Dopis z periferie
Obdržel jsem tuto úvahu jednoho člena církve, nikoliv Itala, který žádá, aby jeho jméno bylo zachováváno v tajnosti. Má v úmyslu napsat nám ještě další listy z periferie.
* * *
Pastorace „případ od případu“ místo hlásání je riskantní hra
Po synodě prohlásili někteří biskupové a kardinálové, že církev musí „být citlivá“, „rozlišovat“ a „doprovázet“ s větší pozorností.
Hledá se „umění péče o duše“ a „zapojení“ pomocí pastoračního stylu, který vstřebává závěrečný dokument synody, ale také mnohá vystoupení osob církevního světa.
Jistě, hledáme citlivé přiblížení k dnešnímu člověku. Jsem osobně potěšen, že kněz ve zpovědnici místo aby mě utloukal katechismem, vychází mi citlivě vstříc a snaží se pochopit moji zvláštní situaci. Je to však přístup vhodný také pro sdělovací prostředky? Co se stane, jestliže veřejnou komunikaci ovládne mentalita „případ od případu“? Může řeč o individuální péči nahradit hlásání? Nemá základní napětí mezi liberály a konzervativci co do činění také s hrozbou, že hlásání nauky se stále více vytrácí?
Dnešní mediální systém s nesčetnými digitálními sítěmi je velkou výzvou. Globalizace komunikační cítě promocí interaktivních systémů mění proces formování veřejného mínění. Přístup církve k této skutečnosti vyžaduje jiné úvahy než o místní pastorační péči.
Jestliže velmi dobrý pastýř duší, který to s lidmi dobře myslí, řekne homosexuálovi, že ho nechce odsuzovat, je to jistě dobrá věc. Jestliže však, jde o čistě hypotetický případ, velmi dobrý pastýř duší se nachází v letadle a řekne totéž před novináři, jeho slova z tohoto místa se začlení do komerčního a politického prostoru a mediálního zneužití.
Takřka všechny západní sdělovací prostředky jsou laicistického a agnostického ladění a interpretují církevní témata na horizontální úrovni, tzn. politické, historické, sociologické, a nikoliv v rovině vertikální, se zaměřením k Bohu. A transcendentní dimenze poselství? Dědičný hřích? Ne, s tím se nepočítá, čtenář nebo divák chce jen příběh, který je obsahem zprávy: „Církev již neodsuzuje homosexuály“. Toto je zpráva. A další kapitola? „Církev mění sexuální morálku“. A pak: „Platnost desatera závisí na rozhodnutí vlastního svědomí“. Jestliže pastorační rozhovor nahrazuje vyučování nauky, je výsledkem falešná mediální prezentace církve.
Snad někteří pastýři chápou velmi dobře tyto mechanismy. Snad chápou také rozdíl mezi komunikací v péči o duše a mezi komunikací ve sdělovacích prostředcích. Snad mají jen strach z médií. Mají strach z digitálního mobbingu. Z mučednictví kolem veřejného mínění. Je lépe být měkkým pastýřem, který nikoho neodsuzuje. Je možno dokonce dospět k formě koketování s tiskem nebo TV nebo přímo k Stockholm–syndromu: vytvořit spojenectví s vlastním únoscem. Nakonec není to přání církve nacházet široký souhlas, jako církev privilegovaná ?
Ať už důvody jsou jakékoliv, hlásání nauky je aktuálně přesunuto do druhé roviny. Nevysvětluje se už, co církev prohlašuje jako provždy pravé a dobré, anebo mylné a špatné. Jen se vysvětluje, že všechny případy nejsou stejné. Jaké důsledky to přinese? Co to přispěje k jednotě církve a pastorační praxe? A evangelizaci? Mezi věřící toto všechno vnáší zmatek a nespokojenost, což je možné konstatovat v mnoha zemích. Progresivistické snahy zneužívají absenci závazného hlásání, zpochybňují nauku a požadují přizpůsobení době. Je to nebezpečná hra, která může vnést do církve schizma, nejdříve pastorační a pak přímo naukové.
Co by dělal svatý Pavel? Ve své době na Areopagu nevykládal pohanům o duchovní péči podle situace. Nemluvil ani ihned o Kristu, ale nejdříve mluvil o kultuře, se kterou se setkal. Řekl jim, že viděl athénské bohy a chrámy a že pochopil jejich svět.
Bez pochyby také dnes musíme znovu ukázat, že jsme pochopili idoly XXI. století, jako např. kult zlepšování, hedonismu nebo technologizace, abychom ukázali, že máme k nabídnutí něco lepšího. Ale nejdříve musíme uznat, že nemůžeme dělat jen pastorační péčí od případu k případu. Musíme tak učinit hlásáním církevní nauky. Přizpůsobeným pro média, ale nikoliv médiím. Věrni víře, ale nikoliv stylem starého ražení.
Settimo cielo, blog Sandra Magistra
