Menu


Marné manévry

Kardinálská „dubia“ byla tím či oním způsobem uznána za oprávněná různými významnými preláty jako gesto velké LÁSKY vůči papeži a vůči celé církvi.

Bohužel přetrvává zatvrzelé gesto bergogliovského odmítání VYJASNIT, jaká je autentická nauka v otázkách tak závažných, obtížných a delikátních právě vzhledem k jeho samotné papežské službě, protože k základním funkcím římského biskupa patří jasné a definitivní slovo k nauce církve.

Proto po pobouřených bergogliánských útocích v homiliích u sv. Marty i jinde se zdá, že biskup Říma se ocitl v koutě, do kterého se sám poslal. Především neví, jaké ryby ještě ulovit, když kardinál Burke označil možnost „formální korekce“ pro dobro duší a blaho církve. A tak po této informaci kardinála Burkeho, která předpokládá přirozený vývoj dubií v případě, že se Bergogliovy odpovědi nedostaví, začala strategie ROZDĚLOVÁNÍ kardinálů a IZOLACE kardinála Burkeho.

Je to zcela chybná strategie určená k tomu, že se obrátí ve vlastní gól stejně jako nemotorná iniciativa konfrontace v maltézském řádu, protože čtyři moudří kardinálové dali jasně najevo, že jednají podle vlastního svědomí ve světle Božího slova a trvalé nauky církve bez jakékoliv nejistoty.

Bergogliáni – stále velice výbojní – se zdají být dezorientováni při své sebeobraně a nenacházejí argumenty, protože přibývá těch, kteří Bergogliovo odmítání podat vyjasnění pokládají za neospravedlnitelné a neudržitelné.. Proto dali do pohybu námitku: Má vůbec formální korekce (papežského magisteria) ohlášená jako hrozba nějakou oporu nebo kanonický elaborát?

Pokud jde o kanonickou doktrínu, za tu odpovídají zainteresovaní. Pokud jde o mne, chtěl bych poznamenat na adresu osvíceného Bergogliova dvora, že kdyby jen trochu zalistovali v dějinách, museli by vědět, že je zde slavný precedens papeže napomínaného kardinály za heretickou tézi, kterou musel na smrtelné posteli stáhnout. Je to případ papeže Jana XXII., civilně Jacquese Duéze, který byl zvolen papežem v Lyonu 7. srpna 1316. O jeho kauze jednal i 1. vatikánský koncil.

Antonio Socci