Opatření proti snaze zničit tradiční liturgii: "Dělejte hluk!"
Začal jsem překládat Lettre 840 z Paix Liturgique a uvědomil jsem si, že mě předběhl MiL, z něhož přebírám níže uvedený text. Zde je rejstřík 'indice článků o Traditionis Custodes a o Responsa.
"Dělejte hluk! " byla papežova výzva k mladým lidem na celém světě v roce 2015, kterou zde publikovaný text uvádí jako správnou odpověď na tyranský konformismus vnucovaný novou liturgií. Poslední zásah Kongregace pro bohoslužbu z 18. prosince, který dále zpřísnil Traditionis custodes, vyvolal řadu nechápavých reakcí. Na internetových stránkách Aleteia skupiny Média-Participations (k níž patří i Famille chrétienne) se proto ozývá "živé nepochopení", a to nejen mezi tradicionalisty, ale i mezi mnoha věřícími (qui). .
V rozhovoru, který poskytla krátce před vydáním Responsa della Congregation a který byl zveřejněn 22. prosince v časopise Valeurs actuelles píše (Card. Sarah: "Jaké škody by přinesla tradiční mše? Jaké škody?" - Le Salon Beige). Kardinál Sarah hovořil o obavách tradicionalistických seminaristů, kteří se dnes cítí ohroženi: "Souhlasím s Benediktem XVI. To, co bylo svaté a posvátné včera, nemůže dnes zaniknout. Jaké nepříjemnosti by přinesla tradiční mše? Jaké škody? Pokud se [tito seminaristé] mohou naučit setkkávat s Kristem při mši svaté sloužené v tichu a s úctou k posvátnu, ať vůbec neváhají".
Podobně ostře reagoval i významný kanonista a teolog otec Laurent-Marie Pocquet du Haut-Jussé textem, který reprodukujeme níže, proti "autoritářství", "neznalosti zásad jednotného vývoje liturgických norem a tradic", "odmítání dialogu", "neschopnosti misijně zhodnotit reformy prováděné téměř šedesát let", proti "slepotě vůči úpadku víry na Západě", o čemž svědčí liturgické autority.
Nedávná římská opatření týkající se tradiční liturgie: to je celý les paradoxů
Reakce Kongregace pro bohoslužbu a svátostnou kázeň i liturgická krize způsobená motu proprio Traditionis custodes odhalují řadu paradoxů, které jsou pro pastýře, teology a kanonisty velmi poučné.
1. Morální paradox: od roku 1988 církev hlasem nejvyššího pastýře uznala existenci a oprávněnost náklonnosti velkého počtu věřících k tridentské liturgii a b yyyla přijata opatření, která usnadňují společenství těchto věřících. Náhlým ukončením těchto benevolentních (ale také spravedlivých a logických) ustanovení autorita tuto důvěru porušuje, a tím vyvolává dojem, jako by bylo morální nedodržet dané slovo.
2. Teologický paradox: během několika let Magisterium potvrdilo dvě protichůdné věci. Benedikt XVI. autoritativně potvrzuje základní a nezpochybnitelný teologický princip týkající se Tradice: "To, co bylo posvátné pro dřívější generace, zůstává posvátné a velké i pro nás a nelze to najednou zcela zakázat nebo dokonce odsoudit jako škodlivé. Prospěje nám všem, když zachováme bohatství, které vyrostlo ve víře a modlitbě církve, a dáme mu místo, které mu náleží." Z disciplinárních opatření však můžeme vyvodit doktrinální zásadu, která je v naprostém rozporu s tou, kterou potvrdil emeritní papež: to, co přispělo k posvěcení nesčetného zástupu pokřtěných a k budování církve, je dnes třeba považovat za nebezpečné nebo škodlivé. Takový obrat magisteria během několika let svědčí o znepokojivém rozporu mezi teologií, dějinami nauky a disciplínou. Proto dělejte hluk!
3. Kanonický paradox: podle spontánního pojetí práva existuje povinnost, aby chránit práva jednotlivců, především katolíků. Aniž bychom se vraceli k disciplinárním opatřením přijatým papežem svatým Piem V., opatřením, která nebyla nikdy zrušena, aniž bychom diskutovali o zvykovém právu, které se vztahuje na každou pokřtěnou osobu, laika nebo duchovního, je jasné, že věřícím bylo přiznáno právo spojené s trvalou formou liturgie. Toto právo však bylo nyní porušeno, a to s pohrdáním důstojností pokřtěných věřícch. Synodální církev, která je celá ve službách církevního společenství, náhle ztrácí veškerou důvěryhodnost.
Rezultát 1. Církevní paradox: pastýři jsou vyzváni, aby rozvíjeli pastorační doprovázení, otevřené všem morálním a psychologickým situacím. Musí praktikovat bezpodmínečné přijetí, ale existuje část Božího lidu, kterým je toto laskavé přijetí tvrdošíjně odpíráno. Zavedení skutečného liturgického apartheidu (žádné tradiční mše ve farních kostelech, nepochybně z obavy před nákazou nebo špatným příkladem!) ukazuje tvář podezíravé, macešské církve, které člověk musí předložit své karty, jinak bude vyloučen a bude si muset hledat jeskyni, protože v ní samotné už není místo... Zkrátka, je toho dost, abyste mohli dobře prožít Vánoce!
2. Psychologický paradox: můžeme si klást otázku, zda liturgické autority nedělají vše pro to, aby liturgická reforma vyvolala odium. Toto autoritářství, tato neznalost zásad jednotného vývoje liturgických norem a tradic, toto napětí při vnucování toho, co je pouze etapou tohoto vývoje, etapou, která měla být v souladu se společenskými aspiracemi šedesátých let, toto odmítání dialogu, tato neschopnost zhodnotit misijní reformy prováděné téměř šedesát let, tato slepota vůči kolapsu víry na Západě (měli bychom si uvědomit, že v našich regionech jsme nikdy nezažili tak dlouhou dobu takovou krizi povolání? ) vyvolává tuto zuřivost vůči menšinovému církevnímu proudu nepochopitelnou, dokonce podezřelou (protože ukazuje na špatné svědomí těch, kteří selhali), jistě však horlivou a misijní, proud, který nezpochybňuje žádnou pravdu zjevenou a vyučovanou neomylným Magisteriem církve a který se snaží žít podle všech požadavků duchovního a mravního učení církve.
Vycházíme z krize? Zde je poslední paradox: z krize je jistě možné se dostat právě díky návodu papeže Františka. V červenci 2015 Svatý otec vyzval mladé Latinoameričany, aby "dělali hluk", ale toto poselství platí pro mladé katolíky na celém světě. Pro tradiční hnutí v církvi je charakteristická mladost mnoha jeho členů. Je na nich, aby projevili odvahu a drzost vůči konformitě, kterou na mnoha místech přinášejí nové liturgické formy, a na základě svého práva prosazovali svou vlastní identitu.
"Pouze tradice je revoluční", napsal Charles Péguy. Stejně tak současný papež nepřestává kárat legalismus, lpění na normách, strach z dobrodružství a rizika těch, kteří se stále schovávají za předpisy a vládní struktury. To vrhá ostré světlo na lavinu jeho paralyzujících norem, které se snaží neutralizovat, ne-li vymazat, skutečnost, která je v církvi nová i stará. Toto je třeba je nekompromisně posuzovat ve světle morální teologie, práv jednotlivců a skutečného dobra věřících. Nakonec je tu poslední příspěvek papeže, který v červnu 2019 připomněl nezbytnou svobodu teologů. Rozhodně nejde o zpochybňování evangelia, Tradice a zjevených údajů. Na druhou stranu je třeba nyní skutečně přezkoumat disciplinární opatření přijatá proti liturgii na základě nezbytného hodnocení, o němž jsem se právě zmínil.
Laurent-Marie SJM - Fonte: Paix Liturgique
Pramen chiesaepostconcilio.blogspot.com
