Menu

Podporuje Auctorem fidei Pia VI. Novus Ordo Pavla VI.?

 

V našem překladu z OnePeterFive přdkládáme zajímavý článek P. Kwasniewského, který nám nabízí moudré čtení o tom, jak papežský učitelský úřad v průběhu staletí disciplinoval reformní postoje mimo kánony správné víry, které se shodují s postoji koncilních inovátorů a obhajovanými aktivitami jejich dnešních napodobitelů. Zde je rejstřík předchozích článků o Traditionis custodes a Responsa .

Někteří tvrdí, že církev nemůže vyhlašovat vadné, zbytečné nebo škodlivé obřady,  a cituj íAuctorem Fidei n. 78 a bulu papeže Řehoře XVI. Quo Graviora n. 10. Ti, kdo zacházejí s těmito texty, si neuvědomují, do jaké pasti padají.

 Podívejme se blíže na to, co odsoudil Pius VI. Italský diecézní synod v Pistoii (1786), pod vlivem jansenismu a osvícenského racionalismu, tvrdil, že v kontextu církevní disciplíny

je třeba rozlišovat, co je nutné nebo užitečné k udržení věřících na duchu, od toho, co je zbytečné nebo příliš tíživé, co se svobodě dětí Nové smlouvy nehodí, ale ještě více od toho, co je nebezpečné nebo škodlivé, protože to vyvolává pověry a materialismus.
Všimněte si, že tento postoj si užíval druhého a energičtějšího života mezi liturickými reformátory 60. let 20. století, kteří oddělovali „to, co je nutné nebo užitečné si ponechat,“ od toho, „co je zbytečné nebo příliš zatěžující“ (např. půst a abstinence uložená misálem v postní době). ) a vedl neúprosnou kampaň proti prvkům starověké liturgie považovaným za „škodlivé nebo neúnosné“ , jako je modlitba za obrácení Židů [ viz ], hlásání, že mimo Církev není spásy [ zde ] , přijměte zatracení Jidáše [ zde o nevýhodách] a hrozba pekla, navrhování takzvaných legendárních světců a jejich legendárních zázraků, projevující „starost“ o hřích a nepatřičný důraz na budoucí svět, povzbuzující k uctívání relikvií atd. [1]


Když Pius VI. nadále odsuzuje obyvatele Pistoie, dodává, že jejich názor

chápe a podrobuje předepsané zkoušce také kázeň ustanovenou a schválenou církví, jako by církev, která je řízena Duchem Božím, mohla ustanovit kázeň, která je nejen zbytečná a tíživá pro trvalost křesťanské svobody, ale dokonce nebezpečná. a škodlivé a svádějící k pověrčivosti a materialismu, - falešné, lehkomyslné, skandální, zhoubné, urážlivé pro zbožné uši, urážlivé vůči církvi a Duchu Božímu, kterým se řídí, přinejmenším chybné
 

Předem odsuzuje reformu Bugniniho, Consilium řídí, nebo přinejmenším za a Montiniho, která je v úzké shodě se základnou Pistoian. [2] Bylo by proto zcela nelogické a protichůdné pokoušet se aplikovat Auctorem Fidei z roku 1794 – kdy liturgie obhajovaná Piem VI. nebyla nic jiného než tridentský obřad – a Novus Ordo .z roku 1969, kterým chtěl Pavel VI. nahradit nedokonalý a již nevýnosný obřad Pia V. Pius VI. apeluje na objektivní pravdu, že církev se nemůže mýlit, když schvaluje svou tradiční liturgii; proto při schvalování netradiční liturgie, která vybočuje z nepřerušeného řetězce církevního předávání, je to Pavel VI., nikoli (např.) arcibiskup Lefebvre, kdo naráží na odsouzení svého předchůdce.

 V Quo Graviora Řehoře XVI. vidíme stejnou dynamiku při práci.[3] Text, napsaný v roce 1833, ani ne čtyřicet let po Auctorem Fidei , okamžitě objasňuje, že papež odpovídá německým bratrancům pistojských heretiků, které podle něj pohnula „zlá vášeň pro zavádění novinek do církve. Popisuje jejich názory jako

 

nepochybně mnoho věcí, které neodpovídají dispozici naší doby, a že to, co je škodlivé pro růst a blahobyt katolické, aniž by tímto poškozením utrpěla nauka o víře a morálce. A tak, projevujíce horlivost pro náboženství, předkládají model zbožnosti, nechají projít zprávy, připravují reformy, předstírají znovuzrození církve.

Zní to zvláštně povědomě, že? Přesně tuto rétoriku používala středo-severní evropská frakce na II. vatikánském koncilu, jak ji nalézáme pečlivě zdokumentovanou v díle Roberta de Mattei (pro doplnění dokumentace Ralpha Wiltgena v knize Rýn se vlévá do Tibery). [4] Řehoř pokračuje: „Tvrdí, že celou vnější formu církve lze měnit bez rozdílu“ a „současná disciplína církve spočívá na selháních, nejasnostech a jiných nepříjemnostech tohoto druhu“. Tyto pocity, neúnavně vyjádřené v období posledního ekumenického koncilu, utvářely jeho realizaci, zejména v kontextu posvátné liturgie. „Útočí na tento Svatý stolec, jako by byl příliš vytrvalý v zastaralých zvycích a nehledí hluboce do charakteru naší doby“ – to bylo řečeno v roce 1833, ale mohl to být také rok 1963!
Obviňují tento stolec, že se stal slepým ve světle nového poznání a že sotva rozlišuje věci, které se týkají podstaty náboženství, od těch, které se týkají pouze vnější formy. Říká se, že živí pověry, podporuje zneužívání a nakonec se chová, jako by se nikdy nestaral o zájmy katolické církve, o to, jak se časy mění…. Nechceme ani diskutovat o jejich chybách ohledně nového Rituálu psaného v lidovém jazyce, který chtějí více přizpůsobit charakteru naší doby.

Je komické i tragické vidět paralely mezi povstáním, které Řehoř odsuzuje, a pokrokovými postoji, které převládaly na Druhém vatikánském koncilu, podporovaném a odměňovaném sympatizujícím Pavlem VI. Ano, nebyl tak pokrokový jako ostatní a v některých otázkách dokázal znovu potvrdit tradiční doktrínu; totéž však lze říci o Pistoiánech a Němcích, kteří se v některých bodech opírali o katolíky a v jiných o jansenisty / protestanty. Nyní se dostáváme k důležitému odstavci 10, ve kterém zdůrazním výrazy, které jsou vytrženy z kontextu a vrženy do tváře tradicionalistům:

Tito muži [totiž samozvaní reformátoři] chtějí reformovat nejsvětější instituci pokání od jejích kořenů, urážlivě kritizují církev a obviňují ji z omylu, jako by přikazovali každoroční zpověď, udělováním odpustků za určitých podmínek. přejít ke zpovědi, povolení soukromé mše a každodenních slavení oslabilo tuto velmi spásnou instituci [5] a připravilo ji o ctnost a účinnost. Církev , která je sloupem a oporou pravdy a která se ocitne v pravý čas, aby byla Duchem poučena o každé pravdě, bude moci přikazovat, udělovat a dovolit jim, aby vše degradovali ke zkáze duší. a k hanbě a předsudkům svátosti ustanovené Kristem? ... Tito novátoři, kteří projevují tolik horlivosti při prosazování skutečné zbožnosti lidu, by měli vzít v úvahu, že jakmile se frekvence svátostí sníží nebo spíše úplně odstraní, náboženství postupně chřadne a nakonec zaniká.
Protože učitelé nikdy nepřestanou svým studentům připomínat, kontext dělá rozdíl. Řehoř hájí neschopnost církve ztratit se směrem ke svátostem , protože církev jako sloup a základ pravdy vždy učila a důsledně podle nich jednala. Jinými slovy, stejně jako u Pia VI., si Řehoř nedokáže představit dobrého katolíka, který „zcela reformoval“ cokoli, a tím stvrdil drzé pomluvy proti církvi, protože ji považoval za bludnou ve své prastaré kázni. Pavel VI. se naopak domníval, že latina liturgie je překážkou pro spásu duší [ zde ]: pro něj se tento 1600 let starý zvyk přeměnil na „ hanbu a škodu„O svátostech.

Je ironií, že svátost, která byla zasažena nejvíce a utrpěla nejkatastrofičtější úpadek v Církvi od Druhého vatikánského koncilu, byla „svatou institucí svátostného pokání“. Němečtí radikálové odsouzení Gregorym chtěli učinit pokání „smysluplnějším“ tím, že je osvobodili od rutiny a závazků, což se dělo, když to bylo potřeba; a Gregory předpověděl, že následný pokles vyznání nakonec způsobí, že náboženství bude chřadnout a zmírat. To je to, co pochází od „zastánců nových myšlenek toužících podporovat v lidech skutečnou zbožnost“ – nebo v každém případě co myslí jako „skutečnou lítost“. Kolik myšlenek bylo v 60. letech prosazováno pod vlajkou „svobody“ a „zralosti“ a „živé osobní víry“ a tak dále? A kolik milionů věřících s nově nabytou svobodou a předpokladem světské zralosti začalo mizet? Bez modelu a institucionálního tlaku už neměli vztahy, žádnou podporu.

Stručně řečeno: Řehoř XVI. by také mohl popsat liturgický a svátostný dopad Druhého vatikánského koncilu, odvozený ze stejného druhu falešných principů jako ty, které diagnostikovali a odsuzovali někteří Němci své doby. Totéž lze říci o Piovi VI. o Italech své doby o několik desetiletí dříve. Tito papežové hájí jako dílo Boží a solidní svědek církve všechny tradiční liturgické, které případní reformátoři éry osvícenství kritizují jako chybné a arogantně navrhují přeformulovat nebo obnovit. Buď mají tito papežové pravdu o tradičních církevních rituálech, a reformátoři dvacátého století nejsou o nic lepší než jejich pistoiánští a němečtí předchůdci; aneb celá logika Auctorem Fideia Quo Graviora se rozpadne. Oba způsoby nemohou koexistovat.

Nyní plně přiznávám, že Řehoř XVI. v Quo Graviora důrazně znovu potvrzuje papežovo výlučné právo rozhodovat o liturgii a svátostech. V tridentské perspektivě, v níž se církev musí těsně utkávat proti chybám a drancování zvenčí, dává smysl, že taková závažná rozhodnutí jsou vyhrazena Svatému stolci, i když po většinu historie církve tomu tak nebylo. Nicméně, stejně jako dříve, Řehoř potvrzuje tuto autoritu, protože vidí úlohu papeže chránit a předávat to, čemu církev již věří a co dělá.- ne proto, že by to chtělo obrátit věci tak, jak by to chtěli udělat radikálové. Jednoduše řečeno, papežové nejsou relativisté, kteří si myslí, že je vše v pořádku, pokud to papež podepíše, nebo nominalisté, kteří si myslí, že když papež říká, že bílá je černá, je to černé; nejsou to ani dobrovolníci, kteří si myslí, že když prohlásí X za dobrého, i když je špatný, stane se najednou dobrým, nebo naopak.

Jak jednou řekl někdo na Facebooku: „Papež nemá ontologickou moc nařídit ne-skutečně-tradiční tradici, nařídit víceméně tradiční inovaci, nařídit zničení a vynález reformy nebo nařídit dekret otevřené diskontinuity, proklamované a vychvalované jako tajná kontinuita. Může dělat věci silou, ale nemůže se ujistit, že nejsou takové, jaké jsou ." V tomto jsem s Tomášem Akvinským (proti Ockhamovi): ani Bůh nemá moc změnit minulost nebo porušit zásadu rozporu.

Bůh skutečně chrání církev před vyhlašováním neplatných svátostných obřadů: nikdo vážně nezpochybňuje platnost Novus Ordo. Ale, jak sám Ratzinger opakovaně poznamenal, zavedení Novus Ordo nahradilo organický vývoj „modelem technické výroby“, který vychází z již odsuzovaných myšlenek. [6] Za to mohl říci, že potlačení latinské mše „zavedlo do dějin liturgie porušení, jehož následky mohou být jen tragické“. [7] Tyto předvídané tragické následky byly právě důvodem, proč Pius VI. a Řehoř XVI. odsoudili to, co se tehdy dělo.

Takže až někdo příště bude citovat tyto papežské nebo podobné dokumenty proti tradicionalistickému pohledu v domnění, že právě vyhrál debatu, mohl bych odpovědět mrknutím: „Ne, naopak, podporují náš pohled a podkopávají váš. Co jiného byste čekali od papežů, kteří psali 175 let a 136 let před příchodem nové mše? A kdyby se ho mohli nějak dožít, můžeme si být jisti, že by jeho architekty odsoudili stokrát zuřivěji než troufalé reformátory své doby.“

_________________________
Kredit obrázku: Getty.

[1] Některé z těchto problémů se objevily již v liturgických reformách před 60. léty, ale nepřevládly až do Consilium za Bugniniho.

[2] Shaun Blanchard ve své příliš drahé, ale objevné knize The Synod of Pistoia and Vatican II: Jansenism and the Struggle for Catholic Reform (2019) otevřeně uznává (a oslavuje) paralely mezi tímto odsuzovaným koncilem a Druhým vatikánským koncilem, rovněž v oblast liturgické reformy.

[3] Tato encyklika by neměla být zaměňována se slavnější Quo Graviora z roku 1826, jednou z mnoha papežských encyklik odsuzujících svobodné zednářství.

[4] Viz Roberto de Mattei, Druhý vatikánský koncil: nepsaná historie (Loreto, 2012). Všiml jsem si, že jen velmi málo konzervativců nebo zastánců „ zdrojů “, kteří nahlas obhajují Druhý vatikánský koncil, se ve skutečnosti obtěžovalo studovat tento podrobně prozkoumaný příběh historického mistra, který demonstruje dominanci progresivní teologie na koncilu. Kdyby jim na tom záleželo, mohlo by to trochu zmírnit jejich nadšení.

[5] Jak jste možná uhodli, Pištovci a jejich němečtí bratranci uvěřili v omyl antikvariátu: stejně jako liturgickí reformátoři dvacátého století tvrdili, že církevní liturgie se zkazila a musí se osvobodit od svého „... dodatky“ a „vrátili „do dřívější“ autentičtější „formy, kterou kupodivu z velké části vymodelovali z vlastních hlav, jak to dělali protestanti před nimi, as pohrdáním známými prvky primitivní liturgie, které přežily v tradiční obřady. Z tohoto důvodu Pius XII. učinil totéž spojení, jaké uvádím já, když varoval, že liturgické hnutí těsně před Druhým vatikánským koncilem bylo do jisté míry kompromitováno „přehnanou a nesmyslnou archeologií, ke které, 64).

[6] Johannes Bökmann, „ Liturgiereform: Nicht Wiederbelebung sondern Verwüstung ,“ Theologisches 20.2 (únor 1990): 103–4, cituje Ratzingerovo dílo v knize Simandron — Der Wachklopfer. Gedenkschrift pro Klause Gambera (1919-1989).

[7] Joseph Ratinzger, Milníky , přel. Erasmo Leiva-Merikakis (San Francisco, CA: Ignatius Press, 1998), 146-148.

Dojemné toto sdělení Josepha Ratzingera po nedávných nešťastných obviněních z německé fronty [ zde ], které zní jako duchovní testament. Zde je sbírka všech jeho zásahů z „Petrova ohrady“ po abdikaci.

Pramen: Chiesa e post Concilio