Kritiky, které jdou papeži k duhu
Dopis který papež adresoval 7. února Antonio Soccimu, si zaslouží stejnou pozornost jako kniha, kterou Socci věnoval papeži: Finální proroctví. Dopis papeži Františkovi o církvi v době války. (viz)
Kniha spisovatele ze Sieny je rozdělena na dvě části: první obsahuje sbírku proroctví, starých i nových, která předpovídají velké katastrofy tomuto světu, jestliže se neobrátí a nebude činit pokání. Materiální spoušť, kterou předpovídají četná proroctví, jeví se jako důsledek duchovní spouště, v jaké se nachází současná církev. Mnoha poselství z nebe, jako ona od P. Marie z La Salette a sen Dona Boska o budoucnosti Říma, podávají scénář tragédie i naděje obdobě jako to, co Panna Maria oznámila ve Fatimě.
Ostatní soukromá zjevení, která Socci cituje, je možno pokládat za diskutabilní, ale patří k zásluhám tohoto spisovatele, že připomněl existenci prorocké a apokalyptické dimenze, která je neoddělitelná od katolické teologie dějin.
Druhá část knihy ve formě „Otevřeného dopisu“ je kritické odsouzení papeže Bergoglia, ve kterém autor precizně uvádí slova a skutky Bergoglia od počátku jeho pontifikátu, které nejen znepokojily, ale pohoršily, a to až do té míry, že si věřící kladou otázku, která dominuje na obálce Newyorskýv předvečer jeho cesty do Ameriky: Is the Pope catholic? Socci se obrací na papeže těmito vzrušenými slovy:
Zapřísahám Vás, zamyslete se nad celou cestou, kterou jste dosud prošel, vystříhejte se dalších těžkých kroků, jako je postsynodální exhortace, která by otevřela cestu ideám kardinála Kaspera (…) Především se vyvaruje svolat novou synodu, která – jak se děsíme – si bere na mušku přímo kněžský celibát. A především potřebujeme všichni velké Jubileum pokání. (str.. 221)
Antonio Socci je novinář, který je zvyklý zasahovat do událostí za horka, s největší aktuálností, jakou jeho profese vyžaduje. To může být někdy na újmu důkladnosti, ale protože je veden silným zápalem, je také připraven vystavit diskuzi sám sebe a vlastní přesvědčení, aby převládla pouze pravda a nic jiného. Kdo nesdílí některá Socciho tvrzení, měl by mu přiznat tuto vlastnost, několikrát prokázanou.
Jedna věc je jistá, že když papež přijal tuto knihu, ani ho neexkomunikoval, ani ho nekáral a nekritizoval, tím méně ignoroval, ale vzal papír a pero a v osobním dopise mu odepsal
Těchto několik řádků demoluje určitou „papolatrii“ rozšířenou v některých prostředích. Papež připomíná, že kritizovat papeže je nejen dovoleno, ale že to velmi prospívá samotnému papeži, pomáhá mu kráčet po správné cestě Páně. Termínem papolatria rozumíme nepřiměřené zbožňování postavy papeže, což je něco jiného než uctivost a respekt, kterým jsme povinni vůči úřadu, který zastává. Otevřenost, i kritická, jak konstatuje Socci, může sloužit biskupovi Říma jako pomoc, především, když dominující mentalita zachází do pochlebování (str.92) Velký teolog Melchior Cano napsal: Petr nepotřebuje naše lži nebo naše pochlebování. Ti, kteří slepě nekriticky brání rozhodnutí nejvyššího Pontifika, jsou právě ti, kteří ohrožují autoritu Svatého stolce: bourají jeho základy, místo aby je zpevňovali.
Někdo může říct, že Františkův dopis Soccimu je zaměřen k tomu, aby „zahrnul“ všechny, od progresistů k tradicionalistům, do synkretické náruče. Ale bez ohledu na záměr, to co se počítá, jsou fakta, a faktem je, že v tomto případě vyjadřuje papež ocenění svým kritikům. Slova Františka Soccimu se týkají všech těch, kteří v posledních letech kritizoval nový pontifikát: od Alexandra Gnocchiho a Mario Palmara až k článkům Ross Douhata v New York Times a k petici katolických spisovatelů zveřejněné v Remnant 8. prosince 2015. František nám připomíná, že je možno kritizovat úkony papeže, které nejsou neomylné, především pokud se týkají otázek politických a pastoračních, za předpokladu, kritika je uctivá a týká osobních omylů a nikoliv papežské autority.
Autor článku pak věnuje pozornost politickým událostem v Itálii posledních týdnů. (viz)
Zrada katolické politické třídy vždy provázela historickou zradu církevních předáků, ale nikdy se nestalo, aby si papež vybral za důvěrníka Eugenia Scalfariho a označil Emmu Bonino a Giorgio Napolitana za velké postavy dnešní Itálie. .
Přitom Bergoglio zcela ignoruje své vlastní katolíky, když nenašel jediné slovem povzbuzení a vzpruhy nebo také prosté požehnáním pro miliony katolíků na Family day. (viz)
A tak zatímco v senátu prošel zákon Cirinnà, který legalizuje homosexuální svazky, papež František, který mlčel v Irsku, mlčel také v Itálii a vzal tak na sebe nesmírnou odpovědnost. Proč jste se, Svatý otče, přestal stavět proti vražedným útokům na rodinu, které svět podniká již několik let? (str. 127) , ptá se Socci.
Antonio Socci tedy správně poukazuje na základě těchto skutečností, že dnes je prvořadým úkolem katolíků zabránit autodemolici církve a společnosti.
Bude postsynodální exhortace 19. března novým krokem na této cestě autodemolice? Potvrdí se nauka církve nebo se vzdálí od věčného magisteria? To jsou otázky, které jsou dnes přetřásány. Otázky, které vyžadující všechnu pozornost, jaké je schopná inteligence osvěcovaná Boží milostí.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
