Dopis, který mi napsal papež
19.2.2016
Dopis, který mi napsal papež o "La proffezia finale" a moje odpověď
Minulý pátek jsem se díval v domě plném vzpomínek na mého otce, jako na jeho nejkrásnější obraz: horník vynášený na nosítkách (v dole riskoval život a byl zmrzačen).
On to byl, kdo mě učil, že život je boj za vlastní důstojnost a za pravdu. A byl pro mě svědectvím, že svoboda je důležitější než chléb.
Jemu, který jako horník a katolík se 18. dubna 1948 bil za svobodu naší země, jsem vděčný za nejdůležitější naučení: žít bez lží.
Na něj jsem myslel v pátek, když jsem dostal onen dopis expresní poštou. Moje matka mi s údivem předala bílu obálku s razítkem Città del Vaticano a zašeptala: „a to psal papež?“
Opravdu, písmo bylo jednoznačné. Sám papež plnicím perem s černým inkoustem napsal mou adresu, vzadu na obálce „F“ a pod tím „Casa Santa Marta – 00120 Città del Vaticano“.
Myslel jsem na svého otce, který je pro mě symbolem křesťanského lidu, jemuž za tak mnoho vděčíme, onoho lidu, kterým intelektuální establishment tolik pohrdá a vychvaluje Františka (např. „Repubblica“). Onen křesťanský lid, který se cítí ode všech pastýřů v posledních třech letech tak opuštěn.
Papež František má totiž velký mediální úspěch mezi „knězožrouty“, ale církev uvádí do zmatků. Stačí se podívat na jeho výroky během letu z Mexika, kde se „zamíchal“ do imigrační politiky, ale tvrdil, že se nechce míchat do italské diskuze o „gay svazcích“ (je totiž biskupem Říma a primasem Itálie).
Ale uvedu markantnější příklad.
IMPÉRIUM
Právě v pátek, když jsem přijímal jeho dopis, viděl jsem Svatého otce v TV při Prohlášení, ve kterém římskokatolická církev a církev pravoslavná společně vyvrátily „Obamovu agendu“ - které se dosud papež strašně podřizoval.
Je to prohlášení, které vrací církev na cestu Benedikta XVI., opravdové torpédo proti „západní diktatuře relativismu“ a proti „islámské diktatuře“ z Orientu. Je to výkřik svobody, který velebí naše křesťanské kořeny od Atlantiku až po Ural a který nás vrací do velkých dějin Evropy, jejích národů a katedrál.
Je to protiklad toto, co udělal František v těchto letech.
Toto prohlášení je (konečně) mocnou obranou pronásledovaných křesťanů a náboženské svobody ve všech šířkách, s výzvou k odvážnému křesťanskému svědectví ve veřejném životě, útočí na nihilistickou technokracii západní Evropy, která zapřela své křesťanské kořeny a až k zoufalství vytlačuje křesťany na periferii, a konečně houževnatě brání přirozenou rodinu a život od početí až k přirozené smrti.
Nicméně ihned po jeho slavnostním zveřejnění před obrazovkami celého světa hledal papež Bergoglio, jak se vykroutit z tohoto podpisu a dát mu co nejmenší význam. Převést ho na „photo opportunity“. ( = snímek, který přispěje k popularizaci dotyčného, poz. př.)
Jak si vysvětlit tento spěšný a neuvěřitelný úkrok zpět? Evidentně Impérium, které „rezignovalo“ Benedikta a které „podporuje“ Františkův pontifikát, mu nedovoluje otočit současnou geopolitickou pozici církve.
Pro tohoto Františka (2013 chtěl odvážně nezávislost pro Sýrii), který se rychle vrátil do vymezených hranic. Pro něho je to snadné také vzhledem k lehkosti, s jakou obvykle říká a odvolává, obratem si ve svých výrocích protiřečí podle toho, s kým hovoří.
Pravděpodobně také nyní se v patriarchátu ptali, kolik Františků je v oběhu. Také my se na to ptáme již tři roky. Kdejaká loď takto kormidlovaná končí na dně, proto v církvi zavládl svrchovaný zmatek.
Snad proto žádá tento papež naléhavě o modlitby.
SNAŽNÉ PROSBY
Ale bohužel, má mnoho lichotníků, dvořanů, čističů bot a nadšenců, kteří ho velebí, ale málo se modlí za něho a lodičku Petrovu, která riskuje, že ztroskotá za potlesků a úsměvů světa.
Já se za něho naopak modlím.
Ve své knize „La proffezia finale“ jsem napsal Františkovi také otevřený dopis, ve kterém ho vyzývám, aby mužně bojoval s námi ve „svaté bitvě“ proti noci, proti mysterium iniquitatis, které se nyní šíří.
»Já také prožívám svou osobní bitvu, velmi tvrdou, ve které bojuji spolu se svou rodinou proti zlu a už léta setrváváme na Kalvárii (…) Ujišťuji Vás, že mezi těmi, za které obětujeme toto mučednictví, jste spolu s celou církví a lidstvem také Vy i s papežem Benediktem XVI. Modlíme se k Bohu, aby stále zachoval církvi a světu světlo Kristova náměstka, zvláště v temnotách přítomné hodiny. Drahý papeži Františku, kéž jste jedním z našich dobrých pastýřů na cestě Kristově, s papežem Benediktem, aby Vás podporoval modlitbou a radou, i vy abyste pomáhal církvi dnes opuštěné a zmatené najít pravou cestu za svým Spasitelem, aby se tak znovu rozžalo ono světlo, které umožní lidstvu, aby neupadlo do propasti násilí. Kéž za to prosí všichni svatí nebes.«
Na předchozích stránkách knihy jsem nešetřil (bolestnou a hořkou) kritikou těchto tří Františkových let a povzbuzoval jsem ho, aby bránil církev a katolickou víru, místo aby se nechával „zneužívat“ a vynášet od jejích nepřátel.
Prosil jsem ho naléhavě, aby už církev neponižoval, aby nehlásal žerty, nespojoval se s protivníky, ale naopak, aby se postavil proti nadvládě „nové moci“, která – jak říkal Pasolini – je „zcela nenáboženská, totalitní, násilnická, falešně tolerantní, dokonce více represivní než dříve, zhoubná, zničující“.
JINÉ CESTY?
Věřím, že v hloubi je o tom papež přesvědčen. A jak se zmítá mezi mocnostmi, hledá cestu, která chytrácky vyvede církev z úzkých, ale je možno být mazanější než Bůh?
Může být rafinovanější cesta než ona Kristova, která je svědectvím pravdy až na kříž? Může být hlásání evangelia, které by nebylo soudem nad tímto světem a nad temnotami pozemských mocností? „Jestliže zde není boj, není zde křesťanství“, říká Benedikt XVI. Je to hloupost vzepřít se moci? Svatý Pavel nám říká, že pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc silnější než lidé (1 Kor 1,25).
To jsou věci, které jsem napsal ve své knize, a papež mi na ně odpověděl.
DOPIS
Když jsem otevřel obálku, viděl jsem, že je celý psán vlastnoručně. Umím pochopit smysl určitých detailů. Papežové komunikují skrze Státní sekretariát (obdržel jsem v minulosti jiné zásilky toho druhu).
Tento list je psán vlastnoručně a odeslán přímo. Bez jakéhokoliv vatikánského úřadu, chce být výrazem familiarity, otcovského gesta, citu, družnosti.
I když vím, jak rád papež Bergoglio obchází formalismy, nečekal jsem to. Poslal jsem mu svou knížku, protože podtitul zněl:
„Dopis papeži Františkovi o církvi v době války“
K tomu exempláři jsem napsal věnování, ve kterém jsem papeži vysvětlil, co kniha obsahuje, co jsem ve svědomí pokládal za svou povinnost, abych mu sdělil. Ale když jsem to odeslal, již dále jsem na to nemyslel.
Byl jsem proto velmi překvapen, když jsem spatřil dopis a četl slova – opravdu neformální – papeže Františka:
Vatikán 7. února 2016
Pan Antonio Socci
Drahý bratře:
Obdržel jsem Vaši knihu a průvodní dopis. Velmi děkuji za toto gesto. Bůh Vám to odplať.
Začal jsem ji číst a jsem si jist, že mnoho věcí v ní obsažených mi velmi prospěje. Ve skutečnosti i kritiky nám pomáhají kráčet správnou cestou Páně.
Děkuji Vám opravdu za modlitby Vaše i celé Vaší rodiny.
Slibuji Vám, že budu za Vás všechny prosit Pána, aby Vám žehnal, a Madonu, aby Vás chránila.
Váš bratr a služebník v Pánu
František
Jsou to slova, která nenechávají člověka lhostejným.
Uchvacuje mě jeho evangelijní svoboda, jeho prostota a to, že je dalek klerikálních schémat. Je dojemné, když mluví o Ježíšově pohledu, a jako v minulých dnech v Guadalupe, o mateřských očích Mariiných. A když připomíná našeho Spasitele, nechce nikoho ztratit a všechny nás bere na svá bedra.
A konečně, pontifikát je především jeho magistériem a jeho řízením církve, i tváří v tvář zmatkům těchto tří let. Mou povinností bylo říct pravdu i za cenu profesionální a morální sebevraždy.
Posílali mě na index, jiní na mě volali exorcistu. (…)
Františkova slova jsou pro mě satisfakcí za léta nadávek a pomluv.
V mé knize jsou také slova španělského biskupa Melchora Cano (1509-1560), velkého teologa tridentského koncilu:
„Petr nepotřebuje naše lži ani naše lichotky. Ti, kteří brání slepě a bez rozlišování každé papežovo rozhodnutí, jsou těmi, kteří spíše podkopávají autoritu Svatého stolce: místo aby ji upevňovali, bourají její základy.“
Způsob, jakým František vedl události v těchto letech a také při její synodě, bohužel ukazuje, že spolu s Františkem otcovským a chápajícím, je zde zde také ten, který používá velmi tvrdým způsobem svou moc. Do té míry, že někdy se pokouší zavést heterodoxní doktríny.
S železnou pěstí vystupuje proti řeholním rodinám vyznačujícím se velkou vírou a pak propaguje a chválí ty, které jdou s větrem světských ideologií.
Josef Ratzinger řekl, že ani papež nemůže dělat, co chce. Není absolutním monarchou, jako kdysi někteří králové. Naopak. Je zárukou poslušnosti. Je garantem, že nezastáváme jeho mínění, ať je jakékoliv, ale že vyznáváme pravou víru, kterou on hájí opportune et importune proti chvilkovým názorům.
Antonio Socci
