Jak může ínstinkt víry na hradit magisteriání auroritu
Otec Claude Barthe
Katolíci ponechaní sami sobě se dnes snaží vzdorovat urychlenému řešení otázek položených koncilem: lpí na instinktu víry, který nesmí přerůst v jakési volné tradiční zkoumání mimo jakoukoli autoritu, ale naopak musí představovat naléhavý apel na plné obnovení učení víry ve jménu Krista.
Až do tohoto pontifikátu zůstaly v pokoncilním zmatku dva "tvrdé" podstavce:
Na jedné straně morální učení symbolizované encyklikou Humanæ vitæ. To dalo vzniknout četným textům a také atmosféře a téměř prostředí "restaurace", teoreticky mocenské, ale konkrétně menšinové, která našla svůj odbyt a své hranice s pontifikátem Benedikta XVI.
Na druhé straně však vedle předchozího světa existoval ještě jiný, ještě menšinovější, ale velmi živý svět, svět uživatelů předkoncilní liturgie, jejíž zachování našlo svou vlastní legitimitu v motu proprio Summorum Pontificum, výsledku dlouhého a umírněného hnutí za uznání.
To vše smetly Amoris lætitia a Traditionis custodes, texty doprovázené dalšími "pokroky", jako je odsouzení trestu smrti v katechismu nebo zcela nedávno, i když hlasem druhořadého orgánu, Papežské akademie pro život, zelená italskému episkopátu ohledně podpory "nedokonalé legislativy" (asistované sebevraždy), aby se zablokovala horší legislativa (čistá eutanazie).
V důsledku toho se osamělost věřících, kteří tyto "výdobytky" odmítají, prohlubuje. Dalo by se říci, že v pokoncilním rámci není nic zásadně nového. Člověk si například vzpomene na pokračování, uprostřed tisíce nástrah, proti výuce "staromódního" katechismu namísto nových katechismů, které od konce šedesátých let vtrhly do farností a škol. Za předpokladu, že Katechismus katolické církve vyřešil všechny obtíže, což je sporné, byl vydán až v roce 1992: Vacatio catechismi, které trvalo třicet let, za předpokladu, že je uzavřeno.
Sensus fidelium neboli „pasivní neomylnost“
Pojem sensus fidei/fidelium, sám o sobě zcela klasický, byl použit jako prostředek demokratizace magisteria a přijetí progresivních myšlenek. Mezinárodní teologická komise se v době, kdy byl jejím sekretářem ještě otec Serge-Marie Bonino, snažila reagovat a vrátit sensus fidelium na stranu ortodoxie: "Je jasné, že nelze ztotožňovat sensus fidei čistě a jednoduše s veřejným míněním nebo s míněním většiny. V žádném případě se nejedná o totéž. [...] V dějinách Božího lidu to často nebyla většina, ale spíše menšina, která skutečně žila víru a vydávala svědectví o Bohu"[1].
Vysvětlení je nezbytné. Ačkoli se oba termíny jsou často používají indiferentně, lze rozlišit individuální sensus fidei od kolektivního sensus fidelium. Na druhé straně je sensus fidei každého věřícího pokračováním sensus fidelium celé církve, stejně jako dobro každého jednotlivce vyplývá ze společného dobra.
a) Sensus fidelium lze prakticky ztotožnit s tím, co teologové nazývají "pasivní neomylností" nebo neomylností in credendo, v co je třeba věřit [2]. Církev jako celek má přirozenou schopnost přijímat slova těch, kdo učí ve jménu Krista. Nemůže upadnout do omylu v tom, čemu věří, protože jinak by už nebyla jedinečnou a nezbytnou cestou spásy a přestala by být pravou Kristovou církví. Tato pasivní neomylnost je, chcete-li, opakem neomylnosti aktivní, jejímž cílem je zachovat společenství věřících v neměnném učení víry a mravů. "Je přece známo, že jste Kristovým listem, napsaným pro naši službu, napsaným ne inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na tělesných deskách vašich srdcí" (II Kor 3,3). A svatý Vincenc z Lérins v Commonitoriu (2, 6): "Budeme následovat katolickou víru [univerzalitu], pokud budeme vyznávat, že je to jediná pravá víra, kterou vyznává celá církev v celém vesmíru".
b) U každého věřícího je sensus fidei instinktem, darem, který doprovází ctnost víry. Všechny ctnosti vytvářejí jakýsi vrozený instinkt (například instinkt zdrženlivosti a skromnosti, který doprovází cudnost). Tak i víra vytváří jakýsi instinkt, který vede věřícího k tomu, aby konal skutky, jimiž se drží zjevené pravdy[3].
Lze také říci, že odvolávání se na sensus fidei závisí na růstu víry v tom, kdo ji přijal: vede věřící k tomu, aby věřili a rozvíjeli to, čemu byli naučeni, a to i nad rámec toho, co výslovně přijali. Je zřejmé, že v tomto případě může pouze Magisterium s konečnou platností určit, zda se jedná o sensus fidei, nebo o lidskou domněnku. Svatý Tomáš například v Sumě teologické poukazuje na to, že někteří se před Kristovým narozením mýlili ohledně doby jeho narození: v jejich případě se tedy jednalo o pouhé "lidské domněnky". Naopak to byl smysl pro víru, který vedl mnoho katolíků k víře v Neposkvrněné početí ještě předtím, než bylo toto dogma v roce 1854 ratifikováno.
Instinkt víry v situaci očekávání
Dalo by se tedy říci, že ti, kdo zůstávají věrni tradiční liturgii i dnes ohroženým bodům nauky, jsou ve stejném postavení jako obyvatelé Lyonu, kteří na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie rozsvěcovali své domy, přestože o neposkvrněném početí Panny Marie se stále vedly spory.
Avšak jak už to v podobných úvahách bývá, když se v dějinách hledají prvky, které by mohly osvětlit současné potíže (tři nebo čtyři papežové učili tuto herezi nebo upadli do této nejasnosti; dekret kostnického koncilu Frequens, který se ukázal jako heterodoxní), vede hledání nakonec jen k poměrně chudé sbírce situací doktrinální krize, které nikdy neměly takový rozsah a v žádném případě takové trvání [4] jako ta současná, dokonce ani čtyřicet let velkého schizmatu s jeho dvěma nebo třemi papeži. Současná situace suspendování magisteria je skutečně výjimečná.
Faktem zůstává, že sensus fidei/fidelium hraje z hlediska poslušnosti víře v jakékoli hypotéze trvání a rozsahu stejnou roli jako instinkt, který doprovází ctnost poslušnosti. Sensus fidei/fidelium disponuje ducha a vůli dodržovat každé učení církve, stejně jako instinkt poslušnosti předem disponuje podřídit se zákonu nebo příkazům, které přijme legitimní představený. Když se ten, kdo podléhá instinktu poslušnosti, ocitne před případem, který ještě není výslovně stanoven zákonem nebo vydaným rozkazem, nebo před nespravedlivým zákonem či rozkazem, nemá-li morální prostředky, aby se odvolal k nadřízenému (a to právem, pokud by to byl on, kdo mu nařídil hřešit), musí se na základě svého instinktu poslušnosti domnívat, co by mu nadřízený skutečně nařídil.
Stejně tak instinkt víry pomůže těm, kdo jsou věrní Kristu, kdykoli jim učení Magisteria ještě jasně neukazuje, čemu mají věřit a co mají dělat. Pomůže mu však i tehdy, když mu neadekvátní nauka říká, že například lidé ve stavu veřejného cizoložství, i když znají morální normu, se vzhledem ke konkrétním okolnostem nedopouštějí těžkého hříchu (Amoris lætitia, č. 301) nebo že liturgické knihy promulgované před Pavlem VI. nejsou vyjádřením lex orandi (jak vyplývá z Traditionis custodes, čl. 1). Poslušnost ve víře vyžaduje nepodřizovat se nespravedlivým předpisům. A tato zdánlivá nepodřízenost, která je ve skutečnosti hlubší podřízeností, vybízí magisterium, aby zasáhlo a ve jménu Kristovy autority naznačilo, čemu se má věřit a co se má dělat.
Za obnovení soudní pravomoci
Tím, že se člověk vzepře nespravedlivému příkazu, na základě sensus obedientiæ v jistém smyslu přehání poslušnost. A člověk pomáhá vyvolat dříve či později zásah nadřízeného, aby potvrdil platnost spravedlivých a ctnostných činů. Stejně tak sensus fidei fidelium, který se rozvíjí v magisteriálním "vakuu", podněcuje magisterium k zásahu. Protože pokud instinkt víry může nahradit akt učitelské autority na způsob sebeobrany, nutí to nakonec k ukončení mlčení učitelské autority. A tak, ačkoli je to historický příklad časově mnohem omezenější než ten, který zažíváme nyní, když francouzští faráři stáli v roce 1790 před dilematem, zda složit konstituční přísahu, či nikoli, ti, kteří přísahu nesložili, se rozhodli sami podle svého sensus fidei, protože papež mlčel. Tím si však vyžádali zásah Pia VI., který nakonec odsoudil dodržování civilní ústavy duchovními krátkým prohlášením Quod aliquantum z 10. března 1791.
Zásah, jakkoli nesmělý, Summorum Pontificum [5] také představoval legitimizaci toho, že se mnozí katolíci v letech 1969-2007 na základě svého instinktu víry vraceli ke starobylé liturgii. Summorum Pontificum, by se dalo považovat za magisteriální præparatio, za oznámení toho, co tím bude potvrzeno s plnou magisteriální autoritou, že liturgie před II. vatikánským koncilem je skutečně vyjádřením víry římské církve. Je také ohlášením definitivních zásahů do oblasti manželské morálky a obecněji do oblasti vztahů církve se světem naší doby.
________________________
[1] "Le sensus fidei dans la vie de l'Église" ["Smysl víry v životě církve"]. ["Il sensus fidei nella vita della Chiesa"], CTI, 10. června 2014, č. 118.
[2] Srov. například: Jean-Marie Hervé, Manuale theologiæ dogmaticæ, Berche, Paris, 1957, sv. 1, č. 465.
[3] Svatý Tomáš, Summa Theologica, IIa IIæ q 2 a 3 ad 2.
[4] Známe slavnou větu svatého Jeronýma, podle níž v době koncilu v Rimini "celý svět sténal, ohromen tím, že byl probuzen ariánstvím". Velké ortodoxní hlasy se však ozývaly i nadále a zatmění způsobené slabostí papeže Liberia bylo velmi pomíjivé.
[5] Prostřednictvím minulého příčestí prostého, umístěného vedle příslovce negace, že starobylý obřad nebyl potlačen: "Je tedy dovoleno slavit oběť mše podle typického vydání Římského misálu, které vyhlásil blahoslavený Jan XXIII. v roce 1962 a které nebylo nikdy zrušeno".
Uloženo v: Blog by Aldo Maria Valli
Zdroj: resnovae.fr
