Bergogliova antimariánská nesnášenlivost
Při audienci minulou středu papež František již potřetí výslovně popřel, že Maria je Spoluvykupitelka. Opět však vykládá Písmo a Tradici zkresleně, včetně významu byzantských ikon. Zde je důvod.
Maria, Nejsvětější Matka Boží
Co vede papeže k tomu, aby neustále věnoval homilie a katecheze "rehabilitaci" Jidáše a diskreditaci Panny Marie, není známo. Jistě nelze zabránit tomu, aby takové rozdílné zacházení nepůsobilo v katolických uších přinejmenším trochu nesourodě, neřku-li rušivě. Faktem je, že papež František se minulou středu, v předvečer slavnosti Zvěstování Páně, opět vrátil k házení bláta na titul Spoluvykupitelky; učinil tak již 3. dubna 2020, v den, kdy se připomínala Sedmibolestná Panna Maria, a 12. prosince 2019, v den liturgické památky Panny Marie Guadalupské (viz zde): vždy přesně v předvečer nebo v den mariánských svátků.
Dominantním rysem těchto zásahů je bohužel stále stejná povrchnost a jednostrannost ve výběru a výkladu pasáží Písma a údajů z Tradice. Vezměme si například volbu ikony Odigitria. Papež ji zmiňuje, aby potvrdil něco, co odporuje samotnému smyslu mariánské ikonografie. Uvádí, že význam těchto ikon by měl být následující: "Maria je k Němu zcela obrácena, a to do té míry, že můžeme říci, že je více učednicí než matkou [...]. Tuto roli Maria zastávala po celý svůj pozemský život a zůstává jí navždy: být pokornou služebnicí Páně, nic víc".
Když se člověk jde podívat na tento typ ikony, prakticky vždy najde vlevo a vpravo od hlavy Panny Marie (vzhledem k člověku, který se na ikonu dívá) dvojitý digram MP ΘY (zkratka Meter Theou). Odigitria v žádném případě není pouhým učedníkem a pokornou služebnicí, která ukazuje na Ježíše, ale Theotókosem ve vlastním smyslu tohoto pojmu, jak byl definován v Efezu a objasněn v diatriu mezi svatým Cyrilem a Nestoriem a jak byl později znovu převzat Chalcedonským koncilem v protimonofyzitské funkci. Záměrem obou ekumenických koncilů v žádném případě nebylo složit Ježíšově Matce nějakou poklonu, trochu přehnanou, vedenou náklonností, jak uvedl Bergoglio v souvislosti s mariánskými tituly. Kdyby tomu tak bylo, oba koncily by byly ušetřeny různých anatémat a otcové koncilu by se navzájem pozdravili poplácáním po zádech a možná by se ušklíbli nad tím, jak velkou věc Cyril udělal...
Ale ne. Pro tyto koncily měly mariánské tituly velmi specifický teologický obsah. Svatý Jan Damašský, vykladač a otec byzantské tradice, jasně říká, že "pouze jméno Theotókos obsahuje celé tajemství ekonomie spásy". Východní Tomáš Akvinský, svatý Řehoř Palama, zase zřejmě vůbec nesouhlasí s myšlenkou, že mariánské tituly nejsou ničím jiným než sérií láskyplných nadsázek, které se sypou na hezkou žačku:
"Bůh chtěl stvořit obraz naprosté krásy a jasně ukázat andělům i lidem sílu svého umění, a tak stvořil Marii celou krásnou. Shromáždil v ní jednotlivé krásy rozdělené ostatním tvorům a vytvořil ji jako společnou ozdobu všech viditelných i neviditelných bytostí; nebo spíše ji stvořil jako syntézu všech božských, andělských a lidských dokonalostí, jako vznešenou krásu, která zušlechťuje oba světy, která stoupá od země k nebi a převyšuje i to druhé."
Výrazy, které nám umožňují pochopit, jak Nejsvětější Maria překonává celý řád stvoření a díky milosti se staví do Boží sféry, i když není Bohem. Řehoř naráží obrazem na tento hypostatický řád, do něhož byl Bohem umístěn Všesvatý. Vskutku, "Maria je jako dělící čára mezi stvořeným a nestvořeným. Ona jediná obdržela božské dary bez míry a Bůh jí vše vložil do rukou: ona jediná je místem všech milostí, plností dobra, živým obrazem každé ctnosti; ona jediná byla naplněna charismaty Ducha svatého a ona jediná je svým spojením s Bohem vyvýšena nad každé stvoření". Texty, jako jsou tyto, svědčí o vědomí nadbytku nikoli našich slov, ale o velikosti Mariina tajemství. Proto se potvrzuje de Maria numquam satis.
Interpretace ikony Odigitria papežem Františkem je tak ve zjevném rozporu s ikonou samotnou i s teologickým kontextem, v němž byzantská ikonografie žije. Vedle tohoto ikonografického typu existují i další, které svědčí o výjimečném a nedosažitelném tajemství pokorné služebnice z Nazareta; vzpomeňme na Panagii Platyteru nebo Platyteru ton ouranon ("širší než nebesa"), Pantanasu ("Královnu vesmíru") nebo dokonce Ypsiloteru ton ouranon ("vyšší než nebe").
Šokující je, že i v tomto "třetím vydání" intervencí proti mariánskému spoluvykupitelství papež Bergoglio ignoruje nebo se rozhodl nebrat v úvahu přítomnost termínu Spoluvykupitelka a jádro nauky o ní v dějinách mariologie. Mluví o tom, jako by Mariina zvláštní účast na díle vykoupení, subjektivní i objektivní, byla nedávným výmyslem nějakého osamělého fanatika.
Středověcí autoři jako svatý Bernard z Clairvaux, který ji nazývá "Vykupitelkou", a Arnold ze Chartres, který neváhá tvrdit, že "Kristus a Maria dokonali dílo lidského vykoupení", navazují na patristické úvahy o Marii, Nové Evě, rozvíjejí je a obnovují; 17. století je pak stoletím systematizace nauky o Mariině spoluvykoupení, a to až do 20. století, kdy se titul Spoluvykupitelka objevuje v dokumentech římských kongregací a v promluvách papežů. Benedikt XV. ve svém apoštolském listě Inter Sodalicia (1918) s mimořádnou jasností vysvětluje, že vzhledem k utrpení, které Maria prožila spolu se svým Synem, jehož sama obětovala jako oběť, "lze právem tvrdit, že ona spolu s Kristem vykoupila lidské pokolení". Proto Pius XI. 30. listopadu 1933 neváhal jako první papež použít titul Spoluvykupitelka: "Vykupitel nemohl z nutnosti věcí nespojit svou Matku se svým dílem, a proto ji vzýváme titulem Spoluvykupitelka."
VIII. kapitola Lumen gentium obsahuje ve své podstatě učení o Marii spoluvykupitelce, ačkoli koncilní otcové tento termín raději nepoužívali. Vysvětlující poznámka teologické subkomise, jak o ní referuje otec Giuseppe M. Besutti v knize Lo schema mariano al Concilio Vaticano II, nepostradatelném textu pro pochopení mariologie koncilu, však upřesňuje, že titul Coredemptrix je "sám o sobě naprosto pravdivý".
Belgický mariolog Jean Galot, který vystoupil na mezinárodní konferenci pořádané Kongregací pro klérus 28. května 2003, na základě textu LG znovu objasnil, že "Spoluvykupitelka znamená spolupráci na vykoupení. Neznamená to rovnost Marie s Kristem, protože Kristus není Spoluvykupitelkou, ale Vykupitelem a to jediným Vykupitelem. Maria není Vykupitelka, ale Spoluvykupitelka, protože se spojila s Kristem v oběti jeho utrpení. Tím je plně zajištěn princip jedinečnosti Prostředníka [...]. Koncil popírá, že by tato jedinečnost byla ohrožena Mariinou prostřednickou přítomností. Přisuzuje Blahoslavené Panně tituly Přímluvkyně, Pomocnice křesťanů, Ulehčovatelka, Prostřednice a potvrzuje, že "jedinečné Vykupitelovo prostřednictví nevylučuje, ale spíše vzbuzuje ve tvorech rozmanitou spolupráci, kterou sdílí jediný zdroj" (LG 62). Titul Spoluvykupitelky se tedy nemůže jevit jako ohrožení svrchované moci Kristovy, protože z této moci vychází a nachází v ní svou energii".
