Posmrtný "koncilní otec"
Padesáté výročí zahájení II. vatikánského koncilu vyvolává mnoho nejrůznějších otázek. Mluví se o potřebné „hermeneutice“, ozývají se výzvy k novému hlubšímu studiu a novému objevení jeho dokumentů. Na jiném místě těchto stránek v oddílu Historie je malé ohlédnutí, jak vypadalo dění a život v církvi půl století po skončení tridentského koncilu, který se zabýval nápravou situace po těžkém rozvratu způsobeném renezancí a reformací. Praktické výsledky posledního koncilu jsou s ovocem Tridentu zcela nesrovnatelné. Jako hlavní viník bývá uváděn tzv. „duch koncilu“, který prý opanoval církev v rozporu s cílem a závěry koncilu. Součástí tohoto „ducha“ byl nepřiměřený optimismus a entuziasmus, který v té době nekriticky zavládl. Inkriminovaný „duch koncilu“ však ve skutečnosti nebyl tomuto sněmu oktrojován, ale stál přímo u jeho záměru a zrodu a ovlivňoval celé jeho jednání i následnou praxi. Duch koncilu zavládl suverénně tam, kde nepůsobil Duch Svatý. Kde není Duch Svatý, tak schází jeho dary, dar moudrosti, dar rozumu a dar rady, které se projevují ve schopnosti rozlišování. Pod zorným úhlem nezdravého optimismu zcela zmizel pojem církve bojující a nahradila ho představa Božího lidu radostně a nadšeně putujícího po boku svých někdejších úhlavních nepřátel. Byl to nikoliv nadpřirozený optimismus plynoucí z víry a důvěry v Boha Otce a jeho zaslíbení, ale naturalistický optimismus, pramenící z víry v nezadržitelný lidský pokrok a nerozborné bratrství mezi všemi lidmi. Autorem této „víry“ nebyl Duch Svatý, ale Teilhard de Chardin, rafinovaný ideolog „nového křesťanství“ a „nového humanismu“, který dokázal okouzlit takřka všechny a který o sobě prohlásil: "Jak víte, jsou můj zájem a moje vnitřní činnost ovládány snahou vytvořit a rozšířit ve mně samotném nové náboženství, můžete je nazvat lepším křesťanstvím, v němž přestává být osobní Bůh velkým monolitickým pánem a stává se světovou duší. Náš náboženský a kulturní stav si toho žádá."
Marxističtí proroci v Moskvě umístili jeho knihy na čestné místo v Muzeu ateismu. Zednářský velmistr baron Y. Maursaudon vydal té době knížku Ekumenismus z pohledu francouzského tradičního zednářství, kterou věnoval papeži Janu XXIII. Stojí v ní:
V tyto dny náš Bratr Franklin Roosvelt vyzval všechny lidi, aby se „klaněli Bohu podle svého přesvědčení“. To je tolerance a ekumenismus. A my, zednáři tradice si dovolujeme slova tohoto slavného státníka parafrázovat a přenést na naše poměry: katolíci, pravoslavní, protestanti, Izraelité, muslimové, hinduisté, buddhisté a volnomyšlenkáři jsou pro nás jako vlastní jména; zednáři je příjmení.
Mons. Marcel Lefebvre citoval v aule koncilním otcům jiný úryvek z této knihy, ve které pokládá autor kosmický evolucionismus Teilharda de Chardin za styčný bod mezi svobodným zednářstvím a křesťanstvím:
V oblasti poznání, filozofie a metafyziky došlo ke sblížení. Mezi zednářskou formulí o Velkém Staviteli vesmíru a bodem Omega Teilharda de Chardin není už k rozeznání žádný rozdíl, který by intelektuálům mohl bránit, aby si rozuměli. V současné fázi je Teilhard de Chardin jistě nejčtenějším autorem jak v lóžích, tak v seminářích.
To nijak neohrozilo, naopak, podpořilo popularitu naturalistického evolucionisty i u nejvyšších církevních představitelů, takže do prázdna vyzněla i notifikace, kterou vydalo Posvátné Oficium a zveřejnil L´Osservatore Romano krátce před zahájením koncilu 30. června 1962:
Jsou uveřejňována jistá díla P. Teilharda de Chardin, mezi nimi i posmrtně vydaná, a setkávají se s uznáním, které není možné nechat bez povšimnutí. Nezávisle na každém posudku, který se týká pozitivní vědecké části tohoto díla, v oblasti filozofie a teologie se jasně ukazuje, že shora uvedená díla obsahují dvojznačnosti toho druhu a nad to tak těžké bludy, že porušují katolickou nauku. Nejvyšší Kongregace Sv. Oficia proto žádá všechny ordináře i představené náboženských společenství, vedoucí seminářů a rektory univerzit, aby chránili duše - zvláště mladých lidí – před nebezpečími, která obsahují díla P. Teilharda de Chardin a jeho příznivců.“
Církev už zřejmě neposlouchá ani samu sebe. Již za dva měsíce hlásal 22. října 1962 Mons. Hurley, arcibiskup z Durbanu na II. vatikánském koncilu:
Teilhard de Chardin je slavný syn církve. Jeho eschatologii je možno srovnat se svatým Pavlem. (AS III/5. 341-344)
26. října 1962 se k němu přidal biskup Otto Spülbeck z Míšně: Teilhard de Chardin mluví naší vědeckou řečí; věříme také, že rozuměl našim problémům, a proto se na něho můžeme obrátit, abychom obdrželi pomoc v náboženských otázkách, které vyplývají z našich studií...Těžkosti a úzkosti mnoha teologů jsou nešťastným způsobem překážkou na této cestě církve k vytouženému pokroku, tak jako v dobách před 400 roky, kdy případ „Galileo“ nebyl z naší strany bez viny. (AS III/5 548-549)
28. září 1964 Mons. Mendez Arceo vychvaloval geniální vědeckou revoluci, jakou podle něho představuje Freud, kterého staví do jedné roviny s Koperníkem a Darwinem. Z obavy, aby církev dále „nezaostávala za duchem doby“, vyhlásil arcibiskup Souza: „Minulý rok jeden moderátor vykřikl: Jeden případ Galileo nám stačí. Ale místo toho se vynořily další případy: případ Lammenais, případ Darwin, případ Marx, případ Freud a konečně případ Teilhard de Chardin. (AS IV/3 720-722)
Přístup koncilu k jezuitskému mysliteli kritizoval ostře, ale zcela marně Mons. Poença Sigaud: Schéma XIII. O postavení církve v současném světě se odvolává nebezpečně na myšlenky o tvoření světa a zapomíná, že i babylonská věž měla být novým stvořením světa.
Teilhardovské ideje o tvoření světa jsou nebezpečné. Babylonská věž byla „stvořením světa“. Hedonismus Řeků a Římanů byl „stvořením světa“. To však nevedlo k Bohu, nýbrž k hříchu a zkáze a konečně ke zhoubě národů.
Teilhardovo smýšlení však udávalo a nadále udává hlavní tón konstituce i všechnu novou praxi církve v současném světě, ačkoliv jeho dílo a myšlení odsoudili i významní odborníci mimo církev a zcela zpochybnili jeho tak vynášenou vědeckou kvalifikaci:
Jean Rostand, francouzský biolog a filozof: „Teilhard není biologem, nemá ani průpravu, ani znalosti ani ducha biologa....systematicky ignoruje embryologii.“
Peter Medawar, nositel Nobelovy ceny, se o díle Le phénomèn humaine vyjádřil nekompromisně: „Celý způsob jeho sklady je nevědecký. Teilhard praktikuje neexaktní vědu a dosáhl v tom jisté dovednosti. Nemá vůbec zdání, co je to logický argument a co je to důkaz. Nezachovává ani obvyklé formy vědeckého psaní. Četl jsem jeho knihu se skutečnou trýzní...Kdyby se jednalo jen o naivní pasivní lehkověrnost, byla by ještě omluvitelná. Je však příliš jasné, že lidé mají být oklamáni.“
Ten, kdo se odvážil varovat před tímto dalekosáhlým kolapsem a odmítl ho přijmout, dočká se odsouzení jako neposlušný tradicionalista.
