kardinál Kasper, tu pravou a vlastní „revoluci“«.
Představme si nyní, že někdo řekne: morálka existuje, ale chovejme se tak, jakoby neexistovala. Je-li morálka normou lidského chování, představovalo by to vyzývat společnost, aby žila bez pravidel: skutečnou a nejvlastnější morálku divokého Západu, kde je všechno dovoleno; stačí, když se o tom neteoretizuje.
Ježíš řekl: »Kdo mě miluje, zachovává má přikázání« (Jan 14,21). V tomto případě by však ve jménu falešné milosrdné lásky docházelo k přestupování Božích přikázání, což znamená tropit si z Boha žerty. Nicméně právě to je scénář „legalizace praxe“, kterou předvídá Melloni.
Jsou-li tyto indiskrece pravdivé, i ten, kdo je v situaci notoricky a trvale hříšné, mohl by vystupovat v roli svědka, vůdce, vychovatele křesťanského společenství. To by platilo nejen pro osoby v konkubinátu, ale veřejné hříšníky všeho druhu, včetně homosexuálů atd. bez rozlišení.
Bude možné aplikovat na takový dokument svého druhu „hermeneutiku kontinuity“, chápanou jako pokus pokládat každý akt nebo slovo církevní hierarchie, a to jakékoli, za konformní s tradicí? Aby existovala kontinuita s minulostí, nestačí zdůraznit nerozlučnost s manželství.
Kontinuita nauky se projevuje skutky, a nikoliv slovy. Jak je možné o takovéto novotě v praxi tvrdit, že se nic nezmění? A jak je možno navrhovat jako řešení hermeneutiku kontinuity, která troskotá, jak je tomu v případě dokumentů 2VK? V projevu k římskému kléru 4. února 2013 připustil Benedikt XVI., hlavní zastánce hermeneutiky kontinuity, naprostý debakl této linie interpretace.
Jeho rezignace na papežský stolec byla především porážkou této náboženské a morální pokoncilní praxe opírající se pouze o teologické a hermeneutické debaty. Když sám Benedikt XVI. přešel od roviny hermeneutiky k rovině faktů tím, že vydal motu proprio Summorum Pontificum, vyhrál tuto svou bitvu. Proto Summorum Pontificum představuje vrcholný akt jeho pontifikátu.
Kdo užívá hermeneutickou metodu, musí přijmout také možnost různých interpretací příslušného textu nebo události. Pokud se popírá pluralita interpretací tvrzením, že dokument a papežský akt musí být závazně chápán v kontinuitě s předchozím magisteriem, je tím hermeneutická metoda sama sebou znemožněna. Pravidlo interpretace, jak je tomu v případě každého lidského skutku, je navíc hledáním toho, co je pravé, nikoliv toho, co je výhodné.
Proto rozlišování mezi magisteriem omylným a neomylným, které připouští omyly na straně nejvyšších pastýřů církve, je jedinou možností, která nám pomáhá chápat existenci rozporů mezi magisteriálními dokumenty. Kdyby všechny dokumenty magisteria říkaly totéž a nemohly by nikdy být v rozporu mezi sebou, sama slova by ztratila svůj smysl. Objektivnost textů by byla nahrazena labilitou hermeneutické dialektiky, schopné radit i to, co je nepřijatelné. Ale kdo by pak interpretoval interpretaci hermeneutiky? Takový proces je nekonečný a každá hermeneutika je, jak říká německý filozof Otto Friedrich Bollo, „otevřená forma“, která může obsahovat všechno, protože těžiště je posunuto od poznávaného objektu k poznávajícímu subjektu. Na druhé straně hermeneutika vyžaduje temnotu a prosperuje pouze tam, kde slunce jasnosti nikdy nevychází.
Postsynodální exhortace nebude obsahovat žádné „roztržky“, oznamuje Alberto Melloni. Papež zná úzkou hranici mezi herezí a pravověrností, nepřekračuje tuto červenou linii, nýbrž volí šedou zónu a vyhýbá se fatálnímu kroku, který Melloni definuje jako roztržku. Ale aby dokument byl špatný, není zapotřebí, aby byl formálně heretický. Stačí, aby byl záměrně dvojznačný a ve své temnosti blízký nebo závádějící k herezi. Mezi pravdou a bludem nepředstavuje dvojznačnost nějakou přijatelnou třetí zónu, nýbrž temnou oblast, kterou je nutno vyjasnit a definovat. Dobrý dokument může obsahovat nějakou dvojznačnou pasáž, kterou je možno vyjasnit ve světle celkového kontextu, ale jestliže temné oblasti převažují nad světlými, může být takové poselství jedině záludné a nezdravé.
Uplynuly dva roky od doby, kdy kardinál Kasper spustil synodní debatu, a tentýž Kasper nyní opěvuje vítězství a používá stejnou formulaci, jakou předložil 20. února 2014: Nemění se nauka, novost se týká pouze pastorační praxe. VyhrálKasper opravdu svou bitvu? Doufáme z celého srdce, že naše obavy budou v příštích dnech papežským dokumentem rozptýleny. Ale pokud by měly být potvrzeny, doufáme stejně vroucně, že pastýři církve, kteří poslední dva roky hledali způsob, jak zatarasit cestu ideám kardinála Kaspera, vysloví nyní jasně svůj soud o postsynodální exhortaci.
Text, který bude zveřejněn, je pastorační dokument, který nesleduje formulaci nové nauky, ale má poskytnout jasné zásady jednání. Jestliže tyto pokyny neodpovídají tradované katolické praxi, je třeba to vyslovit s veškerou úctou a jasně. Více než milion katolíků zaslalo papeži „Uctivou prosbu“ a žádalo ho o jasné slovo k závažným morálním problémům naší doby. Jestliže s apoštolskou exhortací toto slovo nezazní, očekáváme, že je vysloví ti kardinálové, kteří papeže zvolili a kteří mají moc ho pokárat, opravit ho a napomenout, protože papeže nemůže nikdo soudit, vyjma když se odchýlí od správné cesty pravé víry, jak to učili středověcí církevní právníci (Gratianus, Decretum Pars I, Dist. XL c. 6).
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
