O krajkách v liturgii. Co řekl Bůh kněžím v chrámu?
O krajkách v liturgii. Co řekl Bůh kněžím v chrámu? -
7-9 minut
20 června
Corrado Gnerre
Promluva, kterou papež František nedávno pronesl k sicilskému kléru, má velký ohlas. Řeč, v níž stigmatizoval určitou vázanost na formu při slavení eucharistie. Papež výslovně hovořil o "babiččině krajce".
Samozřejmě bych chtěl vyslovit premisu, kterou bych možná ani nevyslovil, protože je to jen premisa zdravého rozumu, ale v této době je vždy dobré upřesnit -třeba usque ad nauseam-, aby nedošlo k nedorozumění.
Předpoklad se týká správného vztahu, který musí existovat mezi formou a látkou. Je zřejmé, že forma, která plní výrazovou (tj. významovou) funkci látky, nemůže pohltit ani nahradit samotnou látku. V opačném případě bychom upadli do takzvaného formalismu, což je do očí bijící pokrytectví.
Je-li to však pravda, pak je také pravda, že substanci si nelze představit bez formy, protože forma je pro lidské chápání nepostradatelná. Příkladů by se dalo uvést mnoho. Stačilo by pomyslet na Ježíše, který pro svátosti chtěl, aby existovala hmota, která by označovala skutečnost (milost), jež sama o sobě není viditelná. Při běžném křtu to jistě není voda, která snímá hřích, ale bez vody není možné označit neviditelnou skutečnost milosti. Každá svátost je skutečně účinným znamením milosti.
Ale nejen to. Je třeba také říci, že forma musí být vždy úměrná látce, s níž je spojena. Stejně jako může existovat problém nadbytku, může existovat i problém vady. Čím vyšší je látka, tím vyšší musí být forma.
Přejděme nyní k otázce slavení mše svaté. Jistěže tyto věci neříkám papeži (to by bylo směšné), jen bych si dovolil připomenout těm, kdo čtou C3S. Mše svatá je největší bohoslužba, jaká může být, protože se při ní Bohu obětuje sám Bůh v osobě Syna. Každá mše je skutečným, i když nekrvavým zpřítomněním kalvárské oběti. Proto má každá mše nekonečnou hodnotu a je určitým způsobem středem skutečnosti (celého vesmíru) a dějin, protože vykoupení, které Kristus vykonal na Kalvárii, zachránilo celý vesmír a celé dějiny.
Banalizovat, domnívat se, že toto lidsky nepředstavitelné tajemství lze označit také chudinským minimalismem a esencialismem, by bylo proti podstatě samotné mše. Bylo by to nepřiměřené.
Forma jistě nemůže být conditio sine qua non, takže pokud neexistuje maximálně důstojná forma, mše se nemůže a nemá sloužit. Může nastat mnoho situací, kdy by se mše měla sloužit bez ohledu na formu, ale vždy s použitím autenticky - a jednoznačně - katolického ritu a kánonu. To je však něco zcela jiného, než že by to znamenalo, že ve mši musí nutně existovat minimalistická a pauperistická forma.
Spíše bychom měli mít na paměti, že žádná formální elegance nemůže dostatečně odpovídat nezměrné výši tajemství každé mše. Vždy je tedy nějaká vada, nikdy ne nadbytek.
Všimněme si, že apoštolové autentické chudoby (která není pauperismem) sami mluvili a jednali jasně. Svatý František, který pro své bratry vyžadoval maximální chudobu, chtěl také okázalost při liturgii. Kdysi dávno jsem četl, že dokonce zašel tak daleko, že prohlásil, že kostely by měly být vykládány zlatem a stříbrem a že chtěl, aby i kněžská roucha byla zdobena zlatem. Člověk si vzpomene na ty, kteří v té době šili u klarisek. Zkrátka chudoba pro člověka, ale ne pro Boha.
Svatý František se zase trápil, když viděl neudržovaný a špinavý kostel. Říká se, že když narazil na nějaký neudržovaný kostel, vzal si koště, aby ho sám zametl.
Tyto věci byly přítomny již ve Starém zákoně, kde se vyžadovala přesná péče o formu oběti slavené v chrámu. Cituji, co píše kardinál Giovanni Bona v knize Tajemství lásky. Meditace o eucharistické bohoslužbě: "Bůh ve Starém zákoně hrozil smrtí veleknězi, který se odvážil vstoupit do Svatyně svatých (...) bez posvátného roucha, ozdobeného drahými kameny a lesklým zlatem, a bez pokrývky ctností. A jaký trest tedy čeká kněze Nové smlouvy, když přistoupí k něčemu, co není symbolickou archou, ale samotným Bohem, aby obětoval, dotkl se a pojedl Ježíše, jeho Syna a našeho Pána, pokud tak neučiní s úctou a pozorností, jakou si taková hostina zaslouží?"
Obětovat krásu Bohu je tedy povinnost. Proč? Protože Bůh je krása. Je to logika, nic než logika.
Je to však povinnost, která je zároveň plodným apoštolátem. Připomínám obrácení Mikuláše Stenona (1638-1686), dánského vědce a bývalého protestanta. V Livornu ho dojalo procesí Božího Těla, při němž si při pohledu na svatou Hostii nesenou v průvodu s takovou vážností pomyslel: "Buď je ta Hostie jen obyčejný kus chleba a blázni jsou ti, kdo jí vzdávají takovou poctu, nebo je zde opravdu Tělo Kristovo, a proč bych ho tedy nemohl uctít i já?". Co by se stalo, kdyby Mikuláš Steno žil dnes a viděl, jak se dnes "uctívá" eucharistie?
Na závěr je třeba s politováním konstatovat, že v dnešní církvi stále více chybí historický smysl. Chesterton správně říká, že když člověk příliš spěchá, vždycky nakonec přijde pozdě. Je tomu skutečně tak. Církev v poslední době propadla paranoie honby za Dějinami, historizace všeho, stala se jakousi kurtizánou Času a Světa... a co pak? A pak se paradoxně ukáže, že ztratila i ten nejzákladnější historický realismus. Je dnes skutečně problémem liturgie s krajkami, kadidlem a tichem, nebo mnohé banalizace, profanace a směšnosti, kvůli nimž už nikdo neví, co mše svatá vlastně je?
Svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, ve svých Cvičeních rozlišování duchů říká, že abychom odolali ďáblovým pokušením, musíme nejprve posílit svá slabá místa a na nich přejít do protiútoku, tj. agere contra. Příklad: pokud se svým autem čelím prudkému sjezdu, jsem nucen pracovat s brzdovým pedálem. Byl bych přinejmenším neopatrný, kdybych místo brzdění zrychlil.
Tady se zastavím. Myslím, že rozumíte.
Bůh je Pravda, Dobro a Krása
Zdroj: itresentieri.it
