Falešná obviňování
Mons. Viganò: »Nikdy nehchyběla falešná obviňování proti těm, kdo konají dobro. Pronásledování je každodenní součást života pro katolíky v protikřesťanském světě«
Rozhovor renovatio21.com s MOns. Carlo Maria Viganò
Byly doby, kdy se ve Vatikánu diskutovalo o otázkách, o nichž Vaše Excelence mluví - jako je například příchod nového světového řádu s antikristovskou matricí?
Společnost, která se nechrání před těmi, kdo ji ohrožují, je odsouzena k zániku, stejně jako tělo, které se nebrání nemocem, je postiženo a umírá. Proto se katolická církev vždy zabývala jak odstraňováním vnitřních hrozeb, tak prevencí a bojem proti vnějším hrozbám. Na druhou stranu by žádný dobrý vládce neohrozil své občany, kdyby věděl, že nějaká skrytá moc plánuje převrat, nebo se snaží infiltrovat špiony.
Nový světový řád je velmi vážnou hrozbou jak pro stát, tak pro Církev, protože oba jsou jeho nepřáteli, které je třeba svrhnout s ohledem na zřízení Všeobecné, univerzální vlády a Církve, které jsou obě protikřesťanské: Všeobecná, globální vláda je popřením společenského kralování našeho Pána a samotné společenské smlouvy; globální Církev je popřením nutnosti Vykoupení a jedinečnosti pravého náboženství.
Již více než tři století vede svobodné zednářství boj proti státu a církvi, a dokud byla občanská a církevní moc věrná svému úkolu - totiž zajistit občanům mír, pořádek a blahobyt, jednomu a druhému jednotu ve víře a věčnou spásu duší - podnikala všechna opatření, aby sektě zabránila v dosažení jejích cílů. Během těchto tří století se však většina států vzdala a přijala zednářské principy do svých ústav, zatímco katolická církev odolávala až do roku 1962, kdy tyto dosud odsuzované principy institucionalizovali i její pastýři. V této bezpodmínečné kapitulaci před nepřítelem nelze nevidět skutečnou zradu ze strany civilních i církevních autorit. Ekumenismus a kolegialita jsou důkazem této rakoviny v církevním těle, která s Bergogliem dosáhla své metastázy v podobě panteistického ekologismu a synodální cesty, která je předehrou oné "církve lidstva", naznačené v konstitucích svobodného zednářství přinejmenším od roku 1864[1].
Existuje ještě nějaká církevní realita, která tuto vizi zachovává?
Na obranu Citadely před vnitřními i vnějšími útoky bojuje pusillus grex: jeho početní chudost v Božích očích jednoznačně ukazuje, že vítězství je možné pouze s mocným zásahem Pána.
Ti, kdo v dobré víře věřili, že zednářství nepředstavuje hrozbu pro společnost a zapřisáhlého nepřítele církve, mohou nyní pochopit, že byli uvedeni v omyl. Toto uvědomění, i když opožděné, se však musí okamžitě proměnit v konkrétní činy: pastýři musí varovat své ovečky, odsuzovat plány sekty, provádět formační práci a vykonávat svou roli obránců církve. Proto vítám slova předsedy Americké biskupské konference Msgre Gomeze o "protikřesťanské globalistické elitě" [2]. Doufám, že je zopakuje i na plenárním zasedání americké biskupské konference, která právě zasedá v Baltimoru: po slovech musí následovat činy, protože přiznat, že stádo je ohroženo vlky, aniž by se ovčinec uzavřel a divoké šelmy zahnal, by bylo ještě závažnější.
Naopak ti, kdo ve zlé víře zlehčují hrozbu svobodného zednářství a dokonce podporují spolupráci s jeho revolučními ideály, jsou odhaleni jako nepřátelé Církve a komplicové globalistické elity. A zde nejde jen o neválčení s nepřátelskou mocí, ale o skutečnou dezerci hierarchie, která dosáhla nejhorší spoluviny a zrady Boha a věřících. Když vidíme, jak Bergoglio přijímá ve Vatikánu exponenty Rady pro inkluzivní kapitalismus a jak je označován za "morálního vůdce" rodin vysokých financí patřících k zednářskému dómu, dává to najevo, že odpadlictví začíná od samého vrcholu Církve, před nímž zůstávají dobří věřící pohoršeni.
Největším zármutkem křesťanů v současnosti je, že musí bojovat nikoli společně s církevními institucemi, ale dokonce ani bez nich: zdá se, že boj musí být veden "proti", protože institucionální katolicismus ukazuje, že se stal skutečně velkým motorem probíhajícího sociálního a biologického útlaku. Jak mohou křesťané přemýšlet o duchovní změně, aniž by měli na své straně biskupy?
Stádo bez pastýřů se snadno rozprchne, zvláště když je obklopeno vlky. Prozřetelnost dovoluje, aby katolíci procházeli obdobím krize církve, byli opuštěni svými biskupy, v mnoha případech dokonce pronásledováni. Případů kněží propuštěných z duchovního stavu, protože se nepodřizují diktátu Santa Marty, je stále více. Absence autority - nebo spíše její naprostá zrada a zotročení nepřítelem - však nemůže být definitivní, protože společnost nemůže obstát bez autority, která ji řídí; autority, která není plodem souhlasu ovládaných, ale zástupným vyjádřením autority Ježíše Krista, hlavy mystického těla.
Rozhodující změna pro obnovu církve proto musí nutně začít shora, od římského papeže a biskupů, a dokud se tak nestane, mohou se věřící jen modlit, činit pokání a klást rozhodný odpor zneužívání moci těmi, kdo ji vykonávají k opačnému účelu, než k jakému byla Bohem ustanovena. A aby se zajistilo, že iniciativy zkorumpované části instituce nebudou podporovány, musí ji věřící zbavit všech forem financování a věnovat své oběti zdravé části církve, aby se zajistila pomoc pronásledovaným rodinám, kněžím a řeholním společenstvím.
Před několika týdny nám jeden švýcarský strážce, který byl propuštěn, protože nepodstoupil sérum mRNA, řekl, že si myslí, že přísný požadavek na očkování zavedený ve Vatikánu může být způsoben tím, že z tohoto malého státu se dělá světový vzor, dalo by se říci jako Izrael. Ptáme se sami sebe: příklad komu? Kdo je tím nejvyšším divákem, který se chce uspokojit tím, že ze sebe udělá "příklad" očkovací totality?
Je jasné, že ti, kterým se Bergoglio chce zavděčit a kterým neopomene veřejně svědčit o své poslušnosti, jsou ti, kdo od slavných e-mailů Johna Podesty plánovali sesadit Benedikta XVI. z papežského stolce, zahájit "církevní jaro" a zvolit loutku, která by tuto revoluci provedla; nic víc a nic míň než to, co jsme viděli ve Spojených státech při kolosálním volebním podvodu proti prezidentu Trumpovi, který vynesl do Bílého domu Joea Bidena.
Bergogliova podřízenost globalistické ideologii je natolik skandální, že ji chápou i prostí věřící, kteří díky sensus fidei chápou rozvratnou povahu tohoto "pontifikátu" a utíkají se k myšlence, že Benedikt XVI. je pravým papežem. Nájemce ze Santa Marty je dnes jistě kandidátem na předsednictví světového náboženství, jak si to přeje zednářstvo a jak to plánuje Nový řád, nebo přinejmenším ten, kdo uvedl do Posvátného kolegia budoucího papeže, který má tuto funkci zastávat.
V roce 2009 Benedikt XVI. ve své encyklice Caritas in veritate hřímal proti embryím obětovaným vědě: "Lidská embrya jsou obětována výzkumu, společné svědomí nakonec ztrácí pojem lidské ekologie". Jak je možné, že o pár let později máme církev, která tyto koncepty zcela převrací, až zavrhuje ty, kteří odmítají vakcíny vytvořené právě obětováním lidských bytostí?
Církev své učení nezměnila a ani změnit nemohla. Jsme svědky završení procesu trvajícího desítky let, který - bohužel - nebyl cizí ani Benediktu XVI. "Koncept ekologie člověka", už jen kvůli způsobu, jakým je vyjádřen, prozrazuje profánní jazyk, který postrádá sílu a účinnost zcela nadpřirozené vize. Lidská embrya by neměla být obětována, protože jsou to stvoření, která si Bůh přál a miloval a kterým se rozhodl dát život, aby mu vzdávala slávu a po znovuzrození ve křtu měla účast na jeho blažené vizi v nebi.
Odklon od jednoznačně katolického jazyka Magisteria po koncilu vedl k oslabení církevního učení, což neúprosně vedlo k současnému doktrinálnímu a morálnímu úpadku.
Tváří v tvář vědě mají pastýři také jakýsi pocit nedostatečnosti, jako by se obávali, že nedokážou dát platné a autoritativní odpovědi v oblasti, kterou neprávem považují za cizí. Pokud si však myslíme, že Bůh je autorem víry i "všeho viditelného i neviditelného", jak říkáme ve Vyznání víry, nemůžeme pochopit tuto jejich obavu, která předpokládá protiklad, jenž z ontologického hlediska nedává smysl. Je příznačné, že taková neohroženost se uplatňuje při obraně života, zatímco se zcela vytrácí, když je třeba propagovat ty nejzbytečnější a protivědecké teorie o změně klimatu: V takovém případě kupodivu hierarchie poskytuje doktrinální základ pro neomalthusiánský ekologismus a malicherné a dětinské ekologistické fňukání dnes devatenáctileté Grety Thunbergové, před níž se "třesou mocní", kteří ji živí, a Bergoglio jde tak daleko, že mluví o "pláči Matky Země" a uctívá modlu pachamamy.
Myslíte si, že kdyby byl Ratzinger stále na trůnu, zažili bychom to, co jsme zažili v tomto pandemickém dvouletém období?
Benedikt XVI. by se nestal spolupachatelem tohoto zločinu proti Bohu, církvi a lidstvu. Myslím, že by se nestal figurkou v groteskní frašce pandemie; rozhodně bychom v něm neměli zastánce pandemického narativu a prodejce vakcín, jak se to stalo v případě Bergoglia.
Hnutí pro život, více či méně spojená s diecézemi a biskupskými konferencemi, vždy ignorovala otázky, jako je využívání plodů a embryí ve vědě, farmaceutickém průmyslu a kosmetice, nemluvě o umělé reprodukci, ať už heterologní, nebo ne, která může zabít desítky embryí na jedno dítě získané pomocí zkumavky, a to do té míry, že pro IVF je zabito více lidských bytostí než těch, které byly zabity zákonem 194. Jak je možné toto mlčení?
Od 60. let minulého století pastýři pasivně přijímali morální podřízenost zjeveného náboženství tváří v tvář modernitě, pokroku, vědeckosti a požadavkům sekularizovaného a protikřesťanského světa. Stejně jako se to stalo v politice, kde si pravice, již byla prosycená liberálními principy a principy Risorgimenta, nechala vnutit morální dědictví fašismu a nacismu, aniž by se totéž stalo na levici s komunismem.
Tento pocit méněcennosti - který se nepřátelé Krista vždy snažili vštípit katolíkům tím, že je vykreslovali jako zpátečnické a nemoderní - však biskupové a následně i duchovní a laici přijali nejen proto, že neudrželi krok s vývojem lékařského výzkumu, ale i proto, že od II. vatikánského koncilu ztratili nadpřirozený rozměr své role a - což je ještě závažnější - vnitřní život a vytrvalou modlitbu, která jediná živí víru a službu. "Dialog" se světem neobrátil ke Kristu ty, kdo byli od Krista vzdáleni, ale odcizil ty, kdo mu byli blízcí, a poslal je do sekularizované společnosti, která je stále více protikatolická a protikřesťanská. Dialog se světem se stal touhou mluvit jeho jazykem, přijmout jeho mentalitu a popřít náš stav "exsules filii Evae in hac lacrimarum valle".
Máme biskupy a kněze, kteří se už nemodlí, zvláště ne sami před svatostánkem, a kteří se považují za manažery nebo úředníky nějaké instituce. Máme biskupy, kteří nerecitují breviář, neslaví denně mši svatou, už neprovádějí rozjímání ani zpytování svědomí. A tím, že ztrácejí ducha modlitby, nezbytné vnitřní rozjímání, získávají ducha světa a rozptýlení, které z toho nutně vyplývá. Mluvit s nimi o plodech používaných na kosmetiku nebo o takzvaných vakcínách je nepohoršuje, protože se považují za tolerantní a smyslem jejich života není obracet duše ke Kristu, ale co nejvíc se maskovat a "jít s dobou". To se projevuje jako nemotorné honění se za světem, touha jít s ním, obdivovat jeho ducha, mlčet o jeho úchylkách a chybách: opak toho, co mají dělat ti, kdo jsou naším Pánem ustanoveni jako pastýři a průvodci, ne jako pošetilí pronásledovatelé.
A pokud někdo následuje svět, pokud se považuje za neadekvátního jeho požadavkům a nárokům; pokud nevěří, že je to svět, kdo musí pokleknout před Kristovým Majestátem, ale Církev, která se má poklonit jeho maximám, jak můžeme očekávat, že se hierarchie odváží jít proti němu v tom, co nejvíce tvoří jeho satanskou podstatu, totiž v obětování a zkažení nevinných?
Oficiální hnutí pro život ignoruje ještě naléhavější problémy, jako je drancování orgánů u bijícího srdce, které se možná právě v tuto chvíli odehrává v italských nemocnicích. Lze tedy říci, že boje o potraty byly nakonec pro katolíky hlavně zbraněmi hromadného rozptylování, zatímco v systému byla zavedena mnohem rozšířenější nekultura (z níž jsou potraty jen zlomkem)?
Tváří v tvář vědě se u pastýřů objevuje také jakýsi pocit nedostatečnosti, jako by se obávali, že nedokážou dát platné a autoritativní odpovědi v oblasti, kterou mylně považují za cizí. Pokud si však myslíme, že Bůh je autorem víry i "všech věcí viditelných i neviditelných", jak říkáme ve Vyznání víry, nemůžeme pochopit jejich strach, který předpokládá nedůvěru ve vědu.
Legalizace potratů byla po rozvodu povinným krokem ke zničení křesťanské společnosti: nenávist zednářů k rodině jde ruku v ruce s jejich nenávistí k Bohu a církvi. Jakmile je dotčen posvátný princip nedotknutelnosti života, nic nebrání tomu, aby byly potracené plody nebo lidé usmrcení eutanazií použiti k drancování orgánů, k prodeji farmaceutickému průmyslu, k výrobě vakcín nebo kosmetiky, k hnojení polí.
Jestliže však katoličtí lékaři tyto hrůzy odsoudili, musíme uznat, že hierarchie opět prokázala svou zbabělost tváří v tvář problémům, které jsou v sekularizovaném myšlení považovány za okrajové a zanedbatelné, nebo jsou spěšně odmítány jako konspirační teorie. Kdyby potraty nebyly legalizovány, nebylo by možné využívat potracené plody a bylo by možné omezit i drancování orgánů pro transplantační průmysl nebo pro výzkum. Kdo však ponechal katolíkům angažovaným v politice svobodu svědomí, když ne ideologie II. vatikánského koncilu a dialog se světem, který si Pavel VI. tolik přál?
Kdo se nebrání pekelné zrůdnosti těchto úchylek, ukazuje nejen to, že nemá víru, ale že mu chybí láska, protože láska je ctnost, která nás vede k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního z lásky k němu. Nemilujeme-li Boha, nemilujeme-li ho v jeho božské podstatě a v jeho dokonalosti, domníváme-li se bláhově, že můžeme mlčet o jeho slově, abychom neurazili ty, kdo jsou mu vzdáleni, pak se ztrácí i láska k bližnímu a s ní i úcta k přirozenému životu a ještě předtím k životu nadpřirozenému.
A co eutanazie? Jak je možné, že se v Itálii chystá hlasování o zákonu, který by legalizoval zabití souhlasící osoby (což už ani nemá nic společného se "sladkou smrtí"), aniž by se objevil nějaký zřetelný katolický odpor?
Je to stále stejný problém: kdo slouží světu, nemůže zároveň sloužit Bohu, a kdo se chce líbit Bohu, nemůže se líbit světu. Provinilé mlčení hierarchie tváří v tvář legalizaci sebevraždy dokazuje, že je to její vina; dokazuje její naprostou neadekvátnost roli, kterou hraje, neochvějnou spoluvinu těch, kteří mlčí, protože jsou vydíráni, zbabělou zdvořilost těch, kteří doufají, že ze zrady získají nějakou výhodu.
Má s tímto gigantickým plánem smrti něco společného válka, kterou Bergoglio rozpoutal proti mším starého ritu?
Bergogliova válka proti katolické mši je nutným důsledkem činnosti, která je v souladu s celým přístupem jeho "pontifikátu". Mše sv. Pia V. vyjadřuje víru Kristovy církve bez dvojsmyslů, bez pomrkávání, bez cenzury. Je to píseň Nevěsty zamilované do božského Ženicha, který nezná lži ani kompromisy. Naproti tomu reformovaná liturgie vyjadřuje jinou víru, je hlasem jiného náboženství, jiné eklesiologie, něčeho lidského, co chce být posvátné i profánní zároveň, jako zbloudilá žena, která se chce držet svého ženicha, ale spoluvinně pomrkává na svého milence. Proto skutečně katolická duše nemůže neuznat jasnou nadřazenost tridentské liturgie nad její dvojznačnou koncilní verzí.
Ale kromě toho v těch, kdo skutečně znají nekonečnou hodnotu mše svaté a její "nebezpečnost" pro uskutečňovaný pekelný plán, je nepopiratelná hrůza z toho, že se znovu rozšíří mezi věřícími, protože duchovní dobro, které přináší církvi, je mocným exorcismem proti jejím nepřátelům. Satan nenávidí tradiční mši svatou, stejně jako nenávidí zpověď hříšníka, přijímání s náležitou zbožností, modlitbu růžence, svěcenou vodu, zvonění zvonů a svátosti vůbec. Není náhodou, že pandemie odstranila z kostelů kropenky se svěcenou vodou, zdecimovala účast na svátostech a nechala tolik duší zemřít bez pomoci kněze.
Jsme stále na stejném místě: jen ti, kdo nevěří, mohou dopustit, aby krizový okamžik připravil věřící o duchovní pomoc, která je nezbytná k tomu, aby mu mohli čelit; jen ti, kdo jsou na straně Nepřítele, jim v tom mohou úmyslně bránit; a ti, kdo jsou s Pánem, dobře vědí, jak moc je ve světě ovládaném Satanem nutné zapojit Boží moc, milost zprostředkovanou mší svatou a svátostmi, přímluvu Panny Marie a všech svatých. Když někdo raději mluví o "úctě ke společnému domovu" a klimatických změnách, než aby křičel ze střech, že jediná spása přichází od našeho Pána Ježíše Krista, zřejmě si už vybral své pole.
Dne 5. listopadu zveřejnil list The Post International spis s názvem Boží ne-vaxy, jehož autorkami jsou Giulia Cerino a Laura Maragnani, v němž je podána zaujatá verze tradicionalistického katolického hnutí a prelátů, kteří ho podporují: není třeba dodávat, že Vaše Excelence je obzvláště terčem útoků. Jak se díváte na tyto rostoucí útoky na ty, kteří vyjadřují nesouhlas s pandemickým a vakcinačním narativem?
Z některých článků a televizních pořadů je patrná nestydatá faktičnost, ideologická nenávist dvořanů tisku vůči veřejným odpůrcům systému.
Počáteční zesměšnění oponenta a jeho kriminalizace jsou součástí osvědčené techniky každé diktatury, zejména té komunistické, která obvykle končí společenskou, politickou a dokonce i fyzickou likvidací oponenta. Kromě nepravd, které se mě osobně dotýkají, je mi líto, že jsou napadáni kardinál Burke, Msgre Schneider a Msgre Williamson, dobří kněží, kteří kvůli lenosti či zbabělosti svých pastýřů, intelektuálů a skupin věřících jsou zatlačeni do katakomb. Jedinými "dobrými lidmi", kteří si zaslouží uznání, jsou "papež František" a "profesor": zdá se mi, že tato nesporná skutečnost rozptyluje jakékoli pochybnosti.
Ale tyto nízké útoky, tato falešná obvinění bez rozporu nikdy nechyběly těm, kdo konají dobro, protože pronásledování je součástí našeho každodenního života katolíků v bezbožném a protikřesťanském světě. Delegitimizační operace, kterou hluboký stát provádí proti těm, kdo vyjadřují nesouhlas se systémem, je v dokonalém souladu s delegitimizací, kterou hluboká církev provádí proti odmítavým katolíkům.
Je šokující, že mnoho lidí souhlasí se zkrácenými soudními řízeními o něčem, co je nezadatelným právem. Považovat legitimní rozhodnutí nepodrobit se očkování experimentálním genovým sérem za zločin je závažným porušením práva ze strany těch, kteří nepřipouštějí žádnou konfrontaci, natož nesouhlas, protože dobře vědí, že vědecké, právní a zdravě rozumné argumenty ukazují veškerou nekonzistentnost a nelogičnost jejich postojů. Proto se v nemožnosti argumentovat musí odvolávat na "víru ve vědu", na pověry, diskreditovat nositele Nobelovy ceny a skutečné vědce.
11. listopadu 2021
Pramem: Duc in Altum
