Farizeové a saduceové naší doby
21. 11. 2015
Papež František opakovaně hovoří o nemoci farizeů (7. 9. 2013) kteří vytýkali Ježíši, že nezachovává sobotu (1. dubna 2014), o pokušení domýšlivosti a o klerikalismu, který zakládá svou víru na pravidlech a předpisech, jak to dělali zákoníci a farizeové v Ježíšově době (19 .září 2014 )
V Anděl Páně 30. srpna řekl, že jako u farizeů existuje také u nás nebezpečí pokládat se za lepší než druzí jen proto, že zachováváme pravidla a obyčeje, i když nemilujeme bližního, jsme tvrdého srdce, jsme pyšní, domýšliví.
8. listopadu stavěl do protikladu chování zákoníků a farizeů založené na vylučování na rozdíl od Ježíše, který staví na přijetí.
Připomínky o farizeích jsou evidentní v papežově řeči 24. října na závěr XIV. synody o rodině.
Co jiného jsou lidé uzavřeného srdce, kteří se skrývají dokonce za přikázání církve, za dobré úmysly, aby se posadili na Mojžíšův stolec a soudili...atd.
Jako farizeus má vypadat každý, kdo hájí s tvrdohlavou pýchou existenci nesmlouvavých přikázání v církvi.
Kdo však jsou skutečně farizeové? Když Ježíš začal svá kázání, židovský svět byl rozdělen do různých proudů, o kterých hovoří evangelium, z historiků Josefus Flavius (37-100 př. Kr) ve svých dílech Židovské starožitnosti a Židovská válka. Hlavními sektami byli farizeové a saduceové. Farizeové zachovávali až do podrobností náboženské předpisy, ale ztratili smysl pro pravdu. Byli to lidé pyšní, kteří falšovali proroctví týkající se Mesiáše a vykládali Boží zákon podle vlastního mínění. Saduceové vyučovali ještě horším bludům, zpochybňovali nesmrtelnost duše a odmítali část svatých knih. Obojí si rozdělovali moc v Synedriu; když byl odsouzen Ježíš, byli u moci saduceové.
Saduceové jsou citováni jednou u Marka a třikrát u Matouše, zatímco farizeové se objevují opakovaně v evangeliích sv. Marka a Matouše. Zvláště 23. kapitola sv. Matouše je otevřeným obviněním farizeů: Běda vám, zákoníci a farizeové, kteří platíte desátky, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější. Toto jsme měli konat, a tamto nezanedbávat.
Ve svém komentáři k tomuto úryvku sv. Matouše, vysvětluje svatý Tomáš, že Pán nekárá farizeje za to, že platili desátky, ale pouze za to, že pohrdali mnohem důležitějšími přikázáními, tj. těmi, která se vztahují k duchovnímu řádu. Proto se zdá, jako by je chválil za jejich praxi:„To jste měli konat podle zákona, jak dodává Chrysostom (Summa Theol. II- q. 87). Sv. Augustin na adresu farizea u sv. Lukáše (18, 10-14) říká, že byl odsuzován nikoliv za své skutky, ale protože se chlubil svou domnělou svatostí (Lit 121, 1,3).
Výstižnější je definice farizeů sv. Bonaventury: Farizej představuje ty, kteří se pokládají za dobré pro své vnější skutky. Proto nemají slzy lítosti (De Maria Magdalena).
Ježíš odsuzuje farizeje, protože znal jejich srdce. Pán chtěl své učedníky naučit, že nestačí konat navenek dobré skutky: to, co činí skutek dobrým, není jen jeho předmět, ale úmysl. Je-li pravdou, že nestačí dobré skutky, když schází dobrý úmysl, na druhé straně je pravdou, že nestačí dobrý úmysl, jestliže scházejí dobré skutky.
Kdo jsou farizeové a saduceové naší doby? Můžeme to říci s klidnou jistotou. Jsou to ti, kteří před synodou, během ní a po ní hledali a budou hledat, jak upravit praxi církve, a skrze praxi nauku o manželství a rodině. Ježíš prohlásil manželství za nerozlučitelné, založené na obnovení onoho přirozeného zákona, od kterého se židé vzdálili, a pozvedl manželství na svátost. Farizeové a saduceové tuto nauku odmítali a popírali božská slova Ježíšova a nahrazovali je vlastním názorem. Odvolávali se mylně na Mojžíše, podobně, jako dnešní novátoři se odvolávají na domnělou tradici prvních staletí a falšují tak dějiny i nauku Církve.
Proto obránce pravé víry biskup Athanasius Schneider mluví o kvetoucí novo-židovské praxi: Noví Mojžíšovi učedníci a noví farizeové během posledních dvou synod (2014 a 2015) skrývali skutečnost, popřeli v praxi nerozlučnost manželství a jakoby zrušili šesté přikázání na základě hesla „případu od případu“, pod zdánlivým pláštěm milosrdenství, s použitím výrazů jako „cesta rozlišování“, „doprovázení“, „biskupovy pokyny“, „rozhovor s knězem“, „interní fórum“, „integrace do plného života církve“, aby naznačili, že je možné vyloučit nerozlučnost v případech neregulérního soužití (srov. Závěrečná zpráva 84 – 86).
Jan Křtitel, když označil farizeje a saduceje za plemeno zmijí (Mt 2,7), když káral Heroda Antipu pro jeho cizoložství, neměl tvrdé srdce, ale byl veden láskou k Bohu a k duším. Pokrytecké a tvrdé srdce měli Herodovi rádci, kteří ho utvrzovali v jeho hříšném a nekajícím stavu odporujícím Písmu. Herodes Jana zabil, aby umlčel hlas pravdy, ale hlas Předchůdce zaznívá jasně i po mnoha staletích.
Kdo hájí veřejně správnou nauku, nenásleduje příklad farizeů a saduceů, ale hlas Jana a našeho Pána.
Roberto de Mattei, Corrispondeza Romana
