Mons. Viganò k Cupichovu postupu proti Institutu Krista Krále Velekněze
KARDINÁL BLASE CUPICH s byrokratickým autoritářstvím, kterým se vyznačují představitelé bergogliánské církve, nařídil kanovníkům Institutu Krista Krále Velekněze, kteří vykonávají svou službu v chicagské arcidiecézi, aby od konce července pozastavili veřejné bohoslužby ve starobylém ritu a zrušil fakulty, které jim byly uděleny na základě Motu proprio Summorum Pontificum.
Každému je zřejmé, že toto rozhodnutí má zabránit výkonu práva, které žádná církevní autorita nemůže upřít, a to tím spíše, že je podmiňuje přijetím doktrinálních a liturgických zásad, které jsou v jasném rozporu s neměnným magisteriem katolické církve.
Každý pokřtěný má totiž právo účastnit se mše svaté a nechat si udělovat svátosti v podobě, o kterých Benedikt XVI. ve svém Motu proprio Summorum Pontificum uznal, že nikdy nebyla zrušena. Zbavit chicagské věřící tohoto jejich práva je velmi závažné zneužití moci a skutečnost, že Cupichovo rozhodnutí je mlčky schvalováno římským sanhedrinem, je pro ordináře potvrzením širšího plánu, jehož cílem je zlikvidovat v celém katolickém světě znamení rozporu, kterým je apoštolská mše. Znamení rozporu, protože sama jeho existence je tichým odsouzením desetiletí trvajících doktrinálních, morálních a disciplinárních odchylek.
Není žádným tajemstvím, že Bergoglio nenávidí Tradici a nevynechá žádnou příležitost, aby zesměšnil a zdiskreditoval ty, kdo chtějí zůstat katolíky a nejsou ochotni odpadnout od víry. Stejně tak jsou pověstné jeho záliby ve spolupracovnících a důvěrnících, které všechny spojuje sodomie, touha po moci a korupce ve finančních záležitostech. Nemělo by nás proto překvapit, že jeden z jeho žáků - neodmyslitelný přítel sériového pedofila McCarricka a dalších neméně kontroverzních prelátů, jako jsou Wuerl a Tobin - se mu za jeho nezasloužené povýšení na chicagský stolec odvděčí tím, že se projeví jako poslušný vykonavatel příkazů svého chlebodárce. Povýšení, proti němuž jsem - připomínám - důrazně vystupoval, když jsem sloužil Svatému stolci jako apoštolský nuncius ve Spojených státech, a které se dnes jeví jako ještě skandálnější po znepokojivých odhaleních časopisu Church Militant ((qui e qui)) o Cupichově účasti na utajování důkazů týkajících se sexuálních zločinů zesnulého kard. Joseph Bernardina.
V roce 2019 byl Cupich vyšetřován federálními úřady a generálním prokurátorem státu Illinois právě kvůli tomu, že neodevzdal usvědčující dokumentaci o arcibiskupu Bernardinovi a jeho dalších komplicích, kterou měla diecéze k dispozici. A dozvídáme se, že mistra pokrokářství, kterého by Cupich rád viděl kanonizovaného (zde), tíží závažné obvinění jedné z obětí zneužívání, kterým se Kongregace biskupů, Státní sekretariát a chicagská arcidiecéze bohužel nikdy nezabývaly, přestože se zmiňovaly o znesvěcení Nejsvětější svátosti při satanistickém rituálu s nezletilými v roce 1957 a tehdy mladým knězem Bernardinem a jeho spolubratrem Johnem J. Russellem, později vysvěceným na biskupa a dnes již zesnulým.
Je skutečně obtížné, ne-li zcela nemožné, najít nějaké ospravedlnění pro Cupichovo rozhodnutí, který považuje slavení mše svaté za hřích proti koncilu, ale který je shovívavý a má pochopení pro sodomity, pedofily, potratáře a rouhače proti eucharistické svátosti. Tento Cupich byl, jmenován Bergogliem předsedou Komise pro sexuální delikty amerického kléru a na můj dotaz dotáz na Memoriál 2018, se vyjádřil se skandální drzostí:
Čtete správně: "Za tak málo". Pokud by v sekulárním světě manažer bránil svým podřízeným v práci a podporoval nepoctivé a zkorumpované zaměstnance tím, že by je povyšoval a kryl jejich zločiny, byl by na místě vyhozen a požadoval by milionové odškodné za poškození image společnosti. Místo toho se v pestrobarevné homosexuální bandě levandulové mafie chráněné Bergogliem staly tyto formy odporné spoluúčasti na zlu a zuřivého odporu k Dobru, normou, která potvrzuje, že morální zkaženost je nutným důsledkem doktrinální odchylky a licence v liturgických záležitostech. Krize církevní autority - počínaje jejím vrcholem - je nezvratná, což potvrzuje i jmenování Cupicha kardinálem a mezi kardinály v příští konzistoři.
Jestliže ve světských záležitostech využívají vládci poslušní k hlubokému státu zkorumpované úředníky k provedení bílého převratu velkého resetu, na církevní frontě vidíme neméně zkorumpované kardinály a preláty poslušné hluboké církvi, kteří s Bergogliovým placetem dokončují rozvratný plán II. vatikánského koncilu, jenž má vyústit v náboženství lidstva, jak si ho představuje zednářství.
To nám ukazuje, že - kromě extemporálních obřadních konotací, které jsou až příliš ancien régime (i když v Chicagu a ve Spojených státech obecně velmi umírněné) - je to právě tridentská mše, která je promdpadlíky ohrozivým vyznáním víry a nemilosrdným vyvrácením refashionismu reformované liturgie, ať už ji slouží starý farář nebo nový kněz, bez ohledu na to, zda nosí římský nebo středověký ornát. Je to ta mše, mše par excellence, sloužená v jediném skutečně mimořádném ritu, ne proto, že je příležitostná, ale proto, že je nesrovnatelně lepší než ošklivá protestantská kopie montiniánského ritu, na kterou by se sv. Farář Arský díval se zděšením
Zato mše, mše Církve svaté, mše apoštolů a mučedníků všech dob, naše mše je pro tyto odpadlíky skutečným pohoršením. Nejde o poklony a římské klobouky, nejde o mozzety a rochety: skutečným diskreditátorem je katolická mše svatá a ti, kdo proti ní hlásají přijetí a inkluzi, platnou pro všechny a bez podmínek, s výjimkou dobrých kněží a dobrých věřících, proti ní brojí s hněvem heretiků. To ve skutečnosti stačí k tomu, abychom zcela ignorovali poslední záchvěvy Hierarchie, která má zaslepený rozum i vůlí, protože je odcizená Milosti.
Tato Cupichova několikátá demonstrace síly, cynická a bezohledná vůči věřícím ještě více než vůči kánonům Institutu, může být momentem spásné reflexe tolika opomenutí a tolika nedorozumění, která je třeba objasnit, zejména pokud jde o přijetí koncilního a Bergogliova "Magisteria". Věřím, že kanovníci Krista Krále a všechny instituty ex Ecclesia Dei budou schopny vidět v těchto dnech zkoušky vzácnou příležitost k očistě a odvážně dosvědčí nezbytnou soudržnost mezi vyznáním víry a jeho kultovním vyjádřením ve mši svaté a z toho plynoucí neslučitelnosti mezi nimi a doktrinálními a liturgickými odchylkami II. vatikánského koncilu. Není totiž možné sloužit mši svatého Pia V. a zároveň přijímat bludy jeho nepřátel.
Cupich to dobře ví, a proto chce zabránit slavení této mše. Ví, jak mocný je to exorcismus proti ďáblovým služebníkům, ať už pokoutním nebo jiným. Ví, jak je pro každého bezprostředně srozumitelná, protože obsahuje nadpřirozený smysl pro posvátno a božství - mysterium tremendum, Mojžíše před hořícím keřem - a jak otevírá oči věřících, zahřívá jejich srdce, osvěcuje jejich mysl. Po desetiletích nevýslovných muk se věřící mohou přiblížit Božímu Majestátu, obrátit se, změnit svůj život, vychovávat své děti ke svatosti, šířit víru svým příkladem. Co může být pro biskupa, který je skutečným pastýřem ovcí, jež mu Pán svěřil, žádoucnější? A co je odpornější pro ty, kdo chtějí, aby tyto ovce byly roztrhány vlky nebo aby se propadly do propasti?
Věřící, kněží a biskupové mají svatou a naléhavou povinnost postavit se proti rozhodnutím těchto široce zdiskreditovaných osobností a požadovat, aby úctyhodná tridentská liturgie zůstala nedotknutelnou oporou učení, morálky a duchovnosti. Člověk musí poslouchat spíše Boha než lidi (Sk 5,29), zvláště když svým vlastním zavrženíhodným chováním prokázali, že nemilují ani Boha, ani své bratry ve víře.
+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
20. července 2022
