Liber Gomorrhianus
6. 10. 2015
»Jestliže tato naprosto hanebná a ohavná neřest nebude okamžitě zastavena železnou pěstí, meč Božího hněvu dopadne na nás všechny a mnozí zahynou«, napsal sv. Petr Damián (+ 1072) v knize Liber Gomorrhianus proti sodomii, která byla rozšířena mezi klérem v jeho době. Tato jeho slova jsou působivě aktuální ve světle prohlášení, které zveřejnil Mons. Krzysztof Charamsa, sekretář Mezinárodní teologické komise v Kongregaci pro nauku víry a docent na papežské univerzitě Gregoriana a Papežském Atheneu Regina Apostolorum.
Polský kněz navíc prohlásil: »Chci, aby církev a moje komunita věděly, kdo jsem: jsem homosexuální kněz, šťastný a hrdý na svou identitu. Jsem připraven nést všechny důsledky, ale nadešel okamžik, aby církev otevřela oči tváří v tvář gayům a pochopila, že řešení, které jim nabízím, je toto: že naprostá zdrženlivost od lásky je nelidská«.
Sodomie byla bohužel v průběhu staletí nejednou praktikována, ale žádný kněz, nikdo z římské kurie nikdy nedospěl k tomu, aby se tím veřejně chlubil, a shromáždění biskupů nikdy nezařadilo na program svého jednání otázku „pochopení“ a „milosrdenství“ pro homosexuální páry. To je dobrý důvod, proč znovu číst stránky knihy Liber Gomorrhianus.
Ve svém sebevědomém sebeodhalení se vatikánský teolog obrací výslovně na synodní otce a vyzývá je, aby revidovali své postoje vůči širokému společenství LGBT (…): Chtěl bych říci synodě, že homosexuální láska je láska rodinná, že potřebuje rodinu. Každá osoba, také gayové a lesbičky nebo transsexuálové nesou v duši touhu po rodinné lásce. Každá osoba má právo na lásku a tato láska musí být chráněna společností a zákony. Ale především musí o ni dbát církev.
Charamsa ospravedlňuje tedy homosexuální chování a odvolává se na domnělou existenci homosexuální přirozenosti. »Dvojice gayů nebo lesbiček musí mít možnost říct vlastní církvi: my se milujeme podle naší přirozenosti (…) Bible nikde nehovoří o homosexualitě. Mluví naopak o aktech, které bych nazval „homogenitální“. Mohou je praktikovat také osoby heterosexuální, jak se děje v mnoha věznicích. V tomto smyslu jde o chvíle nevěrnosti vlastní přirozenosti, a tedy hříchu. Tytéž úkony praktikované osobou homosexuální vyjadřují naopak její přirozenost. Biblický sodomita nemá nic společného s dvěma homosexuály, kteří se dnes v Itálii milují a chtějí uzavřít sňatek«.
Takže z pohledu vatikánského teologa neexistuje objektivní lidská přirozenost, ale má existovat tolik lidských přirozeností, kolik je subjektivních sexuálních tendencí, a v tomto smyslu zkomolené katolické nauky podle vlastní záliby nespočívá hřích v porušení nejvyššího přirozeného zákona, ale ve zradě své vlastní osobní přirozenosti.
Charamsa, poté co odhalil, že má svého druha, který mu pomáhá překonat poslední strach v síle lásky; zdůrazňuje na závěr svého interview, jakoby v těchto tématech měla církev zpoždění vzhledem k znalostem, ke kterým dospěla lidská společnost. Již v minulosti se to stávalo: ale jestliže jsme pozadu pokud jde o astronomické poznatky, není to zpoždění tak závažné, jako když se týká nejintimnější části lidské osoby. Církev musí vědět, že nepřijímá výzvy doby.
Nicméně, jestliže společnost změnila během dobysvůj soud o homosexuálním chování, nestalo se totéž v katolické církvi, která zůstává stále věrna Magisteriu. V tomto směru církev bez ustání učila, že praktikování homosexuality je odporná neřest proti lidské přirozenosti, která působí nejen duchovní zkázu a věčnou záhubu individuí, ale také mravní zkázu společnosti raněné smrtelným jedem, který otravuje samotný občanský život. V průběhu staletí byla tato nauka opakovaně potvrzena a předávána Písmem svatým církevními Otci, svatými učiteli a papeži.
Giulio Ginnetti, Corrispondenza Romana
