Pius XII. o kněžství a apoštolátu
Promluva Jeho Svatosti Pia XII. k římským farářům a postním kazatelům ve středu 6. února 1940
Drahý a úctyhodný obyčej Nám nabízí radost a posilu spatřit s blížící se postní dobou shromážděny kolem Nás faráře a posvátné postní kazatele svatého Města. Mezi vámi zakoušíme blízkost a starý i nový pocit; pociťujeme, jak odpovědnost Nejvyššího pastýře a láska společného Otce, které nás spojují se všemi diecézemi světa, svazují nás stále těsnějším poutem a oživují se s klérem Našeho rodného města, Nám nyní svěřeného od Ducha Svatého, který nás ve své nekonečné dobrotě postavil do čela Římské Církve a současně univerzální Církve.
Ale těžké a sále rostoucí starosti s řízením všeobecné Církve zavazují Nejvyšší Pastýře dnes více než v minulých dobách vložit s důvěrou do jiných zkušených rukou každodenní péči o římskou diecézi; proto při této šťastné okolnosti s radostí vyjadřujeme a projevujeme vděčnost a nejvyšší uznání našemu nejdražšímu bratru kardinálu Vikáři a jeho spolupracovníkům za jejich osvícenou a neúnavnou horlivost, s jakou nám pomáhají v biskupské službě. Proto když se radujeme, milovaní synové , že vás zde přítomné můžeme pozdravit, chceme vám také poděkovat, a protože známe vaši práci, vaše námahy a vaši vytrvalost (Zj 2), prahneme vyjádřit vám naši satisfakci za vaši příkladnou aktivitu.
Když se nám nabízí potěšení a příležitost zabývat se s vámi některými nároky farní péče v Římě, toužíme, abyste v Našich slovech viděli a slyšeli především schválení všeho toho, čeho jste dosáhli a k čemu směřujete, otcovské povzbuzení k pokračování v nastoupené cestě, ujištění, že vy i My jsme podněcováni stejnými záměry a stejnými plány. Není snad pravdou, že my, všichni kněží, jsme ustanoveni jako smiřitelé mezi Bohem a lidmi? Prostředníci, i když podřízení Kristu, jedinému Prostředníku mezi Bohem a lidmi, »unus mediator Dei et hominum homo Christus Iesus«, který vydal sám sebe na vykoupení nás všech a skrze něhož Bůh se s námi smířil a svěřil nám službu smíření »dedit nobis ministerium reconciliationis« pověřil nás slovem smíření: »Filioli mei, quos iterum parturio, donec formetur Christus in nobis»« (Gal., 4, 19); »posuit in nobis verbum reconciliationis. Pro Christo ergo legatione fingimur« (1 Tim 2,5-6; 2 Kor 5 18-20) Jsme vyslanci Krista uprostřed světa, jakoby Bůh povzbuzoval lidi našimi ústy. K tomuto vysokému pojetí kněžství, které nám předkládá Učitel Národů, pozvedá náš pohled a naše aspirace a naše záměry; a s touto naší pilnou horlivostí čiňme uprostřed křesťanského lidu čest naší důstojnosti prostředníků a vyslanců Kristových. Neboť kdo je v posvátné hierarchii lidu blíže než kněz, čí poslání charakterizují tři slova: apoštol, otec, pastýř?
Jste spolupracovníky biskupa, nástupce apoštolů, s níž tvoříte morální jednotu, i když pro každého z vás platí mandát velkého Kristova poslání; jste otcové svých farníků, můžete opakovat slova apoštola k novým křesťanům: «Filioli mei, quos iterum parturio, donec formetur Christus in nobis» (Gal., 4, 19); jste pastýři svého stáda podle nesrovnatelně krásných a vyčerpávajících popisů a nedosažitelného vzoru Dobrého Pastýře, Ježíše Krista. K tématu těchto slov, tak silně soustředěných: apoštol, otec, pastýř, chceme vám předložit několik stručných bodů, které které se týkají blaha a prosperity Naší římské diecéze.
1.
Každý farář je apoštol; ale především ten, kdo rozvíjí svou činnost ve velkém městě, měl by v sobě pociťovat plamen apoštolského misijního ducha a dobyvatelské horlivosti sv. Pavla. Když vezmete v úvahu moderní dobu, s jejími politickými a náboženskými hnutími a nejrozmanitějšími filozofickými a vědeckými deviacemi, s civilními instrukcemi a výchovou mylných náboženských přesvědčení, rázem si uvědomíte, jak velice se změnily dávné podmínky ve společnosti, že ani v našem milovaném Římě není možno mluvit o terénu vnitřně čistém a poklidně katolickém; protože po boku těch, kteří zůstali pevní ve víře, – a jsou jich velkolepé šiky, – nechybí v žádné farnosti kruhy osob, které se staly k církvi indiferentní nebo odcizené a představují tak teritorium misijního dobývání pro Krista.
Z této dvojí tvářnosti lidu vyplývá pro faráře povinnost vytvořit si pohotové a agilní pojetí a jasný pečlivě diferencovaný obraz o populaci, řekli bychom topograficky ulici za ulicí – to je na jedné straně věřící a zvláště její vybrané členy, mezi kterými je možno najít posilu pro rozvoj Katolické akce; a na druhé straně ony kruhy, které se vzdálily od praktického křesťanského života. I to jsou ovce, které patří k farnosti, ovce zatoulané; ale také pro ně, a dokonce zvláště pro ně jste odpovědnými strážci, moji nejmilovanější synové; a jako dobří pastýři se nesmíte vyhýbat práci, nýbrž naopak vyhledávat je, nedopřát si klidu, dokud všechny nenajdou azyl, život a radost z návratu do ovčince Ježíše Krista. Takový je pravý apoštol farnosti, který stejně jako sv. Pavel »se u slabých stává slabým, aby získal slabé, a pro všechny se stal vším, aby je zachránil« (1Kor 9, 22).
2.
Farář je pastýř a otec, pastýř duší a duchovní otec. Musíte si být vždy vědomi, milovaní synové, že všechny činnosti církve jsou zaměřeny na Boží království a nejsou z tohoto světa; pokud nechce církev zůstat neplodnou, nýbrž stát se oživující, zdravou a působivou, musí sledovat cíl, aby lidé žili a umírali v milosti Boží. To znamená vzdělávat u věřících křesťanské smýšlení, obnovovat člověka v následování a napodobování Krista, vyznačovat onu cestu, i když je vždy úzká, která vede k nebeskému království, učinit město opravdu křesťanským, takové je poslání faráře jako učitele, otce a pastýře farnosti. Při plnění těchto povinností se nedejte odradit a zbrzdit ve své horlivosti administrativní činností. Asi nemálo je mezi vámi těch, kteří svádějí boj s ustavičným návalem administrativních prací a ztrácejí tak nenahraditelný čas pro skutečnou péči o duše. I když organizace a administrace jsou nesporně cenné prostředky apoštolátu, musí zůstat podřízeny pravé a účinné pastorační činnosti.
3.
Z Božího úradku také kněz, stejně jako biskup »ex hominibus assumptus, pro hominibus constituitur in iis quae sunt ad Deum, ut offerat dona et sacrificia pro peccatis«(Žid 5.1); a proto jeho posvátný charakter jakožto prostředníka mezi Bohem a lidmi se projevuje, rozvíjí, tyčí a povznáší, když obklopen nejvyšším a svrchovaným světlem svého úřadu přináší oběť mše svaté a posluhuje svátostmi. Oltář, křestní pramen, tribunál pokání a eucharistický stůl, žehnání snoubenců a nemocných a umírajících v agonii, práce mezi dětmi toužícími po budoucnosti a životní cestě, působení v rodinách a na školách, v azylech a domovech, na kazatelně a ve zbožných sdruženích, od úsměvů nad kolébkami k mlčenlivým hřbitovům v očekávání znovuzrození k nesmrtelnosti, v tom všem je kněz v Božích rukou služebníkem, nástrojem a zdrojem poemy lásky, odpuštění, vykoupení poskytovaného padlému, aby se vysvobodil z otroctví a nástrah Satana a navrátil se k nebeskému Otci jako znovuzrozený poutník oděný v milosti, dědic nebes, občerstvený viatikem, pokrmem živějším a spásonosnějším než je ovoce stromu života uprostřed Edenu. Tak se zalíbilo Božímu Synu, Vykupiteli světa, pozvednout svého kněze pro uzdravení lidstva.
Pečujte tedy o to, aby vaše důstojnost zářila před vaším lidem, a aby onu posvátnost Svaté Oběti a Svátostí, kterými posluhujete, poznával, s živou vírou chápal jejich význam a hodnotu a nacházel způsob, jak s plným pochopením a osobní účastí může sledovat posvátné obřady jakožto ryzí a nevýslovnou krásu posvátné liturgie. Je pro nás velkou posilou a potěšením, že letos budou tyto svátosti ústředním tématem vašeho kázání, milovaní postní kazatelé. Vy všichni jistě, jak jste to dělali doposud, slavíte svatá tajemství důstojně a s vnitřní zbožností a varujete se s velkou pečlivostí toho, aby tyto svaté obřady tak říkajíc nevyschly v kněžských rukou. Podstatný účinek svátostí bez pochyby nezávisí na osobních zásluhách posluhujícího a hrozilo by nebezpečí redukovat je na ryze vnější akt, kdyby se kladl hlavní důraz na psychologický účinek. Ale právě pro stimulaci věřících, aby přistupovali k těmto nadpřirozeným zdrojům a přijímali z nich milost, musíte pokládat za svou svatou povinnost slavit Svatou Oběť a posluhovat svátostmi s hlubokou a uvědomělou úctou a s onou vnitřní zbožností, které činí z těchto funkcí příkladnou výchovu a podněty zbožnosti. Když věřícího, který žije od tlakem tvrdých podmínek každodenního života, hodina nebo farní zvon volají a probouzejí u něho city a myšlenky na Boha, když spěchá, aby překročil práh chrámu a připojil se k věřícím, co hledá a po čem touží tento křesťan? Co chce lid? Chce nacházet potravu a posilu především a nade všechno v hojné milosti, která ho posiluje. Ale také – a i to je přece vůle Krista – v povzbuzujícím účinku a velkoleposti Božího domu, v kráse, jakou poskytují božské obřady zraku i sluchu, rozumu i srdci, víře i citu.
Po Svaté Oběti vaším nejzávažnějším úkolem je služba svátostí pokání, nazývaná prámem záchrany po katastrofě. Buďte připraveni velkodušně nabízet tento prám těm, kteří se plaví na bouřlivém moři života. Posluhujte jím se zvláštní horlivostí a plnou odevzdaností. Sedávejte v tomto božském tribunálu obžaloby, lítosti a odpuštění jako soudci, kteří živí ve své hrudi srdce otce a přítele, lékaře a učitele. A je-li podstatnou částí této svátosti smíření člověka s Bohem, neztrácejte ze zřetele, že dosažení tohoto vysokého cíle značně posiluje duchovní vedení, pro které duše nakloněné jako nikdy k otcovskému hlasu kněze svěřují mu své bolesti, zmatky, své pochybnosti a s důvěrou naslouchají radám a napomenutím; proto lid pociťuje naléhavě potřebu zpovědníků, kteří pro své ctnosti a teologické a asketické znalosti dokážou poskytovat osvícené a bezpečné normy života a dobra způsobem prostým a jasným, s taktem a dobrotivostí.
4.
To, co jsme zatím řekli, týká se zvláště zbožné a bdělé služby faráře; ale kromě toho je jeho přísnou povinností hlásat Boží slovo (Kán. 144), a to povinností podstatnou pro apoštola, jemuž bylo svěřeno »verbum reconciliationis« a neméně i »ministerium reconciliationis« (2 Cor 5, 18-19).
»Vae enim mini est, si non evangelizavero (1Kor 9, 16). Protože »fides ex auditu, auditus autem per verbum Christi . . . Quomodo credent ei, quem non audierunt? Quomodo autem audient sine praedicante?» (Řím 10, 14-17). Tak jako rozum je světlem pro vůli, tak je pravda lucernou pro dobré konání. Slovo je povozem pravdy, a bohužel, také bludu, které klepou na bránu intelektu a vůle. Vy jistě chápete, proč napomenutí Apoštola spojuje víru se slyšením, slyšené s hlasatelem, a proč k uzdravení slepoty světa v poznání Boha, který mluví o zářící moudrosti vesmíru «placuit Deo per stultitiam praedicationis salvos facere credentes» (1Kor 1,21). Toto je vznešená hloupost; neboť hloupost Boží je moudřejší než lidé (1Kor 25) a potupa Golgoty je Kristova sláva«.
Tyto pravdy se shodují s napomínáním Apoštola pro naše časy, ve kterých panuje hluboká náboženská nevědomost, těhotná nebezpečími. Hlásejte nauku, připomínejte pokoření a slávu božského Spasitele; a protože především každou neděli a v postní době se mnoho křesťanů shromažďuje kolem kazatelen, naskytá se jedinečná příležitost – kterou sledují žárlivě heroldi jiných vyznání – k upevňování a prohlubování víry lidu; a kdo by se netěšil s planoucí horlivostí na tak vhodnou hodinu, ten by postrádal smysl a jasno o odpovědnosti za šíření dobra, tak nezbytného pro posvátné vyučování. Vracejte se v kázáních pro rodiny k osobě a příkladu Člověka Boha, aby náboženský život jednotlivců vypučel a rozvinul se s Boží svěžestí v osobním vztahu a jednotě s Ježíšem Kristem. Přednášejte tajemství víry; hlásejte pravdu v její čistotě a integritě až k posledním důsledkům mravním a sociálním: po tom lid hladoví. Hlásejte je s prostotou, směřujte k praktickému smyslu, který utkvívá v mysli a vede ducha, nevyhledávejte však jiskřivou a vybíravou výřečnost, zvláště ne dnes, kdy duše čekají na slova, která vycházejí ze srdce a do srdce míří.
Pro dospělé a zralé buďte podle příkladu sv. Pavla otci a učiteli dokonalosti. S malými a mladými se staňte maličcí na způsob matky »tamquam si nutrix foveat filios suos« (1Sol 2, 7). Nemyslete si, že se s malými a nevědomými ponižujete: stejnou hodnotu jako kázání má katecheze, instrukce dětí i instrukce dospělých. Při této činnosti může farní klérus počítat s podporou a přispěním Katolické akce; a všem těm, kteří na tomto díle spolupracují, posíláme s otcovým citem poděkování a apoštolské požehnání. Nezapomínejte, že k tomuto důležitému poslání svaté kánony (1329-33) ukládají každému, kdo je povolán pečovat o duše, aby tomu věnoval tu největší péči. Horlivost kněze a jeho dovednost bude podnětem a vzorem pro laické spolupracovníky. Hodina katechismu poskytuje faráři vhodnou příležitost setkávat se s mladou generací farnosti. Nenechte si ujít příležitost připravovat osobně, pokud je to možné, děti na první svatou zpověď a přijímání: je to první soukromé setkání vás i Krista, božského milovníka dětí, s bezelstnými dušemi, které se přibližují k vám a k oltáři, otevírají se jako jarní květy paprskům slunce a čerpají z toho nezapomenutelné vzpomínky pro celý svůj budoucí život.
5.
Nechtěli bychom konečně opomenout jeden charakteristický rys postavy Dobrého pastýře, který kromě toho, že je pravým světlem, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na svět, jako pravda, cesta a život, rozdával marnotratně také sílu uzdravující těla a každou lidskou bídu »benefaciendo et sanando omnes« (Sk 10, 38) a zanechal apoštolům a církvi poslání milosrdné lásky k chudým, trpícím a opuštěným; protože život zde dole je přítok a odtok dobrého i zlého, pláče i radosti, potřeb a podpory, pádů a povstání, bojů a vítězství. Vždyť láska k bratřím, kteří jsou všichni vykoupení Kristem, je tajemným balzámem na každou bolest a bídu. Na počátku druhého století, jak dobře víte, sv. Ignác Antiošský, než prolil v amfiteátru svou krev, přiznal Římu prvenství také v lásce. Římská láska v průběhu staletí nikdy neuvadla, zářila v katakombách, v domech křesťanů, v nemocnicích, útulcích pro poutníky, sirotčincích, při ohrožení rodin nebo dětí, při tisícerých aspektech nehod a neštěstí. Ukažte, že jste hodni svých předků. Není farnosti, ve které by nebyla nouze, která vyžaduje pomoc. Kvetoucí farnost nemůže takové věci zanedbávat. Nepoznáváte, jak každým dnem roste potřeba pomáhat v nouzi tam, kde je zjevná, i tam, kde se skrývá? Organizujte dobročinnost, aby se rozvíjela jako spořádaná, spravedlivá, široká, oživujte ji duchem lásky a laskavou ohleduplností, s pohledem obráceným k těm, kteří bez vlastní viny upadli do nouze. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí (Řím 12,8), s oním skromným mlčením, které činí dar vítaným.
Čerpejte odvahu a světlo z dějin města a diecéze Říma. Pro svou velikost i své pády, nemá sobě podobného, stejně jako v tvrdosti událostí, a současně ve velkých projevech Božího milosrdenství. Jak velká je důstojnost Vatikánského pahorku u břehů Tibery! Jaká velká je sláva římských farností a svatých římských názvů, oněch zdí s tisíci památkami, které hovoří a napomínají ty, kteří o nich rozjímají.
Je-li povinností, aby naše duše si byly vědomy těžké hodiny, která nadchází, náš život a náš zápal nechť jsou současně podporovány důvěrou v Boží sílu, která koná i dnes velká a dokonalá díla; protože každá naše dostatečnost přichází od Něho: ...postačí ti moje milost; protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti (2Kor 12,9).
Pozvedněte svůj pohled vzhůru k oněm nesčetným světcům, kteří svou krví jako Kristovi svědci zvlažili půdu tohoto města, na hrdinství jejich zápalu, na slova lásky těch, kteří svatostí života učinili toto město plodné a kypící, od Knížat Apoštolů a Prvomučedníků římské církve pod Neronem až k Božím služebníkům, kněžím, řeholníkům a prelátům i papežům, kteří byli v tomto městě zářícími světly, po staletí nám nejbližšími. S plnou důvěrou v jejich přímluvu a zvláště v přímluvu nejsvětější Panny, se vzájemnou bratrskou pomocí v kněžském duchu zasvěťte se s plnou a trvalou oddaností dílu Krista v jeho církvi, učiňte, aby toto město a zvláště naše diecéze, také díky vaší péči tak rozšířená v několika málo desetiletích s mimořádnou rychlostí, ať září před tváří světa, který sem přichází ze všech zemí, aby se stala pro ně vzorem hluboké víry, katolických mravů a křesťanské lásky.
K tomu udělujeme, milovaní synové, vám a vašim spolupracovníkům a všem vašim nadějím a úmyslům, vašim farníkům a zvláště vaší mládeži z plnosti našeho srdce Otcovské Apoštolské Požehnání.
*Discorsi e Radiomessaggi di Sua Santità Pio XII, I, Primo anno di Pontificato, 2 marzo 1939 - 1° marzo 1940, pp. 517-526 Tipografia Poliglotta Vaticana
Pramen: Chiesa e postconcilio
