Hluší a slepí
20. 12. 216
Četli jsme s hrůzou, že Bůh byl nespravedlivý, protože poslal na smrt svého Syna:Je to rouhání. Mluvit o bolesti a o smrti vyžaduje především mluvit o dědičném hříchu. Znamená to vyložit, že hřích, kterého se dopustil Adam, se přenáší na celé lidstvo a že tento hřích byl nekonečný, protože Bůh uražený Prarodiči je nekonečný. Mluvit o bolesti a o smrti předpokládá akceptovat, že je zde božská spravedlnost, která vyžaduje odčinění, a že nekonečnému Božímu majestátu, který Adam urazil, musela odpovídat nekonečná náprava, kterou mohl poskytnout pouze Ten, který je pravý Bůh a pravý člověk, jenž mohl uskutečnit nekonečnou nápravnou oběť ve jménu každého z lidí.
Bolest, utrpení smrt. Věřte mi, není snadné hovořit o těchto otázkách, aniž bychom byli proniknuti uctivou bázní. A četba Písma svatého, spisů svatých Otců, dokumentů učitelského úřadu i liturgických pramenů nám dokazuje, že právě toto tajemství lidského utrpení nám naše náboženství ukazuje v celé jeho dokonalosti, a předkládá je jako jedinou věrohodnou odpověď na naše otázky. Neboť Kristus vykonal dílo Vykoupení právě skrze Umučení a Smrt a učinil bolest nástrojem spásy a vykoupení, ale také důvodem naší naděje.
Smysl lidského utrpení je kompendiem našeho Kréda, protože v utrpení se naplnilo zrození, život a smrt Toho, který se vtělil v lůně Panny Marie, podstoupil tělesnou smrt, ba co více, smrt duše.
Ale právě proto, že utrpení je intimně spojeno s tajemstvími naší víry – Nejsv. Trojice, Vtělení, Umučení a Zmrtvýchvstání – není možné dát jednoduchou odpověď na spontánní lidskou otázku, aniž bychom vzali v úvahu všechny pravdy naší víry a všechna její dogmata – i to, které se zdá být docela okrajové – neboť každé z nich ukazuje své vlastní zdůvodnění a nezbytnost. Popřít jedno jediné z dogmat naší víry znamená zbořit celou vnitřní katolickou budovu, ale především to znamená profanovat dokonalý organický celek, který stanovila nekonečná Boží moudrost jako nástroj věčné spásy pro člověka zkaženého hříchem. Znamená to v konečné podobě popřít to, čemu nás náš Pán naučil nikoliv k intelektuálnímu poznání, nýbrž k našemu souhlasu, aby byl obnoven obdivuhodný řád, který narušil Adamův hřích. Znamená to útočit na samotného Krista, který je sám o sobě Pravda, Slovo věčného Otce.
Falešná náboženství – spolu s heretickými sektami – jsou sama o sobě svou podstatou zlá a odporná v Božích očích právě proto, že porušují a činí nástrojem věčného zavržení také to, co v nich může být pravdivé, tak jako jed činí jedovatou také vodu, v níž se nachází. Tak je tomu s představou jediného Boha, když islámská modloslužba nebo judaistická proradnost popírají Nejsvětější Trojici, a tím jedinečnost božského Prostředníka, když luteráni zásadně popírají prostřednictví Církve nebo nejsvětější Panny; stejně je tomu s úctou starých apoštolských komunit u pravoslavných, když popírají primát Knížat apoštolských římské církve nebo neomylnost Kristova náměstka. To je pravý důvod křesťanské horlivosti v konfrontaci s pověrami a idololatrií, s vyznavači herezí nebo schizmat, u nich nemůžeme hledat to, co spojuje svatého s bloudícím, ale naopak to, co ho odděluje od pravdy, která je jediná a nerozdělitelná. To je důvod, proč nepřipouští nijakou stupňovitost mezi tím, co je více pravé než jiná pravda. Pravda jako taková je nedělitelná. Pošramotit i sebemenší její část je nemožné, protože pravda je božská, je to Bůh sám a v Bohu je všechno božské a stejně úctyhodné.
Mluvit o bolesti a smrti zahrnuje v sobě hovořit o dědičném hříchu. Znamená to vysvětlit, že hřích, který spáchal Adam, se promítá na celé lidstvo a že tato vina byla nekonečná, protože nekonečný je Bůh, kterého hřích prarodiče urazil. Mluvit o bolesti a smrti zahrnuje v sobě nezbytnost přijmout, že existuje jen jedna Boží spravedlnost, která vyžaduje zadostiučinění a že nekonečnému Božímu Majestátu který Adam urazil, musí odpovídat také nekonečné zadostiučinění, jakého je schopen pouze ten, jenž je pravý Bůh a pravý člověk a mohl tedy přinést nekonečnou smírnou oběť za všechny lidi.
Mluvit o bolesti a smrti v sobě zahrnuje také vtělení druhé božské Osoby Nejsvětější Trojice, kterou Lucifer nechtěl akceptovat, protože byl nasáklý pýchou. Znamená to přijmout, že smrt, nemoc, utrpení a ignorance jsou spravedlivý trest za onu vinu, kterou jsme v Adamovi spáchali my všichni. Znamená to věřit, že Ježíš Kristus podal svými zázraky důkaz, že je skutečně Boží Syn, Mesiáš, kterého oznámili Proroci. Znamená to pochopit oběť Krista na kříži, která nejen odčinila Adamovu vinu, ale také každý hřích každého z lidí, od Adama až do konce světa. Mluvit o bolesti a o smrti zahrnuje také přijmout křest nikoliv jako zapojení do společenství, ale jako koupel v Beránkově krvi, která očišťuje od dědičného hříchu a činí nás hodnými být Božími dětmi, přijímat zpověď jako svátost, která pro nekonečné Kristovy zásluhy nás činí znovu hodnými zasloužit si nebe, přijímat zde na zemi Pánovo Tělo v nevýslovném tajemství Nejsvětější Eucharistie, kterou se zpřítomňuje Král králů na našich oltářích, aby obnovoval ve službě kněží nekrvavým způsobem svou oběť, která vzdává dokonalým způsobem úctu, díky, smír a naléhavé prosby Božskému Majestátu skrze Ježíše Krista, věčného a nejvyššího Velekněze; přijímat všechny svátosti jako nositele Božské milosti.
Hovořit o bolesti a smrti znamená být si vědom společenství svatých; to nám ukládá povinnost věřit v nezbytnost přímluvy, v poklad svatých odpustků, v přímluvu Panny Marie a všech svatých, a tedy povinnost vzdávat jim kult úcty. Znamená to přikládat víru a poslušnost slovu Církve, která je povolána v nástupcích Petrových střežit neomylně a nezměnitelně Kristovu nauku, zanechanou v Písmu svatém a ve svaté Tradici. Mluvit o bolesti a smrti znamená také věřit v osobní soud i v soud všeobecný, ve věčný trest pekla, ve věčnou blaženost ráje a v přechodné očišťování v očistci, v podmínky duší neschopných nadpřirozeného života a shromážděných v podsvětí, a tedy v nezbytnost křtu jako prostředku věčné spásy, z čehož plyne, že Církev je povolána, aby ji hlásala všem národům a křtila je ve jménu Otce, Syna i Duch Svatého.
Mluvit o bolesti a smrti nás přivádí k pochopení nezbytnosti podřídit svůj intelekt Bohu Zjeviteli v úkonu víry a důvěry v Pána, že nám poskytuje potřebné prostředky, abychom setrvávali v jeho milosti, v úkonu naděje, lásky k Bohu a k bližním z lásky k Bohu. V praktikování ctností, vyhýbání se neřesti a směřování k dokonalosti. Abychom se tak, jak jsme ubozí, spojili se s Kristovým křížem a dávali tak pravý smysl bolesti a smrti a přijímali je jako splátky za své hříchy a za své drahé, za hříšníky a za zemřelé.
Tato víra je schopná, aby ji přijala jak inteligence moudrých, tak moudrost prostých v sensus fidei, protože jedni i druzí vědí, že Bůh nás nemůže klamat. Tato víra je oživována svatou bázní Boží, abychom se nedomnívali, že se můžeme spasit bez zásluh, ani abychom neztráceli důvěru ve věčnou spásu.
Hluchý neslyší a neví, co jsou zvuky, hluky a hudba. Nemůže to pochopit. Slepý nevidí a neví, co jsou barvy, nemá představu světla ani soumraku při západu. Podobně v duchovních otázkách existují slepí a hluší, kteří nechápou a nejsou schopni si představit harmonii Pravdy, její vnitřní vazbu na Lásku – neboť obojí jsou božské atributy – a nemohou pojmout jemné odstíny milosti. Pro tyto opravdové nešťastníky ve vykoupení uskutečněném Kristem a udržovaném po staletí v jeho svaté Církvi se otevírá sluch i zrak a obnovuje se obdivuhodně prastará dokonalost a přidává jim něco, co jim stvoření nedalo: nekonečné zásluhy našeho Spasitele získané na dřevě Kříže.
Ale jsou zde také hluší, kteří nechtějí slyšet, a slepí, kteří nechtějí vidět, protože takovými je činí satanská pýcha a brání jim sklonit se, padnout na kolena a prosit: Ježíši, Synu Davidův, smiluje se nade mnou! Ti maří Kristovu oběť a přidávají k dědičnému hříchu a k svým hříchům také pohrdání Bohem, který je nekonečně milosrdný a bolestí a smrtí svého Syna usmířil svůj hněv.
Tito hluší a slepí nechtějí přijmout, že bolest a smrt jsou spravedlivý trest za hřích, že se staly v Kristu nástrojem věčné spásy. Neznají odpověď. Nechtějí ji znát a nevěnují jí čas.
To je důvod, proč jsme četli s hrůzou, že Bůh je nespravedlivý, protože poslal na smrt svého Syna. Tato slova jsou rouhání. A je to rouhání tím těžší, že mají daleko k smyslu utrpení, navíc utrpení nevinných, kteří se duchovně spojují s trpícím Kristem, aby mohli pronikat do nebe a svolávat milosti pro Církev – toto rouhání je pohoršuje, činí neplodnými jejich bolesti, anuluje jejich malou i velkou oběť a uráží ještě jednou v maličkých samého Krista. Co je to za odvahu obvinit Boha Otce, že je nespravedlivý - to otřásá hrůzou, když právě Kristův kříž je úkonem té nejvyšší spravedlnosti a současně nekonečného milosrdenství, jakého je schopen jedině Bůh.
Před touto propastí slepoty a duchovní hluchoty se naše srdce nejen rozhořčuje, ale puká bolestí, protože zde spatřujeme nepřekonatelnou propast, černou hlubinu, která se otevírá nad peklem. Žádná naděje, žádná odpověď. Temné a bezútěšné mlčení. Bezedné zoufalství, které má svůj základ v předsudku, že je možno se spasit bez zásluh. To je hřích, který volá před Boží tváří o pomstu, hřích, který nemůže odpustit ani Bůh, protože je to hřích Luciferův.
Cesare Baronio Riscossa cristiana
