František - vrtošivý pastýř
J. Mahoney zhodnotil 6. února 2020 v National Review Magazine velmi střízlivě a jasně evidentní problémy současného pontifikátu.
Papežova zmýlená cesta
V prvních letech pontifikátu papeže Františka vyvíjeli katolíci konzervativního smýšlení titánské úsilí, aby všechny přesvědčili, že znepokojující způsoby nového papeže jsou v kontinuitě se smýšlením a skutky jeho bezprostředních předchůdců. Mluvilo se o tom, že je silným kritikem teologie osvobození, alespoň pokud jde o její marxistické pojmy, že je to člověk tradiční zbožnosti, který se s překvapující pravidelností zmiňuje o machinacích Zlého, že jeho styl drzého napadání obvyklého způsobu chování a dychtivost po dialogu s moderním světem jsou jen příliš nezvyklý způsob zavádění křesťanské pravověrnosti a odporu proti modernímu světu. Ale byly zde od samého začátku náznaky, které takový souhlas uváděly v pochybnost. František projevoval nedůvěru vůči většině věrných katolíků – byli podle jeho zdání rigidní, zaujatí proti potratům a sexuálním hříchům, uzavření před nezbytností, aby se církev otevřela pro humanitární aktivismus – a omezovala nadšení z dogmat a dokonce z pravdy.
Jestliže Jan Pavel II. odvážně odporoval barbarství a lžím komunismu a nekompromisně pomáhal probouzet revoluci 1989 a kulturně velmi dobře připravený Benedikt XVI. dal pravé jméno nihilismu a velmi přesnou definici jakožto „diktatura relativismu“, papež František se projevil jako zastánce světa ve jménu „změny“ a jeho podřízenosti domnělým „změnám doby“. Jak poznamenal kardinál Ze z Hongkongu [qui questione Cina/Vaticano], Františkovi se daří spatřovat v komunistech pouhé oběti vojenské latinskoamerické diktatury a milovníky chudých, a proto jsou pro něho v rozhodujících otázkách více než křesťané. Gulagy a masové náboženské pronásledování v tomto jeho relativně benigním hodnocení se komunistů netýkají.
Jak poznamenal vážený otec Raymond J. Souza 28. listopadu 2019 v Catholic Herald, má papež František určitou slabost vůči levicovým lídrům, kteří utlačují civilní společnost ve jménu sociální spravedlnosti a solidarity s chudými. Nedávno sesazený bolivijský vůdce Evo Morales, jak píše Souza, »byl pro Svatého otce preferovaným americkým lídrem“, což zní cize, protože [Morales] byl tyran«.
František se s tímto demagogickým lídrem setkal během šesti let šestkrát a pokládal ho za svého přítele. V jednom případě, který nebyl nikdy vysvětlen, když papež navštívil 2015 Bolívii, přijal od Moralese krucifix ozdobený srpem a kladivem.
Toto všechno bohužel spadá do širšího rámce. František si opravdu vážil Fidela Castra a po návštěvě Kuby 20l5 řekl novinářům, že spatřuje v Castrovi silně vyhraněného ekologistu. Veřejně a soukromě zcela pomlčel o utrpení a pronásledování svých souvěrců na komunistické Kubě. Strašný despotismus a drakonická opatření proti katolické církvi neovlivňovaly papežův soud o diktátorovi a jeho režimu. Ve Venezuele v Caracasu biskupové opakovaně naléhavě prosili latinskoamerického papeže, aby promluvil o akutním protikřesťanském despotismu levice; to maximum, co papež udělal, byla výzva k „dialogu“ s civilní společností zmrzačenou a utlačovanou režimem, jehož „socialismu“ si, jak se zdá, vážil.
Carlos Eire, velký znalec reformace na univerzitě Yale, popisuje tento „rámec“ jako Františkovu „přednostní volbu pro diktaturu“. On sám byl účastníkem operace Peter Pan (dítě na útěku před Castrovou Kubou). Tento rámec ve prospěch diktátorských režimů není omezen pouze na Františka, ale také na mnohé jeho blízké spolupracovníky. Šéf Papežské akademie sociálních věd, argentinský biskup Marcelo Sánchez Sorondo, papežův věrný spolupracovník a přítel, prohlásil surrealisticky Čínu za zemi, která nejlépe uplatňuje sociální nauku církve. Co má co do činění papež Lev XIII., iniciátor sociální nauky církve a kritik socialistického kolektivismu, s trvalými rezidui maoismu v Číně?
Political correctness – a nepřátelství vůči Západu jakožto Západu prostupuje velkou část záležitostí tohoto pontifikátu. Je to pontifikát značně mlčenlivý, pokud jde o decimování prastarých křesťanských komunit na Středním Východě arabském a islámském.
Papež trvá na tom, že Korán je neslučitelný s „jakoukoliv formou násilí“. Všichni víme, že je to nesmysl. Zatímco biskup Sánches Sorondo vidí sociální spravedlnost a aplikaci sociální nauky v Číně, jiní – jako Robert Royal – vidí zde stupňující se pronásledování katolíků i nekatolíků, škody na životním prostředí, jaké nemají precedent na Východě ani na Západě, krutou politiku násilných potratů. Orwellovské střežení disidentů a jakékoliv projevu nezávislosti v civilní společnosti a razie v koncentračních táborech více než milionu muslimských Uigurů na severovýchodě. Royal, prezident Faith & Reason Institute a vydavatel The Catholic Thing, konstatuje zcela správně, že tyto omyly v hodnocení Vatikánu provází tvrdě kritická protizápadní linie zaměřená proti údajné xenofobii, vykořisťovatelské ekonomice a „ekologickým hříchům“ Evropy a Severní Ameriky.
Royal si všímá určitých dětinských ideologických klišé a laciné politiky jakožto projevu „přehnaného simplicismu“. Takový je Vatikán, který směšuje pravdu o Kristu s „náboženstvím humanismu“, které se stalo náhražkou náboženství vyznávajícího transcendenci. Nenacházíme zde střízlivý politický postoj a ani trochu realismu o spravování lidských záležitostí. Láska je nenapravitelně zpolitizována a smíšena se sentimentalismem, který pak ospravedlňuje jakýkoliv exces ve jménu dokonalejší „humanity“. Když se to pak spolčí s ateistickým a totalitním režimem, který vystavuje Boží děti nebezpečí, automaticky se tak vytváří teritorium morálně a teologicky nebezpečné.
Ale pokud jde o klasickou křesťanskou pravověrnost a zdravý morální a politický smysl, kde zůstala odpovědnost za jejich ustavičné potlačování a útoky, které otevřeně podstupují? Jen pro začátek, František a jeho dvůr jsou partyzáni „nového křesťanství“, které nevěnuje pozornost onomu horizontu, který křesťané nazývají „věčnost“. Církev se do písmene stává sekulární, posedlá sociálními a politickými otázkami, které jsou velmi vzdálené od její kompetence. Jak uvádí odvážný biskup z Kazachstánu Athanasius Schneider ve své poslední knize Christus Vincit, papež František se zabývá přednostně sekulárními otázkami – změnou klimatu, ekologií, imigrací… a dělá to všechno „přemrštěným způsobem“. Tento zběsilý aktivismus, jak to Schneider nazývá, vyvolává znepokojení o život duší, o „nadpřirozené reality“ milosti, modlitby a pokání.
Tento papež hlásá milosrdenství, aniž by kladl náležitý důraz na nezbytnost pokání, nebo na fundamentální obrácení duše. Srovnejte si to s prvním z evangelií sv. Marka, ve kterém Ježíš opakovaně vyzývá k pokání. Do nebe se nevstupuje bez obrácení duše k milosti a Boží dobrotě. Naopak, jak se zdá, František nevěří v časné ani věčné tresty za zločiny a těžké hříchy. Když jednostranně změnil katechismus a prohlásil trest smrti za nedovolené barbarství, nyní napovídá, že doživotní trest by byl z hlediska církve rovněž nepřijatelný. Zdá se, že má utopistickou důvěru v rehabilitaci a vůbec žádný reálný pojem o radikálním zlu. Má sklon identifikovat „magistérium církve“ a jeho konsolidovanou a neměnnou nauku, která sahá až do dob apoštolů, s vlastními nápady a politickými preferencemi. Tento aspekt by měl být pokládán za největší problém jeho pontifikátu.
Na výročním setkání amerických biskupů v Baltimoru minulý listopad papežský nuncius Christophe Pierre káral americké biskupy, že nejsou ve shodě s magistériem papeže Františka [qui]. Ale to není způsob, jak hovořit s věřícími katolíky. Naopak je to příklad nemístného ultramontanismu zaměřeného na souhlas s jediným papežem, který mění věčnou nauku církve ve jménu „změny“ a přizpůsobení duchu času, a navíc jde o pohrdání tím, co je stálé v mravním a přirozeném zákonu. Jak upozorňuje biskup Schneider, v myšlení papeže Františka je něco jednostranného, pokud jde o zločin a trest a domnělý nemorální charakter trestu smrti. Jakoby z nedbalosti se František účastní toho, co C.- S. Lewis nazývá „humanitární teorie trestu“, která jak říká Schneider, „z principu, implicitně i explicitně absolutizuje tělesný a časný život člověka“. Je to slepota k moci zla a dědičného hříchu, slepota, která deformuje tento humanitarismus od začátku až do konce. Málo hovoří o nezbytnosti pokání a odčinění za těžké hříchy a zločiny a ještě méně uznává, že „ohavné zločiny“ v důstojných politických komunitách, které chtějí zachovat společné dobro, musí být trestány.
Jak správně uvádí biskup Schneider, v některých případech časný trest vytváří prostor pro lítost a radikální změnu duše: dokladem je „kající lotr“ vedle Ježíše na Golgotě, který dosáhl odpuštění a věčného života – když byl popraven. Svatá Terezie z Lisieux se neúčastnila manifestací na protest proti zrušení trestu smrti; spíše se modlila, aby zatvrzelí zločinci před popravou odpověděli na dar milosti, káli se před Bohem jako milosrdným otcem a přítelem. Ale toto pojetí hříchu, zločinu, obrácení, odpovědnosti je zcela cizí tomuto pontifikátu a této „progresivistické katolické církvi, která odpouští z humanitárního sentimentalismu, dnes příliš rozšířeného.
Pokud jde o válku a mír, imigraci a ochranu hranic, František se řídí stejným humanistickým moralismem, který zformoval jeho zběsilý aktivismus i na jiných frontách. V knize podle rozhovoru s francouzským levicovým sociologem Dominioque Woltonem František s lehkostí odmítá bohatou křesťanskou tradici obsahující rozumnou etickou úvahu o otázkách války a míru. V tónu osoby bez politické odpovědnosti a bez pojetí, o co se jedná, prohlašuje, že nemůže existovat spravedlivá válka. Kdyby měl na mysli, že pražádná válka není prostě absolutně spravedlivá, uvedl by starou křesťanskou moudrost o dopadu dědičného hříchu u oněch politických skupin, které se pokoušejí bránit civilní dědictví lidstva. Ale tento papež opouští vyrovnaný úsudek a prohlašuje, že jen mírem vše vítězí, a podceňuje fakt, že „mír“ může být také vozem lži, útlaku, nespravedlnosti, násilí a genocidy jako obětí totalitních režimů. Jak vysvětluje Vladimír Solovjev ve Vyprávění o Antikristu (1900), může existovat „zlý mír“ a dobrá legitimní válka (a naopak, samozřejmě). Františkova koncepce nepřipouští žádný způsob „pokoje řádu“, tak bohatě artikulovaného v knize Město Boží sv. Augustina. Kéž by alespoň projevil více úcty k teologické a filozofické moudrosti minulosti!
Zdá se, že František věří jako staří leninisté, že války vyvolávají jen chtiví kapitalisté vznášející se na síti moci, vlivu, slávy, pověsti a nikdy není příčinou totalitní ideologie. Jen progresisté a nejvyspělejší humanitaristé mohou vidět v penězích „démonovo lejno“, – jak to František několikrát barvitě definoval během konverzace s Woltonem – které je „největší hrozbu pro mír a dnešní svět“.
Ach běda, takové úvahy znějí jako výroky laika progresisty, a nikoliv jako rozvážné úvahy muže církve, který jak říká velký Pascal, „zná pravdu o člověku“.
Dokončení
