Etsi... non daretur
28. 4. 2016
Je to neuvěřitelné, ale pravdivé. Všechny biskupské konference včetně italské spolu se svým tiskovým orgánem oslavují zvrat papežského magisteria, o farářích, kazatelích a zpovědnících ani nemluvě. Je obtížné trvat na tom, že exhortace (= povzbuzení, výzva) nemá z formálního hlediska magisteriální hodnotu; jestli ji opravdu nemá, tím hůře. V každém případě v hymnu obecného nadšení se spojuje nejen laické (= ateistické) dominantní smýšlení, ale i všemocní „vůdci“ skandálního života, kteří dnes určují nezbytné modely pro mládež a rodiny.
Bohužel jsou to i samotní pastýři, kteří odhazují poslední masku a kochají se vědomím, že bylo konečně procleno to, co si už evidentně mysleli a dělali. I když apoštolská exhortace to nikde výslovně nepotvrdila, všichni jednoznačně uznali, že od nynějška nadále bude otevřen přístup ke svátostem prakticky bez rozdílu všem, včetně veřejných hříšníků, kteří trvale žijí v cizoložství, či těch, kdo praktikují jiné formy soužití (bez bližšího určení, jaké).
Ne že by v exhortaci nebyla formálně chybná tvrzení. Ta se však objeví až na závěr úmorné cesty přes více než dvě stě stran nového spisu, (snad vůbec nejdelšího papežského dokumentu v historii), když už jsme otupeni výpary dekadentní atmosféry, která narkotizuje každého, kdo si nezachoval solidní intelektuální jasno. Jak bylo evidentně zjištěno, záměrně vložený jed není podán ihned ve smrtící dávce, ale je roztroušen na stránkách nenápadným způsobem, aby čtenáře usmrcoval nepozorovaně, jako ve slavném románě jednoho exponenta nejradikálnější formy nihilismu.
Autor dokumentu si přitom posluhuje rafinovanou agresivní formou, jakou používají manipulátoři jehovistů ve Strážné věži. Citují autory z katolické tradice větami vytrženými z kontextu a tvrdí tak věci zcela opačného smyslu než ‚citovaný‘ autor.
Typický příklad najdeme v poznámce 329: aby těm, kdo žijí v neregulérních svazcích, vymluvil zachovávání zdrženlivosti od pohlavního styku, používá pisatel slova z Gaudium et spes (§ 51 ), a to z místa, které výslovně hovoří o situaci řádného manželského života; exhortace se tak dostává do přímého rozporu s magistériem Jana Pavla II. ve Familiaris consortio (§84).
Další křiklavý příklad: jsou zde citována slova sv. Tomáše Akvinského, která se ve skutečnosti týkají zcela jiné situace (srov. AL 301.304): Andělský učitel zcela jistě nehovoří o amorální situaci, ale o možnosti, která může nastat výlučně v oblasti mravně dovolené; slova o nepřítomnosti či nedostatečnosti určité ctnosti jsou použita analogicky, jakoby přítomnost a růst lásky mohla sanovat setrvávání v hříšném poměru, který zcela vylučuje stav milosti, a tím i lásku.
Ovšem tyto teologické jemnosti jsou zřejmě nedostupné pro dokument, který hodil přes palubu s krajní lhostejností dvoutisíciletou mravní nauku církve. Takto je možné dospět až k neslýchanému tvrzení: »Proto již není možné říkat, že všichni, kdo se nacházejí v takzvané (takzvané?) „neregulérní“ situaci, žijí ve stavu smrtelného hříchu, zbaveni posvěcující milosti« (AL 301). Z toho pak následuje, jak nám namlouvá poznámka (336), že mohou být připuštěni ke svátostem a ke všem formám účasti na církevním životě, ze kterých byli dosud – údajně nespravedlivě a nezákonně – vylučováni.
Skutečnost je taková, že stav, v němž tito lidé žijí, je objektivně těžkou urážkou řádu stanoveného Bohem v přirozené i nadpřirozené rovině; je to situace vždy, bez ohledu na nějaké jiné úvahy intrinsece mala, nevyjímaje mínění vídeňského arcibiskupa, u něhož markantní bludy není možno omlouvat neznalostí. Pokud jde o morální nepřičitatelnost lidského jednání, ta může přicházet v úvahu pouze u jednotlivých skutků, nikoli ve stabilním nedovoleném svazku, který někdo s plným vědomím a rozhodnutím mimo církev uzavřel a který nehodlá opustit.
U těžkých hříchů, jako je konkubinát a trvalé cizoložství, jsou naopak vyloučeny jakékoliv polehčující okolnosti pro slabost či nedokonalost. Ve školní úloze by byla taková slova označena červeně jako hrubá chyba a nevhodné termíny. Zde však v záplavě milosrdenství, které zastiňuje i milosrdenství Kristovo, mění slova svůj význam podle smyšleného obrazu a vize zcela nevídané: křesťanské manželství, tak jak je dosud známe, se stalo pouhým ideálem, zatímco neregulérní situace se přetvářejí do částečných zdokonalitelných stavů dosud ne zcela aktualizovaného dobra! Tzv. „zákon graduality“, který je myslitelný výlučně v situacích morálně dovolených, má se stát kartou, s níž je možno vyšťourat pozitivní momenty i v situacích, které se těžce protiví Božím přikázáním.
Zvrat je dokonán: zatímco ctnost z toho všeho vychází spíše jako něco škodlivého, neřest je naopak rehabilitována. Boží milosrdenství je v tomto světle prezentováno jako jednání zcela jednostranné, které od člověka nevyžaduje žádnou odpověď ve formě obrácení a polepšení. Není však možno přistupovat k dobru a milosti, aniž bychom se nejdříve zcela odřekli zla a hříchu, jak je tomu v křestních slibech. Alespoň tomu tak až dodnes bylo: nové slovo, jak se zdá, ukončilo ‚starý svět farizeů‘ a vyhlásilo nový, ve kterém už hřích není absolutní zlo, ale může to být dokonce »dar, který požaduje sám Bůh uprostřed konkrétní spleti omezení, byť dosud nejde plně o objektivní ideál« (AL 303). Prostě rouhání.
Jak bylo možné v katolické církvi oficiálně dospět k podobným evidentním poblouzněním? Odpověď je známá: skrze onu „naturalizaci“ teologie, neboli její antropologický obrat. Jak jsme ukázali již dříve, autor koperníkovské revoluce Karl Rahner překroutil teologickou metodu a založil novou na nekompatibilních filozofických premisách: na Kantovi s jeho osvícenským náboženstvím v hranicích pouhého rozumu a jeho kategorických imperativů spočívajících na individuálním svědomí místo na objektivním řádu bytí; na Hegelovi s jeho gnostickou vizí imanentního „ducha“, který se vyvíjí v nezadržitelném pokroku skrze přetvoření antitezí na vyšší kompozici protikladů; na Heideggerovi s falešnou historizující koncepcí o člověku a jeho vyvíjející se přirozenosti. Jakmile byl odstraněn realistický řád vlastní katolické tradici a přenecháno volné pole působnosti pro bludné filozofie, je teoreticky velmi obtížné usvědčit z nepravdy ideologické kolonizace typu gender. Latinská Amerika je již celá desetiletí cílem invaze německé pseudoteologie, která už nemá v sobě nic skutečně teologického z toho prostého důvodu, že neuznává normativní hodnotu Zjevení.
A tak papežský dokument, který je určen k tomu, aby na nejdelikátnějším poli, jakým je sexuální a manželská morálka, byl vůdcem pro pastýře i věřící, dovolí si dnes představovat intrinsece malum jako možnost nejen dovolenou, ale přímo dobrou a doporučitelnou, když zavedl domnělou positivní, ne-li posvátnou hodnotu erotismu a tělesného styku odloučeného od prokreace (s připouštěním rozkoše ať už heterofilní nebo homofilní).
Ve společnosti sycené smyslností a pornografií, ve které libido a perverze jsou vyzvedávány na všech úrovních a zcela zpřístupněny individuím od nejútlejšího věku, aniž by se rodiče proti tomu mohli účinně bránit, tomu všemu otevírá brány nejnovější Bergogliovo naučení. Reálně nové je zde pouze imprimatur pro jeho dominantní ideologii: od nynějška je možno všechno praktikovat s papežským požehnáním a bezostyšně přicházet a přijímat Eucharistii. Je to jakoby hřích (a s ním padlá přirozenost, žádostivost, Boží zákon a milost i Bůh sám) ani nebyl: etsi peccatum, natura lapsa, concupiscentia, divina lex, gratia… ipse Deus non daretur.
Jako výsledek je to pro opovážlivého likvidátora nesporně obrovský úspěch.
Don Giorgio Ghio, Chiesa e post concilio
